Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

14.ČÁST

Byl na stejném místě jako jsme spolu před chvílí mluvili. Věděl snad, že se vrátím?

"Gerarde?" zasyčela jsem na něj. Otočil se. Bylo snad to, co se objevilo na jeho tváři, úsměv...?

"Vrátila ses."

"Jo, vypadá to tak." Opřela jsem se o zábradlí vedle něj a zadívala se do Temže. Vedle nás stála skupinka mladých lidí, ale nemohli nás slyšet.

"Co se to děje? Bylo to i na CNN... je to všude! Existence upírů? Kdo za to může?" začala jsem na něj valit otázky a přitom se modlila, aby mi je zodpověděl. Dívala jsem se do jeho rudě zbarvených očí a čekala. Těžce si povzdechl a také se na mě podíval.

"Ve skutečnosti jsi mě neproměnila ty, byla to fakt legrace. Ale musím říct, že jsem tě vystrašil, co? Ehm..."

Zřejmě uviděl, jak koulím očima  a raději přestal vtipkovat. Bylo mi jasné, že jsem ho nekousla, pamatovala bych si to.

"Nějaký novorozený upír má... velkou žízeň." Koukla jsem na skupinku mladých lidí vedle nás. Smáli se a házeli něco do vody.

"Jak to že jsi tak informovaný o všem kolem?"

Pokrčil rameny. "Vím toho více, než si myslíš."

Hm, to mi došlo... Je celý strašně tajemný. Měsíc na obloze stále svítil, jakoby se nikdy nechtěl přepnout na spánek. Skupinka lidí vedle nás se nepřestávala hlasitě bavit - všimla jsem si, že do vody házejí plechovky coca coly. Skvělý způsob zábavy...

"Nechceš najít toho, kdo vše způsobuje?"

"Dokud nezačnou po Londýně chodit novorození upíři, je mi to jedno. Tohle mají na starost ti starší. Divím se, že ještě nezaútočili a nedali věci do pořádku. Zřejmě to co nejdříve udělají."

Přikývla jsem. Nebylo se čeho bát. Zanedlouho stejně budeme muset opět změnit lokalitu - už jsme v Londýně dlouho. Plánujeme návrat do Ameriky. Možná Seattle. Nechápu, proč neexistuje planeta pro upíry. Nebylo by vše jednodušší? Ne, nebylo. Nesetkala bych se totiž už nikdy podruhé s Edwardem. Při téhle představě jsem se otřásla. Povídali jsme si s Gerardem hodně dlouho a jakmile se začalo rozednívat, chystala jsem se k odchodu. Naposledy jsem mu potřásla rukou.

"Ráda jsem tě poznala."

Usmál se a bez řečí mě objal. Rozpačitost odezněla a my se chovali jako dlouholetí přátelé.

"Pozdravuj svou rodinu. Těšilo mě..." Vytrhl mě ze svého sevření a nechal mě jít domů. Mé podpatky se ozývaly na teď klidných ulicích Londýna a lidé se chystali brzy ráno do práce. Ještě jsem se naposledy otočila, abych mu zamávala, ale on už tam nebyl.

* * *

CNN se přestala zmiňovat o dvoudenním řádění v ulicích Londýna a po měsíci lidé na vše zapomněli. Byla jsem si jistá, že starší upíři přiložili ruku k dílu. Také už bylo na čase. Přesně touhle dobou jsme opravdu změnili lokalitu - starý dům jsme prodali a pořídili si nový. Stopy nás zavedly přesně tam, kam jsem si myslela - do Seattlu.

Bylo těžké být tak blízko domova, kde si všichni myslí, že jsem mrtvá. Ovšem bydleli jsme ve vile daleko od lidí, takže žádné střetnutí s civilizací nehrozilo. Vše se zdálo být tak... perfektní. Když už mi ale osamocení začalo lézt na nervy, vydali jsme se s Edwardem do centra. Někdy bylo fajn, žít zase jako člověk. Nakoupila jsem si pár nových knih a poté den zase končil. Bez ohledu na to, jak byl nebo nebyl dokonalý - vše jednou skončí. Kromě mé lásky k Edwardovi a kromě naší věčnosti.

Odemkla jsem dveře od svého nového auta a chystala se nastoupit dovnitř. Když vtom jsem ho uviděla. Samozřejmě že to byl on. Ubíhající roky, které jsem se neviděli, zanechaly na jeho tváři stopy - pár vrásek. Nedokázala jsem v tuhle chvíli spočítat, kolik mu je let právě teď. A bála jsem se toho. Jinak byl pořád stejný - vlasy, styl oblékání... ovšem něco nového u něj přibylo - za ruku ho šťastně držela nějaká vysoká blondýna. Byla... krásná. Fantastická. Z jiného světa? Dívala jsem se na ní jako na fascinující vílu, která zabloudila do Seattlu a náhodou za ruku drží jeho. Mikeyho. U srdce mi bodlo.

Edward si okamžitě všiml, kam se dívám a líbnul mě měkce na čelo. Tahle část pro mě byla těžká a on to věděl.

"Bello?" vydechl překvapeně Mikey, jakmile si mě všiml. Přikývla jsem a usmála se. Ovšem úsměv na jeho tváři vůbec nebyl. Vypadal... vyděšeně a zmateně.

"Vypadáš jinak. Tvá kůže a obličej... vlasy... a žádné vrásky? Jak dlouho to už je? Dlouho... páni." Slova se z jeho úst valily jako vodopád a já naopak nevěděla, co říct.

Přišel ke mně a objal mě. Bylo mi jasné, že musel cítit chlad vyzařující z mého těla. Nereagoval ale. Pořád si mě prohlížel a až po chvíli rozpačitého okukování a konečně i usmívání, mi představil tu vílu vedle něj.

"Bello, to je má přítelkyně Rosalie. Rose, to je má... dlouholetá kamarádka Bella."

Potřásla jsem si s ní rukou a ona na mě vycenila zářivou řadu zubů. Viděla jsem v nich svůj odraz nebo se mi to jen zdálo.

"Edwarde, to je... znáte se už? ... Mikey... a Rosalie." Oba si s Edwardem poslušně potřásli rovněž rukou. Chvíli jsme se bavili o tom, co teď děláme a já se dozvěděla, že Mikey pracuje jako ředitel firmy v Seattlu a jeho Rosalie je zdravotní sestra. Edward si rychle vymyslel naše povolání. Po pár minutách společného tlachání jsme se rozloučili a vydali se každý svou cestou. Bylo to rychlé, ale krásné shledání.

"Všiml sis, jak byla krásná?" vydechla jsem užasle.

Edward pokrčil rameny. "Zřejmě. Ale znám ji... je Haleová. Její otec je dost slavný skladatel hudby."

V tom mi to došlo - možná proto mi její tvář někoho připomínala... dále jsem se tím raději nezaobírala a při řízení zarytě mlčela. Edward sem tam něco prohodil a já poslušně přikyvovala, i když mi naprosto unikal smysl jeho slov.

Po příjezdu domů na nás čekala naše rodina v prostorném obývacím pokoji.

"Máme návštěvu," procedil skrz zuby Frank.

Vyplašeně jsem vzhlédla na místo, kam ukázal prstem. A teprve až si návštěvník stoupl z křesla v rohu místnosti, poznal jsem známou tvář.