Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

16.ČÁST

Chytla jsem ho za ruku a tahala zpátky dolů. Pár lidí se na nás vyplašeně dívalo, ale ta dívka si ničeho nevšimla.

"Tohle je pro mě moc... Nemůžu tu být."

Přikývla jsem a vyběhla s ním ven. Nasedli jsme beze slov do auta a vyjeli plnou rychlostí pryč od školy.

"Nezvládneš to?" zašeptala jsem a hlas se mi lomil na kousky. Věděla jsem odpověď dříve, než ji řekl.

"Ne." Tohle je konec všeho. Edward nebude chodit do školy. Mám tam zůstat sama? Jsem si jistá, že bych tu vůni ustála... Jsem si opravdu jistá, že bych ji nezabila. Po příjezdu domů jsme vše řekli rodině. Společně se dohodli na tom, že by si Edward měl dát na chvíli pauzu od školy. Dělala jsem, že mi to nevadí, ale bylo mi to moc líto... já se tak těšila... a opravdu j konec.

"Promiň, Bells... ale... je to nebezpečné... ty to zvládneš?"

Přikývla jsem. A kdyby ne, odejdu a taky se odhlásím ze školy. Edward se tvářil strašně zahanbeně a s tímhle obličejem se posadil na sedačku a hluboce oddychoval.

"Ta vůně... stalo se vám to někdy?" Všichni nesouhlasně zavrtěli hlavou, jen Frank přikývl. Zvědavě jsme se na něj všichni podívali a on spustil: "Mně ano. Jednou jedinkrát. S tebou, Bello. Byl jsem na lovu v lese a ucítil tu neskutečnou vůni. Byla jsi daleko, ale přesto mně drásalo v krku. Vydal jsem se za tou vůní a cesta mě zavedla až k hořícímu domu. Uslyšel jsem tvé vzlyky a bylo mi jasné, že ta vůně vychází z tvé krve a z tvého hrdla. Byl jsem přesvědčený, že tě zabiju. Že budeš má kořist a já lovec. Ovšem pak jsem tě uviděl... Kolem tebe byly plameny, byla jsi polomrtvá... ale já v tu chvíli přišel na to, že chci, abys byla mou dcerou. Tvůj otec už byl mrtvý, plameny ho pohltily, ale ty jsi měla naději. Zachránil jsem tě a kousnul. Zbytek víš. Nikdy jindy se mi to nestalo."

Bylo to vůbec poprvé, kdy mi pověděl celý příběh... Ne jen to co jsem si sama pamatovala. Bylo to tak zvláštní slyšet to po tolika letech. Po zbytek dne jsme seděli v obývacím pokoji a užívali si tu společnou chvíli - jako jedna velká rodina.

* * *

Seděla jsem mlčky na hodině angličtiny a snažila se nedýchat. Ta dívka (která mimo jiné způsobila i to, že tady sedím sama bez Edwarda) byla jen pár metrů přede mnou, seděla v první lavici. Nakonec se z ní nevyklubala prvačka, ale třeťačka jako já. Člověk si u takových holek nikdy není jistý kolik jim je. Tuna make-upu pokrývající její tvář mluví za vše... Měla jsem vědět hned, že je starší. Přikrčila jsem nos jakmile zazvonilo a já musela kolem ní projít. Ale ona mě oslovila, jakoby to nestačilo!

"Ty jsi Bella, že?" Rychlým krokem mě dohnala.

"Jo." Neubránila jsem se povzdechu. Krk mě pálil neuvěřitelně, ale já se to snažila snést - dobrá zkouška osobnosti a vůle upíra. Ne že by ji Edward neměl... spíše je ze sebe tak zděšený, že se bojí.

"Já jsem Lyn. Máme spolu pár hodin."

Bohužel ano, milá Lyn. "Jo? Výborně... já spěchám, tak... sbohem."

Smutně se usmála a odešla opačným směrem. Možná jsem byla až příliš hrubá, ale skamarádit se s ní? To bylo to poslední... Dělám to pro její bezpečí. U oběda to bylo ještě horší. Posadila se ke mně. Samozřejmě že se zeptala... nemohla jsem jí říct ne, na tohle nemám žaludek. Raději budu zadržovat dech.

"Ty nejíš?" zeptala se mě s údivem v hlase a s chutí se pustila do jídla.

Koukla jsem na svůj plný tác jídla. Nedotčeného. "Ehm... hlídám si váhu."

Nakrčila čelo a pečlivě kousala jídlo. Tu vůni jsem cítila, i když jsem nedýchala. Je to hrozné. A nebezpečné.

"To nemáš zapotřebí... Kde je vůbec ten chlapec, který byl s tebou včera ve škole?" Bylo mi jasné, že myslí Edwarda. Rychle jsem hledala výmluvu a kousla si do nuceně do jablka, abych získala čas. Fuj. Lituju, že jsem to udělala.

"No, on vlastně... on... přešel na jinou školu."

"Po jednom dni na nové střední?" podivila se. No jo, je všímavá a voňavá.

"Je hodně přelétavý. Jako pták." Uchichtla jsem a ona taky. Stávají se z nás kamarádka. Bohužel. Oddychla jsem si, když zazvonilo na další hodinu - biologii - a Lyn zamířila do jiné učebny. Alespoň několik dalších desítek minut budu moct normálně dýchat.

* * *

"Ona byla v tomhle autě?!" zavrčel Edward. Samozřejmě tím myslel Lyn a mé autíčko. Jo, jaksi jsem se mu zapomněla zmínit, že po pár týdnech se z nás staly velké kamarádky. Obdivuju sebe samu - jak můžu vydržet tu vůni?

"Vezla jsem ji ze školy. No a?" Edward se na mě podíval velice rozzuřeně a nenechal mě vystoupit.

"Bello, poslouchej mě. Ona mě donutila tě na skoro celý den opustit... Je nebezpečná pro nás všechny. Nemůžete být kamarádky!"

Zakoulela jsem očima a vytrhla se z jeho tvrdého sevření. Otevřel pusu, jakoby chtěl něco dalšího říct, ale mně se podařilo ho přerušit.

"Už je pozdě. Promiň. Já to zvládám. Už jsem si na její vůni zvykla, mám dobré sebeovládání. Chci mít kamarádky a nevidím v tom žádný problém."

Zase pusu zavřel a nechal mě odejít do školy. Ignorovala jsem ho, když ke mně přispěchala Lyn. Pozdravily jsme se a začaly pomlouvat celý svět. Takhle to bylo každý den a bylo to skvělé. O to více mě vyděsilo, když se následující týden ve škole neobjevila a ani mi nedala vědět, co se stalo. Má rodina také nic nevěděla, ovšem když nepřišla další týden, začalo to být divné. Stýskalo se mi po mé nové kamarádce. A po dalším týdnu mě její vůně opět udeřila do nosu - nebyla jsem rozčilená, ale šťastná.

"Kde jsi byla?" vyhrkla jsem a chtěla štěstím plakat.

"Promiň, ale museli jsme odjet... ale jsem zpět a chci slyšet novinky..!" Usmála jsem se a ona mě objala. Zadržela jsem dech - její vůně dlouho nebyla v mém dosahu, takže to bude chvíli těžké, zase si na to ni zvyknout. Ovšem já to zvládnu. Je teď mou nejlepší přítelkyní. Ať si říká kdo chce, co chce!