Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

15.ČÁST

Všichni v místnosti včetně mě slyšeli tlukot jejího srdce. Její krev voněla jako krev ostatních lidí. Ale nebyla jako ostatní - byla to má máma. Renée.

"Já to věděla... věděla jsem, že jsi naživu..." Místo nějakého vroucného obětí přišla v klidu ke mně a hleděla. Na tváři měla o pár vrásek více a na vlasech se jí začaly zvýrazňovat šediny. Chtěla jsem se jí zeptat, jakto že to věděla, ale ona naštěstí pokračovala dál.

"Před pěti minutami mi volal Mikey... tvůj přítel z Forks. Že tě potkal... Nevěděl vůbec, že máš být mrtvá. Odjel pryč těsně před tím, než vypukl požár v Charlieho domě... ach... proboha... myslela jsem, že si dělá legraci, ale on řekl, že jsi jiná. Ještěže jsem náhodou byla blízko... vydala jsem se po cestě, kterou mi naznačil, po které vás viděl odjíždět... byla jsem rychlejší? Ach bože... proč... proč... jak dlouho... ty a mrtvá... a Charlie? Už vše vím... Proč jsi mi nic, nepřišla za mnou?! Něco nebylo v pořádku celou tu dobu. A teď ten nepořádek je i s tebou. Udělali z tebe... tohle monstrum."

Teď už plakala. Chtěla jsem jí utřít slzy nebo zastavit náhle zběsilý tlukot jejího srdce, ale nemohla jsem se pohnout ani o píď. Ze vzteku.

"Frank mi zachránil. Kdyby mě... neproměnil, hnila bych na hřbitově vedle Charlieho," procedila jsem skrz zuby.

Vrhla na mě zděšený pohled a potom na všechny okolo.

"Byli jste tak... milí lidé!"

Slyšela jsem šeptat Edwardovu matku: "Co uděláme?"

Má matka vše ví a mohla by to říct. S největší pravděpodobností by ji sice zavřeli do blázince, ale přece jen je tu možnost, že by Renée vše zničila. To co jsme vybudovali... Zničila by nás.

"Matko... že to nikomu neřekneš?" Dívala jsem se jí do očí a ona pořád těkala pohledem. Bála se? Tlukot jejího srdce ustal, spíše se dal do normálu. Ale hluboké oddechy vycházející z její hrudi byly velmi snadno slyšitelné.

"Ne, to bych neudělala. Miluju tě a nikdy to nebude jinak, Bello... i když jsi teď tohle." Díky, že zase nepoužila slovo "monstrum".

"Děkujeme. Můžu vás vyprovodit?" zeptal se zdvořile Frank. Vrhla na něj pohled plný opovržení a beze slova odešla sama. Edward mě objal a začal lehounce líbat na čelo. Cítila jsem se tak slabá... a teď se opravdu bojím.

* * *

Nevěděli jsme si rady. Zřejmě se budeme muset ihned odstěhovat na jiné místo. Renée ví o našem tajemství a teď už i Mikey. Zřejmě. Co když se to dozví další lidé? Tohle je opravdu pádný důvod k odchodu.

"Jaké místo navrhujete?" zeptal se Edwardův otec a napětí v místnosti se uzemnilo. Všichni vyčkávali nápady druhých.

"Co zpátky do Anglie? Někam více na sever?" navrhl Edward.

Chytila jsem ho za ruku a položila si obličej na jeho rameno. Konejšivě mě políbil do vlasů.

"Norsko? Finsko?" Nápady se teď šířily ze všech stran.

"Ráda bych zůstala blízko domova," zašeptala jsem a hlas se mi zlomil. Ostatní si toho všimli a všem se ustaraně nakrčilo čelo. Snažila jsem se jim vysvětlit, že Renée bydlí až na Floridě a Mikey o tom možná vůbec neví. Není tedy důvod ke stěhování. Alespoň ještě chvíli bychom mohli zůstat... Co nám to udělá? Jsem si jistá, že by se vše dalo do normálu, ale má rodina tomu nevěří...

"Uděláme kompromis. Rok zůstaneme tady a pokud se nic nestane, podotýkám cokoliv, můžeme zde přetrvat i nadále, pár dalších let, než... no znáte ten koloběh."

Na Frankovo ultimátum nikdo nic nenamítal a já byla nad míru spokojená. Přece jen ještě budeme tady... Tahle část planety ve mně jako jediná vzbuzovala pocit štěstí a svobody. Jako bych se nemusela schovávat.

"Nechcete tady nastoupit na nějakou střední školu?" zeptala se Edwardova matka.

Tohle mě nenapadlo. Ve skutečnosti jsem ještě nedodělala třetí ročník, o čtvrtém nemluvě. Líbilo by se mi chodit znovu na střední... není to vůbec špatný nápad. Edward si zřejmě všiml, jak se mi rozzářil obličej.

"Nastoupíme do třetího ročníku." Bylo to, jakoby se mi rozsvítilo nové světlo. Škola... bylo vůbec možné, že jsem do ní teď tak těšila? Po tak dlouhé době... Tohle bude nový začátek. A co je na tom nejlepší? Nová začátek s Edwardem!

* * *

Falšování je sice zločin, ale škola je povinnost. A falšování + škola = zločin z povinnosti. To zákon doufám schvaluje. Byl tady první den a já se těšila jako malá holka. Edward si to zřejmě taky užíval. Nastoupit do nové školy společně - co více si přát? Oblékla jsem si černí úzké džíny a šedé tílko. Edward mi radši podstrčil černou koženou bundu (kratičkou a při pohledu na ní bylo jasné, že se jedná o poslední model z přehlídek v New Yorku), ať nejsem tak nápadná, když už krása mě zvýrazňuje. Neubránila jsem se smíchu. On sám se hodil pěkně do gala - no, vlastně se oblékl absolutně stejně jako já, jen vypadal ve všem tak skvěle, že i v boxerkách mohl jít na galavečerní ples. Do školy jsme jeli jeho nablýskaným (a starým dobrým) Volvem. Ovšem Edward přešel od značky C30 k modelu XC60. Na školním parkovišti bylo jen pár výjimečných míst, ze kterých čouhaly zadky nablýskaných a drahých aut a my se k nim lehce přidali. Před školou byly hloučky studentů. A my dva byli nové zboží, takže se na nás všichni koukali. Seattle je velké město a člověk by nečekal, že středoškolské studenty překvapí nějací dva noví žáci (bez ohledu na to že to jsou upíři), ovšem mi jejich pozornost upoutali absolutně. Slyšela jsem, co si všichni šuškají. Mezi sebou samozřejmě.

"Oni spolu chodí?" a "To jsou ti noví?" nebo "Ten kluk... no wow... beztak patří k té stejně dokonalé holce." Z Edwardovy hrudi se ozvalo tiché uchichtnutí a sevřel mi pevně ruku, čímž do světa hlásal: Ona je moje.

První den šel hladce jako po másle. Naštěstí učitelé příliš nezdůrazňovali, že já a Edward jsme nové maso. Přece jen jsem si ze svého lidského života přinesla do upírského života jistou vlastnost - a to stydlivost. Díky, že jsem ji dnes nemusela použít. Už tak bylo těžké přehlížet ustavičné civění. O obědové přestávce jsme společně zamířili do školního bufetu, velkého jako celá tělocvična, takže spíše fungoval jako obrovská restaurace. Koupili jsme si jen dva sendviče a colu, přece jen nebudeme jíst. Ruku v ruce jsme odkráčeli ke stolu, který byl v nejvzdálenějším koutě jídelny.

"Kousneme si, ať nejsme tak nápadní?" mrkla jsem na Edwarda a potlačovala smích.

"Mně se to potom nechce vykašlávat, ale rád se podívám, jak se s tímhle... lidským jídlem potácíš ty." Tentokrát jsme se už smáli oba dva. Střední škola je perfektní, když s sebou máte anděla. Uslyšela jsem zavrčení a automaticky pohlédla na Edwarda. Okamžitě mi došlo, co k tomu vedlo. Ta vůně... hmm, vdechla jsem ji a to způsobilo nesnesitelné pálení v mém krku. Našla jsem toho viníka. Blonďatá dívka, určitě prvačka, která právě kolem nás prošla s prázdným tácem. Edward křečovitě svíral stůl a stálo ho veškeré úsilí, aby se k ní nerozběhl a a nekousl ji. Zadržela jsem dech. Ta vůně... byla něco neskutečného. Chtěla bych za ní jít a vdechovat ji a kousnout ji... hmm... Tohle bude rozhodně problém. Ovšem ona se vrátila... zase kolem nás prošla... Edward odsunul židli a okamžitě byl na nohách.