Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

Zapomeňte na celý příběh Edwarda a Belly popsaný ve čtyřech úžasných knihách. Píše se rok 2005. Edward je 17-ti letý člověk a Bella 16-ti letá dívka, taky člověk. Ovšem na upíry zapomenout nemusíte... ;-)

11.ČÁST

"Bello!"

Lekla jsem se a Edward mě pustil ze svého sevření. Charlie. Díval se na nás jako na dva vrahy.

"Promiň," zamumlala jsem směrem k Edwardovi.

Přikývl.

"A díky."

Bez dalšího slova nastoupil do auta a odjel. Charlie zalezl dovnitř a mě bylo jasné, že proběhne konverzace - ovšem uvnitř. S těžkým povzdechem jsem pověsila svou bundu na věšák a následovala ho do obýváku. Posadil se na sedačku a s přimhouřenýma očima na mě hleděl.

"Kdo to byl?"

"Edward. Kamarád z Phoenixu."

Začal ze své hrudi trousit jízlivé poznámky o tom, že takhle se přece nechová kamarád. Držel mě. Stále jsem koulela očima.

"Cha-tati! Přestaň! Tohle nikam nevede. Zrovna jsme o něčem mluvili. A ne, Edward není divný ani nic jiného. Je to můj nejlepší kamarád z Phoenixu a teď i z Forks. Tečka."

To ho rozzuřilo ještě více. Nevšímala jsem si jeho řečí a šla smažit vajíčka na pánvi. Charlie vzal utěrku a rozzlobeně s ní gestikuloval kolem. Párkrát mě s ní udeřil do obličeje - ne že by si toho všiml. Vajíčka byla usmažená, nadzvedla jsem pánvičku. Když jsem je nakládala na talíř, ucítila jsem zápach kouře. Ach proboha... Charlie hodil utěrku na zapálený oheň! A odešel... beztak si toho nevšiml.

Zakřičela jsem na něj a on se společně se mnou snažil oheň uhasit. Ovšem už bylo pozdě. Chtěla jsem doběhnout pro telefon, ale plameny už byly příliš velké a rozšířené. Utekla jsem nahoru do pokoje. Nevím, proč jsem to udělala, Charlie byl vzápětí u mě.

"Sousedi uvidí oheň a určitě někoho zavolají, musíme odtud utéct!" Rozběhli jsme se po schodech dolů, Charlie ještě rychle popadl ze stolu v kuchyni svůj odznak a já konečně ucítila čerstvý vzduch. Chtěla jsem nasednout do auta a společně s Charliem jet pro pomoc, ale on mě zastavil.

"Musím zachránit pár důležitých věcí. Mám je v ložnici!" Zuřivě jsem ho popadla za ruku a tahala do auta. Vyškubl se mi a utíkal vstříc těm plamenů.

"Tati! To nesmíš... zabije tě to!" Bezmyšlenkovitě jsem ho následovala. Plameny už pohlcovaly druhé patro. Po tváři mi tekly slzy a oba jsme se dusili kouřem. Charlie popadl urnu s popelem a spolu s ostatními věcmi ji nacpal do batohu. Když jsme se chystali konečně utéct ven, cestu nám zastoupily plameny. Horní patro se zřítilo málem na nás a já myslela na jediné: Teď a tady umřeme.

FRANK RADWED

Hmm, ta vůně se mi prolévala celým tělem. Z mé hrudi se vydralo zavrčení. Člověk a velmi velmi voňavý - blízko. Začal jsem utíkat lesem a následoval pach. Byla to určitě dívka. Voněla tak krásně... Když vtom jsem ucítil něco dalšího - pach kouře. Co se to děje? Hoří snad někdo? Hoří snad ta dívka?! Zrychlil jsem a vzápětí byl u toho místa.

Na ulici stáli lidé a dům, na který se dívali, praskal v plamenech. Slyšel jsem zevnitř vzlyky. Myslí si, že už jsou ti uvnitř mrtví. Ovšem jeden člověk žije - ta dívka jejíž krev mi tak voní. Proběhl jsem kolem nich tak rychle, že si toho ani nestačili všimnout. Někde z dálky jsem slyšel hasičské auto, ale už bylo příliš pozdě. Tenhle dům bude za pár sekund srovnán se zemí, tím jsem si byl jist. Proklouzl jsem miniaturní volnou skulinou dovnitř. Vše kolem hořelo.

Dívka seděla v koutě a plakala. Její vůně byla pronikavá a ona sama vypadala... líbezně. Napadlo mě, že bych chtěl, aby takhle vypadala má dcera. Nemůžu ji zabít. Když mě uviděla, vzlykání ustalo.

"Kdo jste?! Zachraňte ho!" ukázala někam do plamenů.

Bylo mi jasné, že ten někdo už je mrtev. A ona to taky věděla. Neměl jsem moc času. Přistoupil jsem rychle k ní a vzal jí do náruče. Zmateně na mě hleděla a já slyšel, že se hasičské auto přibližuje k rozpadlému domu. Vyletěl jsem s ní ven a utíkal pryč. Skákal jsem přes střechy domů a ona hrůzou ani nedýchala. Zvědavě si mě prohlížela, ale vzlykání neustávalo. Zastavil jsem se až na konci všech domů v ulici. V místě, kde nikdo nebyl.

"Kdo jste?!" zopakovala svou otázku.

Nebyl jsem schopen odpovědět. Její krev mě silně vábila. Ale přitom jsem jí nechtěl ublížit - už teď jsem k tomuto člověkovi cítil lásku. Nevím, zda to dokážu, ale chci, aby byla mou dcerou. Chci. Po letech samoty bych s někým mohl sdílet společnost. Chodit s ní lovit, zasvětit ji do mého světa... Otec a dcera, jak jsem si to kdysi vysnil, než mě před dvě stě lety proměnili v upíra.

Byl jsem čtyřicetiletý muž, příliš starý na dítě a příliš mladý na důchod. Svůj lidský život jsem prožil sám. Jednoho krásné a slunečného dne jsem v zapadlé ulici v Paříži potkal nějakého muže. Byl bledý a krásný. Všiml jsem si, že celá jeho ruka září. Zbytek těla měl schovaný ve stínu. Podíval se na mě a přičichl si. Věděl jsem, že se mám bát, ale já nedokázal vzít nohy na ramena a utéct. Ten muž přistoupil ke mně a kousl mě do krku. Byla to plačtivá bolest. Začal vysávat mou krev a já nedokázal pochopit, co se vlastně děje. Vnímal jsem jen, že za ním přišla žena (stejně bledá a krásná jako on) a vší silou ho ode mě odtrhla. Ti dva se mě ujali. Prvních padesát let své věčnosti jsem cestoval s nimi, byli jsme tzv. kočovní upíři a lovili lidi. Ovšem potom se naše cesty rozdělili a já zůstal sám. Už sto padesát let chodím sám po světě a lovím lidi. A teď mě mé cesty přivedly sem do Forks - abych našel dceru?

"Znáte... Edwarda?" Edward? Její přítel? Pozvedl jsem obočí a nemohl už dál čekat. Prostě jsem jen zakroutil nesouhlasně hlavou a uchopil její ruku. Její krev tak strašně moc voněla, až to bylo nevyzpytatelné.

Zakousl jsem se. Hluboce a ona zaječela. Ječela dál, ale nikdo nás neslyšel. Nikdo tady nebyl. Její krev se mi krásně prolévala mým mrtvým tělem a působilo to neskutečné blaho. Nechtěl jsem přestat, ale myšlenka na dceru mě donutila. Ovšem já stále nepřestával. Věděl jsem, že umírá...