Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

17.ČÁST

"Bells, nepřeháníš to hlídání váhy? Měla bys něco jíst." Lyn je všímavá - kdo by v jejím případě nebyl.

"Já jím, ale ve škole ani nemám chuť... doma se přežírám." V tu chvíli jsem si vzpomněla na lov a musela se ušklíbnout. Lyn opravdu vůbec neví nic o mém způsobu jídla.

Hodila na mě ustaraný pohled a s chutí se zakousla do mého oběda - většinou jí ho dávám, je škoda to vyhodit. Má kamarádka jí za tři, ale má tak perfektní figuru, až někdy přemýšlím, zda je člověk. Ovšem že je... Právě dnes tomu byly tři dlouhé měsíce na střední škole v Seattlu. Jsem ráda, že mám nejlepší kamarádku a těší mě, že jsem ji nezabila. Je to bizardní, ale skvělé. Edward si tuhle situaci nemůže vynachválit... celé dny zuří, jakmile uslyší jakoukoliv zmínku o tom že si zahrávám s ohněm. Zřejmě nikdy nedokáže pochopit mé sebeovládání - ať ho miluju sebevíc, tohle mě na něm opravdu štve.

Jídlo nebyla jediná věc, které si na mě Lyn všimla.

"Jsi pořád tak ledová. Proč? Promiň, že se ptám," zamumlala rychle a sklopila hlavu.

Odkašlala jsem si -  na nemoc se vymlouvat nebudu, na to ji mám příliš ráda. Ovšem chtělo by to něco lepšího.

No víš, Lyn... jsem upírka. Ale neboj, neublížím ti. Tvá krev mi sice voní, ale nevysaju ji z tvého těla. Byla bych to udělala už dávno. Takže žádný strach. Ok, tohle by nešlo.

"Mám skupinu krve, která způsobuje chlad... něco jako chladnokrevnost," zasmála jsem se, abych tomu dodala teenagerský šmrnc. Udělala to samé a její zuby se krásně leskly, až jsem v nich viděla svůj odraz. Po tělocviku jsem jela sama domů, pro Lyn přijela její máma.

"Jak bylo?" zeptal se mě Edward a líně sebou hodil na sedačku v mé ložnici.

Chyběl mi. Soustředila jsem se na jeho krásný zjev, aby mi neunikl ani milimetr jeho kůže a já se ho mohla zase nabažit na další zítřejší půl den bez něj.

"Šlo to. A co ty?"

"Fajn... byli jsme na lovu... chceš dneska večer lovit? Půjdu klidně s tebou."

Zavrtěla jsem hlavou. Nemám chuť jíst a duhovky se mi ještě ani nestačily zabarvit do tmava. Lehla jsem si na sedačku vedle něj a užívala si tuhle chvíli - maximálně.

"Chybělas mi..." zašeptal mi do vlasů.

Těžce jsem si povzdechla a prohlásila, že on mě také - a pouhá slova nedokážou vyjádřit jak moc. Pohladila jsem Edwarda po tváři a otočila se k němu tak, abych na něj pořádně viděla. Usmál se a mně bylo zase úzko - představa zítřku bez něj mě bodá u srdce. Ovšem nebýt Lyn, už bych byla odešla ze školy.

"Promiň. Ty víš za co," zamumlal a na čele se mu na chvilinku objevily vrásky.

Přikývla jsem a na náznak lítosti ho políbila. "Vždy. Všechno."

* * *

O DVA ROKY POZDĚJI (Seattle)

"Myslíš, že je... ten pravý...?" zeptala se mě koktavě Lyn.

Prohlédla jsem si svou nejlepší přítelkyni ve svatebních šatech a zasněně si povzdechla. Vypadala kouzelně a přenádherně. Před měsícem jsme společně ukončily střední školu, udělaly maturitu a ona se ihned vrhla do manželství. Se svým budoucím manželem se seznámila v campu o minulých prázdninách... teprve nedávno mi ho představila. Je velice milý a hezký. Hodí se k Lyn perfektně. Dovedu si je představit spolu i za dalších dvacet let, pořád oddaně se milující.

"Jsem si tím jistá. A jsi nádherná, Lyn. Jsem na tebe moc moc pyšná." Usmála se a já jí začala upravovat vlasy.

Mezitím se ozvalo klepání na dveře a dovnitř vstoupila její matka. Už dávno mi došlo, že po ní zdědila tu krásu a křehkost.

"Už jsi hotová, drahoušku?" usmála se na Lyn a pokývla na mě přátelsky hlavou.

"Ještě jí dodělám vlasy a můžeme začít. Jsou už všichni na místech?"

Lynina matka přikývla a požádala mě o dvě minutky soukromí. Samozřejmě jsem jí vyhověla a odešla z místnosti. Měla jsem čas zajít za Edwardem. Byl perfektní ve svém novém obleku a držel se stranou od nedočkavých hostů - čekal na mně. Připadala jsem si jako princezna kráčející ke svému princi.

"Vypadáš nádherně," zašeptal mi do ucha a políbil mě.

Zašklebila jsem se. "Na tebe nemám. Musím jít ještě připravit nevěstu... půjdeš se mnou nebo počkáš?"

Edward vrhl pohled na ženicha - zdál se nervózní a přešlapoval na místě kousek od nás. Ještě se ani neodvážil jít si stoupnout ke knězi. Ve tváři byl rudý.

"Spíše uklidním Raye... vypadá nervózně." Uznale jsem přikývla a vystřídala se u nevěsty s její matkou.

Když byl účes konečně hotový, doprovodila jsem ji ke schodům, kde už na Lyn čekal její otec. Všichni byli na svém místě. Dala jsem jí pusu na líčko a popřála hodně štěstí. Objala mě a poděkovala.

Když jsem kráčela zpět k Edwardovi, byla jsem šťastná - má nejlepší kamarádka se přece vdává. Ale přitom mě svíral ten zvláštní pocit, že už ji ztrácím. Odjede na líbánky, bude mít svůj život a kdo ví - možná i své děti. My se budeme muset odstěhovat a jednou se s ní tak či tak budu muset rozloučit... Edward mě pevně sevřel v náručí a to mě uklidnilo.

Když Lyn kráčela k oltáři, zavěšená ve svém otci, vypadala opravdu nádherně. Byla jsem na typické americké svatbě a pyšnost ze mě sršela. I když jsem upírka, o tyhle věci nepřijdu. Kněz začal svou řeč a Edward mi zašeptal do ucha: "Bello?"

Zvědavě jsem na něj koukla.

"Vezmeš si mě?"

Vytřeštila jsem oči a on vzápětí vytáhl z kapsy bílou malou krabičku - otevřel ji. A z ní na mě vykoukl příšerně drahý, ale krásný prsten. Měl to připravené? Ano, měl. Nepožádal mě o ruku dříve... plánoval, že mě o ni požádá tady. Je to netradiční a kouzelné. Dříve než jsem vůbec stačila odpovědět, představila jsem si sebe samu v bílých šatech kráčející ve Frankově sevření k oltáři. Tohle mě nikdy nelákalo. Jsem šťastná za věčnost s Edwardem, proč si ji... kazit manželstvím? I když... tohle je můj sen. Můj malý soukromý sen - vdát se za svého prince, kterým je Edward.

Kněz zrovna říkal tuhle pasáž: "Láska nespočívá v tom, že se lidé na sebe dívají, ale že hledí společně jedním směrem."

Hleděla jsem do jeho krásných topazových očí a viděla v nich naši společnou cestu. Krásnou a vysněnou. Všechny ty báječné okamžiky - strávené jen s ním. Vnímala jsem jen, že se přešlo na vzájemné vyznání snoubenců. Lyn prohlásila tato slova:

Až teprve naše společná láska mi ukázala co je

v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen

poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že

smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo

pomoci. S Tebou jsem poznala, co to znamená

opravdu milovat a jaké to je, když je moje

láska opětována…

Uslyšela jsem pár vzlyků. Tohle byla dojemná chvíle. Edward mi pevně hleděl do očí a já chtěla plakat - přála jsem si to. Ovšem to nebylo možné. Tentokrát přišla řada na Raye, který mezi vzlyky (on opravdu brečel... no páni) vyřkl tohle:

Dva šťastní milenci neznají smrt a zánik,

rodí se, umírají v životě bez přestání,

jak sama příroda zůstávají věční.

Miluju tě, Lyn.

Celkem hezky zacitoval Pabla, napadlo mě. Ovšem já pořád hleděla do Edwardových očí a on do mých. Hlavou mi teď bleskly všechny naše krásné společné chvíle - první polibek, první setkání v obchodě a... tahle. Jedinečná a krásná. Chci, aby trvala věčně a nikdy neskončila.

"Ano," vyznělo současně z mých a z Lyniných úst.

Ovšem s jedním malým rozdílem - já jsem si tou věčnou oddaností opravdu na to procent jistá.