Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

13.ČÁST

"Nepustím tě zpět k nim. Zůstaneš s námi," konstatoval Edward po dovyprávění celého příběhu.

Rázně jsem zavrtěla hlavou. "To nemůžu. Jsou má rodina."

Rozzuřeně vstal a prošel se po krásném obývacím pokoji. Elena se Sebem seděli nehybně u schodů a šeptali si. Slyšela jsem každé jejich slovo, díky vyvinutým smyslům upírů. Matka a otec Edwarda mě drželi kolem ramen.

"Už jsem tě jednou ztratil, Bells. Vlastně dvakrát! Byl jsem na tvém pohřbu a trpěl jsem! Už tě nikam nepustím." Potom přišel zpět ke mně a vytáhl mě z objetí jeho rodičů. Teď objal on mě a zašeptal mi do vlasů: "Už jako lidé jsme se do sebe zamilovali a potom nás oba potkal stejný osud. Teď jsme upíři a milujeme se pořád. Bello, já tě nikdy nechci ztratit. Udělám cokoliv, abych byl s tebou po zbytek své věčnosti."

Těžce jsem si povzdychla a narovnala jeho tvář, abych se mu mohla dívat do očí. Ráda se utápím v jeho pohledu. "Jsou má rodina. Musím se vrátit."

Elena vstala ze schodů a přišla až k nám. Odstrčila ode mě Edwarda a táhla mě za ruku ven. Zpočátku jsem nechápala, co se děje, ale poté mi vše došlo. Šli jsme k hřbitovu. Ostatní nás následovali a Edward mě chytil za druhou volnou ruku. Doběhli jsme k mému a Charlieho hrobu. U srdce mi bodlo. Jsem mrtvá... pro ostatní, ale přesto stále žiju. Bylo zvláštní dívat se na svůj vlastní hrob a přitom si nemyslet, že jsem blázen.

"Ve Forks už zůstat nemůžeš, když tě všichni pokládají za mrtvou. Pojedeme do Londýna s tebou," řekla přehnaně klidně Edwardova matka a ostatní zuřivě přikyvovali.

"To po vás nemůžu chtít."

Edward vzal můj obličej měkce do dlaní a zašeptal: "Musíš."

Mou milovanou upíří rodinu číslo 2 (Frank a Christie byli číslo 1) bylo těžké přemluvit, když se už rozhodli. Po příletu do Londýna se všichni seznámili a zabydleli se v našem prostorném domě. Společně jsme jezdili na lov do lesů v severní Anglii a tím se naučili lovit zvířata místo lidí. Stali se z nás vegetariánští upíří a velká rodina. Byla jsem pyšná na tuhle část v mém životě.

Uběhl přesně rok a já se touhle dobou dala považovat za nejšťastnější upírku široko daleko. Měla jsem svého vysněného kluka - Edwarda. Svou vysněnou rodinu (která sice nikdy nemohla nahradit Charlieho nebo Renée, ale byla skvělá a nejlepší) a hlavně spoustu lásky a štěstí. Edward a já jsem byli nerozlučný pár. Všechny mé sny se splnily. Cit mezi námi - tak neuvěřitelný a nepopsatelný - nás držel pospolu jako dva strany domu. Láska byla natolik nedostačující slovo! Tenhle pocit s Edwardem se opravdu nedal nijak vyjádřit. Ovšem všichni v naší blízkostí ten žár mezi námi cítili.

Jednoho chladného večera (chladného pro člověka) se má rodina vydala na další lov do krajin severní Anglie. Já se rozhodla zůstat doma, včera jsem totiž byla na lovu sama. Ostatní souhlasili, i když Edward mě velmi těžko opouštěl. Ovšem jeho duhovky byly tak černé, až jsem se jich skoro bála. Samozřejmě v žertu. Měla jsem před sebou celou noc a možná i část následujícího dne. Rozhodla jsem se jít podívat do nočního Londýna. Procházela jsem se podél Temže a užívala si tu ojedinělost.

Když vtom se za mnou ozvalo šeptání, příliš tiché aby ho slyšel normální člověk: "Bello."

S trhnutím jsem se otočila. Za mnou stál vysoký muž. Bílý a krásný. Samozřejmě že upír.

"Kdo jsi?"

Rozhlédl se kolem a potřásl mi rukou. "Gerard."

Jeho duhovky byly zbarvené do sytě červené. Novorozený, napadlo mě.

"Včera jsi mě kousla." Vytřeštím na něj oči. Dělá si srandu? Určitě ano.

"Co chceš? Nemám náladu na legraci."

Zakoulel očima. "To není legrace. Včera večer... na tomhle místě. Povídali jsme si a najednou jsi mě kousla a já se proměnil v to, co jsi ty." Transformace za jeden den? Aha... Takže legrace.

"Zmiz odtud a nekecej." Vítr si začal pohrávat s mými vlasy a měsíc mi svítil do tváře. Gerard si vyhrnul ruku a ukázal mi stopu po kousnutí. Byl to můj otisk?

"Transformace v upíra trvá tři dny - přinejmenším. Tohle není možné, rozumíš? A teď mě nechej na pokoji, sbohem." Překvapilo mě, že se mě nesnaží pronásledovat a naléhat na mě. Mé podpatky se ozývaly na chodníku v centru Londýna, které teď bylo zčásti prázdné. Došla jsem konečně domů a na příhodu s Gerardem rychle zapomněla.

Pustila jsem si televizi a na CNN běžely žhavé zprávy - existence upírů potvrzena. Vytřeštila jsem oči a čekala na reportáž, která vzápětí začala běžet.

Během posledních dvou dnů zaznamenaly ulice Londýna ojedinělé případy vražd. Desítky mrtvých měli po celém těle stopy po kousnutí. V těle jim nezbyla ani kapka krve a pitva neprokázala žádnou jinou příčinu smrti. Můžou za to upíři? Na tuhle otázku se bude snažit společně se mnou zodpovědět David Gonsared, který sedí vedle mě v našem studiu.

Moderátorka se odmlčela a David začal projednávat různé okolnosti výskytu upírů v Londýně. Prý se jedná pokaždé o stejný otisk zubů. Dnešek byl výjimečný, žádná vražda se nepřihodila. Ale stále zůstávají v pozoru.

Hrklo ve mně. To dnešní střetnutí... s Gerardem. Ale přece bych si něco pamatovala! Kdybych zabíjela nevinné lidi... tolik desítek za pouhé dva dny! Nepamatuju si nic... kde jsem lovila a co... Rozhodla jsem se toho novorozeného upíra najít. Hodila jsem přes sebe tenký kabát a vydala se vstříc nočním chladným ulicím Londýna. Pravda je blízko... cítím to.