Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

19.ČÁST

Celý můj život se zahalil do černé pokrývky. Během dalších dvou měsíců jsem se ji marně snažila sundat ze svého těla. A až teď se smířila s tím, že mi už nic nepomůže. Lyn je mrtvá a nikdo ji nedokáže vrátit zpátky. Je příliš pozdě. Měla jsem tušit, že se něco stane... Nějakým způsobem se za ni cítím zodpovědná.

Uslyšela jsem kroky a vzápětí poté zaklepání na dveře. Do mé ložnice nakoukla Frankova hlava.

"Můžu?" špitl, ale nečekal na odpověď a ve vteřině seděl vedle mě na béžové pohovce.

Dále jsem tupě zírala na stěnu.

"Bells, měla by ses sebrat. Už jsi tady zavřená měsíc. Pokud nepočítám ty dny, kdy sis příležitostně zaběhla na lov. Pořád tu máš nás. A svůj život. Nikdy tě neopustíme, tak si to už vše přiznej, vstaň a začni zase žít." Vrhla jsem na něj rozzuřený pohled. Jako kdybych to nevěděla sama! Všichni ze mě dělají tupce... Sedí si dole v obýváku a kašlou na mě. Kromě mého Edwarda, který mě každou sekundu kontroluje, jestli jsem náhodou nezapálila oheň a nenaházela do něj kousky svého těla.

"Posloucháš mě vůbec, drahoušku?"

Přikývla jsem a v duchu prosila, ať už odejde. Chci být sama. Sama. Sama. Sama! Ale vlastně mě něco napadlo.

"Proč jsme ji nepoměnili? Přežila by."

Jeho odpověď byla okamžitá. Stačil si jen dramaticky povzdechnout a vstát z pohovky.

"To jsme měli utíkat za ní, popadnout její tělo a kousnout ji? Byla už docela dlouho po smrti... a její tělo... no však víš sama."

Ano, bylo deformováno. Hlava a ostatní končetiny sice držely, ale... zachvěla jsem se. Celou tu dobu... co jsem byly nejlepšími přítelkyněmi... věděla jsem, že jednou zemře, ale tak brzy?! Tohle musel být zlý sen. Celý můj život, jediné světélko v něm je má rodina a hlavně Edward. Musím se sebrat už kvůli nim.

"Už jsem se přes to přenesla," prohlásila jsem hrdě, ale hlas mi divně skákal nahoru a dolů.

"Až se přes to přeneseš, poznáš to sama."

* * *

Černá pokrývka se během dalšího měsíce dostala z mého těla. Neříkám, že jsem se přes Lyninu smrt dostala - já ji přijala. Je to obyčejná lidská záležitost a já to musím pochopit. Má rodina mé já nadšeně přijala zpátky. Pomáhali mi a taky že pomohli. S nimi už mě nic nebolí.

"Cítím pach krve," prohlásil jedno slunečné odpoledne Frank. Byli jsem zavření v domě. Vzápětí jsem krev ucítila také a poznala ji okamžitě - Rosalie. Přibližovala se k našemu domu. Ona opravdu ví, kde bydlíme? Ozvalo se zaklepání a já běžela ke dveřím. Prudce jsem je otevřela a Rosaliiná krása osvítila práh. Všimla jsem si...

"Ach proboha, Rosalie! To tě nikdy neuvidím bez nějakého zranění?" vyštěkla jsem a tahala ji dovnitř. Smutně se usmála a poté zakřičela bolestí. Lekla jsem se, že za to můžu já - ale potom můj zrak utkvěl na jejím hrudníku. Kulka. Položila jsem ji na stůl v obývacím pokoji.

"Kdo ti to udělal?" zeptal se Frank a snažil se zjistit polohu kulky v těle.

Když začala vyprávět, její hlas se třásl, ona brečela a přes neustálý bolestný křik jí šlo špatně rozumět: "Projížděla jsem tudy autem a potom zastavila u krajnice, abych si odskočila... ehm, hodně jsem toho pila... áuu... proboha... a... stalo se to strašně rychle. Nějaká žena mi ukradla auto, postřelila mě a odjela... au. Šla jsem polomrtvá podél cesty a narazila na tenhle... dům a... nevěděla... au... že je váš-š-š... Trhá mi to hrudník!!"

Než jsem se stačila zeptat něco dalšího, omdlela. Vytřeštila jsem oči a nemohla ani dýchat. Všichni ztuhli a poslouchali tep jejího srdce. Buch-buch, buch-buch, buch... buch....................... Zemřela před našima očima. Neměla jsem daleko k tomu, abych se nesesypala k zemi.

"C-c-co uděláme?" začal koktat Edward. "Teď nebo nikdy. Proměna v upíra - to jediné jí zachrání život."

Frank na nic nečekal a ostatní mu nechali volný prostor. Byla to strašná podívaná. Začal kousat do každého milimetru jejích rukou, do krku, do břicha... a potom jsme uslyšeli ještě jediné bouchnutí srdce... a pak další. Velmi nepravidelně. A křik. Transformace začala.

Každou sekundu, kterou k mým citlivým uším doléhal křik Rose, jsem trpěla. Při vzpomínce na svou transformaci. Bylo to velmi bolestivé.

"Co jí řekneme?" zeptal se Edward Franka jednoho deštivého dne. Přeměna měla být každou chvíli dokončena.

"Pravdu." To stačilo.

Byla jsem zvědavá, jak Rose zareaguje. Přijme to vůbec? Nebude chtít vyvraždit všechny nevinné lidi? Křik ustal. Přispěchali jsme do ložnice, ve které Rose ležela na posteli. Ach, byla tak dokonalá. Jiné slovo nešlo použít - každé bylo pro anděla ležící na zemi v té chmurné ložnici nedostačující.

"Co se stalo?" zeptala se nás a my k ní přistoupili.

Christie přinesla z koupelny zrcadlo a byla připravená jí ukázat odraz. Po vysvětlené všeho ostatního.

"Pamatuji si, že jsem sem přišla... a ležela na nějakém stole... byla to neuvěřitelná bolest. Postřelila mě ta žena venku, co mi ukradla auto... a pak další bolest... a teď jsem se probudila. Mám větší sluch... co je to odkapávání?"

Ačkoliv se to nehodilo, Edward propukl v obrovský smích. Všichni jsme na něj uraženě pohlédli s otazníky místo očí. Zbláznil se.

"Pták... se... ehm... počůral na naši střechu. To je to odkapávání." Důkaz vyvinutého sluchu upírů.

"Jsi upírka. Jako my všichni. To jediné tě zachránilo. Na minutu jsi byla mrtvá. Frank tě kousl, aby do tvého těla dostal jed, díky kterému nastala přeměna. Jsi neuvěřitelně rychlá, silná, krásnější než jako člověk... a máš i jiný hlas." Mé vysvětlení samozřejmě nestačilo. Strávili jsme nad Rose celý zbytek dne. Poté proběhl její první lov. Na druhý den už se perfektně dostala do své nové životní role. Prý neměla vůbec dobrý život a být upírkou je pro ni zachránění. Zjistila jsem, že Mikey jí neustále ubližoval a z toho mi přeběhl mráz po zádech.

"Byl ve všem hrozný... včetně postele," pošeptala mi do ucha jednu noc Rosalie a obě jsme se tomu zasmály. Staly se z nás přítelkyně. Pravé upírky. Když jsem ve své ložnici osaměla, vystřídal Rose Edward. Posadil se vedle mě na pohovku a věnoval mi dlouhý polibek.

"Bello... co bys řekla..." Další polibek.

"Ano?" zašeptala jsem a celá se chvěla.

Místo odpovědi se ode mě na chvíli odtrhl a dokonale se usmál. Podlehla jsem jeho úsměvu a v tu chvíli si uvědomila, že nikdy žádná černá pokrývka neexistovala. Když tady byl Edward, tak ne. A nikdy existovat ani nebude, protože já už ho nikdy nepustím.