Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

Zapomeňte na celý příběh Edwarda a Belly popsaný ve čtyřech úžasných knihách. Píše se rok 2005. Edward je 17-ti letý člověk a Bella 16-ti letá dívka, taky člověk. Ovšem na upíry zapomenout nemusíte... ;-)

10.ČÁST

Ráno mě vzbudilo sluníčko pražící mi do tváře. Volno má i své výhody. Vrátila jsem se do starých časů a vyšla si do města. Renée se ke mně přidala, což se starým časům vůbec nepřibližovalo.

"Zdálo se mi, že je ti opravdu líto tvého přátelství s Edwardem... Psala jsi jakoby tě to trápilo."

To jsem si mohla myslet, že se nechce jen tlachat po městě - Renée samozřejmě musí vyzvídat.

Těžce jsem si oddychla a zadívala se do dálky. "Jsem v pohodě."

Čekala jsem, že ji to umlčí, ale ona se nenechala tak lehce odbýt. Místo toho zakoulela očima a pokračovala dále: "Chodili jste spolu?"

Tentokrát jsem očima zakoulela já a ihned uvedla věci na pravou míru. Dále už mě s Edwardem neotravovala - přece jen se chci od něj na chvíli odreagovat, strašně mě vše nervuje... Renée si nedělala moc starosti s obědem, zašli jsme společně s Philem do snobské restaurace v centru.

Seděla jsem unuděně na židli a dělala mrtvou. Renée a Phil se dobře bavili, což mi vůbec nevadilo - alespoň se vyhnu konverzaci.

Další dny ubíhaly strašně líně. Myšlenkami jsem byla stále u Eje a už jsem se nemohla dočkat, až ho znovu uvidím. Brouk jménem "upír" se mi rychle vypařil z hlavy, což mě uklidňovalo.

Po mém příjezdu zpátky domů, do Forks, se nic nezměnilo. V městečku stále líně pršelo a žádná událost zde také neproběhla. Vybalila jsem si věci a přitom odpovídala na Charlieho otázky. Vypadal opravdu šťastný, že mě zase vidí. Když mi konečně dal propustku od konverzace, udělala jsem si úkoly do školy (pan Toro nám zadal obzvlášť těžké úlohy) a odpočinula si. Skončilo to tak, že jsem z postele vstala až ráno, v den školy.

Po malé snídani jsem jela svým autíčkem do toho chmurného blázince. Na silnici vládla mlha. Celkem špatně jsem viděla. Ovšem po chvíli se vše zklidnilo a já v pořádku zaparkovala na školním parkovišti. Srdce mi začalo divoce bušit, když jsem uviděla stříbrné Volvo. A vyskočilo mi z hrudě, když z něj vystoupila skvělá trojka - Edward (krásný anděl), Elena (krása, která zabloudila v mlze) a Seb (král všech krás široko daleko). Těžce jsem si povzdychla a po neúspěšném uklidnění svého srdce vystoupila z auta vstříc svému osudu.

Edward mě okamžitě zaregistroval. Sklopila jsem oči a prošla kolem něj. Usmál se na mě a zřetelně pronesl pozdrav. Jeho vstřícnost jsem mu oplatila. Elena přišla až ke mně a celá se rozzářila, když zamumlala "ahoj". Seb na mě jen kývl hlavou. Potom krása vymizela a já byla odsouzena k celodenní nudě bez andělů.

Na oběd jsem dnes chuť neměla, ale šla jsem do jídelny s Nicky, přece jen - pohled na tu krásu u nejvzdálenějšího stolu za to stojí. Mlčky jsem ji doprovázela ke stolu a začla jsem jí vyprávět o svém týdnu ve Phoenixu. Když vtom mě vyrušil krásný hlas.

"Nechcete si přisednout k nám?" Byl to samozřejmě Edward.

Nejprve jsem se dívala do jeho krásných očí a až poté zkoumala smysl jeho věty. Dávala jsem si pozor, abych odpověď ihned nevyhrkla.

"Ano... souhlasíš?" usmála jsem se na Nicky a ta zuřivě přikývla.

Následovali jsme Edwarda ke stolu andělů a ostatní v jídelně se na nás zvědavě dívali. Nicole si sedla vedle Eleny a na mě zbylo místo vedle Edwarda, po levici vedle Seba. Těkala jsem mezi všemi u stolu očima a čekala, kdo promluví nejdříve. Byla to Elena.

"Ty nejíš?" zeptala se mě.

Na tuhle otázku jsem se toužila zeptat těch tří už strašně dlouho a ona mi ji položí právě teď - jediný den ve škole, kdy nejím oběd!

"Nemám chuť k jídlu. Není mi dnes moc dobře." Což byla pravda. Mé srdce přece umíralo.

Edward na mě vrhl starostný pohled. "Odvezu tě." Nebyla to otázka, prostě to oznámil.

"To není třeba."

"Jsi celá bledá... a je ještě mlha. Rád to udělám. Prosím."

Raději jsem se s ním dále nedohadovala. Elena odešla dříve, měla ještě biologii. Elena a Seb ji následovali. Zůstala jsem u stolu jen s Edwardem.

"Vyrazíme?"

Přikývla jsem a po cestě na parkoviště mě napadlo: "Jakým autem?"

Pokrčil rameny. "Klidně mým, pokud ti to nevadí. Postarám se o to, aby tvoje... auto stálo do dvou hodin u tvého domu."

Pozvedla jsem obočí a mlčky nastoupila do jeho Volva.

"Díky moc."

Usmál se a zapnul mi pás. "Za nic." Poté galantně auto obešel, nastoupil a udělal pár řidičských důkladností. Ovšem pás si nezapnul. Třeba zapomněl.

"Jak bylo ve Phoenixu?" Až po pár sekundách mi došlo, že jsem mu svůj týdenní plán oznámila.

"Skvěle jako vždy."

Zasmál se. Raději jsem to nekomentovala. Přemýšlela jsem o tom hororu... Není to možné. Po očku jsem na Edwarda koukla a srovnávala ho s upíry. Vše by vyhovovalo - co se zevnějšku týká. Ale upíří špičáky bych u něj opravdu nehledala. Sebrala jsem veškerou odvahu a zeptala se ho, zda ten horor viděl.

"Jo," zamumlal a pohlédl na mě, "blbost."

Rozpačitě jsem pohlédla z okna, ačkoliv jsem toho moc neviděla.

"Jak se to vezme." Přikývl a zřejmě se chtěl tomuhle tématu vyhnout. Ovšem já to brala jako šanci.

"Edwarde, ty... nejsi... člověk... že?" Tu otázku jsem koktala a bála se odpovědi. Přitom jsem se styděla za svou pošetilost. Čekala jsem, že se začne smát a odsoudí mě jako blázna, ale on to kupodivu neudělal.

"Jak se to vezme." Aspoň vím, že mě poslouchá. Jde na mě mými zbraněmi.

"Jak jinak si vše vysvětlit? Tvá kůže, bílá a ledová, změna duhovek, ehm... nadlidská krása..." Při slově krása se zakřenil. Ale pořád se nesmál.

"Musím uznat, že jsi všímavá."

"Spíše mám oči." Z jeho hrudi se vydralo krátké uchichtnutí. Ovšem pořád neodpověděl.

Vtom okamžiku prudce zabrzdil a vystoupil z auta. Na tváři měl zuřivý výraz, ale já nedostala strach. Možná byl účel, abych byla vystrašená. Ovšem oddychla jsem si při povšimnutí, že jsme před Charlieho domem. Na místě. Proto zabrzdil. Otevřel mi dveře. Sama jsem si rozepnula pás, ale on mi pomohl vystoupit. Chytil mě za ruku, ale nepustil ji a nepustil ani mě domů. Postavil se těsně k mému tělu - tak, že jsem cítila jeho dech na svých řasách.

"Nedívej se už na horory."

To je vše...? Blbá poznámka...? Já chci odpověď. A to hned.

"Mně můžeš říct všechno... Navždy. My dva - nerozluční přátelé, pamatuješ?"

Přikývl. Ovšem to co s vzápětí chystal říct, zřejmě vůbec nebylo lehké - podle výrazu v jeho tváři ho to stálo hodně úsilí.

"Těžko se mi to říká, ale máš pravdu. Nejsem člověk a vím, že to víš. Pokud dnes odejdeš, nic nebudu namítat. Pokud tě zítra uvidím ve škole budu to brát tak, že... se mě nebojíš."

"Proč bych se tě sakra měla bát, Edwarde?!"

Na chvíli zavřel oči a trpce se usmál. Naběhla mi husí kůže. Z toho úsměvu.

"Jsem pro tebe nebezpečný, přestože tě velmi moc miluji." Řekl něco, co jsem chtěla slyšet. Na to jsem se ho chtěla zeptat a teď mám odpověď. Miluje mě. Svět se zdál být krásnější.

"Řekni mi pravdu. Snesu ji, ať bude jakákoliv. Miluju tebe více než si ty myslíš." Pohladil mě po vlasech a já cítila, jak se mi krev hrne do obličeje.

"Chci, abys řekla ty, kdo jsem."

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nezhroutit z jeho krásy. Z něj. Byl tak blízko...