Krása není všechno

Autorka: Malika

5.část - Nashledanou v pekle

„Carlisle..?“začala jsem.

„Ano,Rosalie?“

„No…víš….Vím,že jako novorozená můžu lehce ztratit sebeovládání,ale slibuji,že se pokusím to nezvorat.Pozvracela bych se,kdybych vypila jejich krev.“

Zmateně si mě prohlížel.Edward ne,četl si moje myšlenky. „Já to schvaluji.S chutí bych se k tobě přidal…“

Zavrtěla jsem hlavou. „Díky,ale chci si to vychutnat sama.“

Carlislea přestalo bavit,že neví o čem mluvíme.„Prozradíte mi,o co jde?“

„Rosalie se chce pomstít,“vycenil Edward zuby v nebezpečném úsměvu.

Až bude pomsta dokonána,musím mu předložit návrh,když mě ještě nepožádal sám…my dva se k sobě perfektně hodíme…

Nechápu co jsem provedla,ale Edward tiše zavrčel a vyrazil z obýváku.

Carlisle si mě prohlížel nevyzpytatelným pohledem. „Takže pomstít,říkáš?Chceš zabít ty…ty nestvůry za to,co ti udělali?“

Rázně jsem přikývla. „Ano.Nebudu mít pokoj,dokud je nezabiju.“

„Dobře,“schválil mi to Carlisle. „Sice nerad vidím smrt,ale…oni si to zaslouží.A Rosalie – prosím,snaž se je nevypít.“

„Neboj se.Jak už jsem řekla,pozvracela bych se.“

„Kým začneš?“chtěl ještě vědět.

„Johnem,“zavrčela jsem. „Ať chcípne dřív,než se stačí vrátit do Atlanty.“

Blonďatý upír jen zamyšleně přikývl. „Tak hodně zdaru.Vážně nechceš,aby šel Edward s tebou?“

„Ne,díky.“Teda,trochu jsem lhala.Chtěla jsem,aby šel Edward se mnou,protože bychom šli spolu.Ale na něj budu mít času dost.Celou věčnost.Teď musím začít odvetu.

Před odchodem jsem na sebe mrkla do zrcadla.Ach,tak krásná…

Vyrazila jsem do noci.Vrátila jsem se na místo,kde mě ti grázlové napadli.I když to bylo už týden,jejich vůně byla pořád ve vzduchu.Čichala jsem,dokud jsem nerozeznala těžký zápach železa a spálené trávy.Fuj.Takže,Johne,těš se!

Zamířila jsem po jeho stopě,dovedla mě k velkému domu poblíž panství Kingových.Svaly se mi napjaly,jak jsem si usilovně bránila se tam rozběhnout.Ale ne,nesmím.Royce si nechám až nakonec.

Měla jsem velmi jednoduchý plán – každý den zabiju jednoho z jeho násilnických kamarádíčků a až bude vystrašený,že mizí ti všichni,kteří byli s ním tu noc,co zabil svou snoubenku,přijdu si pro něho.Snad se do té doby dokážu vytrénovat natolik,abych si s ním nejprve pohrála jako kočka s myší.I když v našem případě to bude spíš jako puma s mravencem.

Kolem kamenného domu vládlo ticho,ani sova nezahoukala.Já byla stejně tak tichá,moje pohyby splynuly s tmou.

Otevřela jsem si okno v prvním patře a neslyšně vklouzla dovnitř.Byla jsem v kuchyni.

Zaposlouchala jsem se.Z druhého poschodí ke mně doléhalo pravidelné bouchání Johnova srdce.Takové,jakým moje už nikdy bít nebude.

Vyrazila jsem a zastavila se až u dveří jeho pokoje.Nedechla jsem se,abych k němu mohla pronést pár slov,zadržela dech a pootevřela dveře.

Ty zaskřípaly a John sebou poděšeně trhl.

„Ááá!Co to sakra je?!“

„Johne,copak si nevzpomínáš?Rosalie Haleová.Nechali jste mě polomrtvou na chodníku…“

Vykuleně na mě zíral a v očích se mu odrážela hrůza.Náramně jsem si to užívala.Přiskočila jsem k němu blíž a i když jsem ho ještě chtěla chvíli děsit,žízeň mi to nedovolila,tak jsem ho chytla za krk a zlomila mu vaz.

Pak jsem se rychle rozběhla ke dveřím,než mě vůně jeho krve přemůže.

Zastavila jsem se až před plotem. „Škoda že tě to víc nebolelo,“šeptla jsem a vydala se domů.

Další ráno se ještě nic nedělo.Nesměla jsem vycházet,aby mě nikdo nepoznal,protože policie po mě stále ještě pátrala,a tak jsem požádala Edwarda,jestli by šel na výzvědy.

Vrátil se asi za dvě hodiny a oči mu planuly nenávistnou radostí.Potěšilo mě,že je tak rád,že ti ničemové,kteří mi ublížili budou trpět.

„Do sedmi se nic nedělo,ale potom klepala služebná na jeho dveře a když dlouho neotvíral,vtrhla dovnitř.Málem dostala infarkt,když ho viděla nehybně ležet na posteli.Pak se ale vzpamatovala a zavolala lékaře a ten když zjistil pravou příčinu smrti,zavolal policii.Někdo dal mezitím vědět Kingovým – ten tvůj ubožák tam přiběhl s očima navrch hlavy a třepal se jako králík,když ho vytáhne liška z nory.Možná není tak pitomej jak vypadá,a dal si něco dohromady.Jsem vážně zvědavý,co udělá až zemřou jeho další kumpáni.,“skončil Edward.

„Páni.Díky že jsi tam šel.Tak Royce se už bojí…hm…“

Edward odešel a nechal mě zabranou do myšlenek.Dnes v noci navštívím kohokoliv,jehož stopu zachytím.Prostě náhoda,nic víc.

Nakonec jsem navštívila syna majitele největší prosperující továrny tady v Rochesteru.Trochu mi začínalo dělat potíže jít po jeho stopě,už byla nejasná.Ale můj čich novorozené mě neomylně vedl.Ani moc neječel,když mě spatřil,spíš ztuhl hrůzou.Jeho puls zakolísal a jednu chvíli,těsně před tím,než jsem mu zlomila krk málem dostal infarkt.

Ve čtvrtek mi počasí zhatilo plány.Hustě se rozpršelo a kapky deště tak kompletně smyly už tak vyblednou stopu.

Domů jsem se vrátila naprosto zoufalá,že je už nenajdu,ale Edward si přečetl moje myšlenky,zapamatoval si tváře těch kteří ještě žili a přes den je vystopoval.

K večeru se vrátil a prostě mi do ruky strčil papírek s jejich adresami.Chtěla jsem mu skočit kolem krku,ale on honem vycouval z místnosti.

Lísteček s adresami jsem rozstříhala,pomuchlala a losovala,kdo přijde na řadu teď.Ó,Laurence Lonneywood,jeden z nejuznávanějších právníků.Cesta do jeho rezidence mi zabrala pár minut.

Tak to už byl třetí.Ještě jeden a pak přijde na řadu můj drahý exsnoubenec.

Další den zaplavily noviny titulky:´Mrtví ve vlastní posteli´ a ´Tichá smrt číhá všude´ nebo ´Po Rochesteru se plíží smrtící přízrak´.

 No jo.Co si lidé všechno nevymyslí.

Policie si začala tyto případy spojovat,ale mysleli si,že účel je vyvraždit všechny úspěšné mže v Rochesteru.Nikoho ani ve snu nenapadlo,že by si to zasloužili.

V sobotu jsem zabila posledního.Chudák,už jsem měla lepší sebeovládání,takže jsem si pár minut vychutnávala jeho děs.

Teď měl přijít na řadu Royce.

Ale když jsem se v noci vplížila ke Kingovým,v celém panství jsem našla pouze služebnictvo a jeho spící rodiče.Ha,takže mu to došlo a zdrhnul.No,o to víc si ho užiju,každým dnem jsem se zdokonalovala svoji sebekontrolu.

V noci z neděle na pondělí jsem si udělala procházku ke Kingovým,rovnou do jejich ložnice.Vzala jsem si sebou dva obří nože,ne že bych je potřebovala,ale nechtěla jsem nikoho zabít a na lidi zbraně působí až zázračně.

„Ahoj,“zašeptala jsem panu Kingoviu ucha. „Kde je váš syn?“

Vystrašeně sebou cukl a chtěl se posadit,ale rychle toho nechal,když jsem mu přiložila nůž ke krku.

„Tiše,“varovala jsem ho. „Vaše žena o ničem vůbec nemusí vědět a já vás nechám na pokoji,když mi odpovíte na moje otázky.Takže znovu – kde je váš syn?“

„K-kdo jsi?“

Přitlačila jsem na čepel,ale dávala si pozor,abych mu neprořízla kůži. „Kde je váš syn?“

„Odjel..pryč.“

„Kam?“

Můj skoro-tchán roztřeseně zavrtěl hlavou. „Nevím…říkal jen,že si musí na čas odpočinout…“

„Určitě se zmiňoval,kam jede,“nevzdávala jsem to.

Royce King starší stiskl rty do úzké linky.Došla mi trpělivost a chytla jsem ho pod krkem. „Kde je?!“

„W-Willmont Street,“šeptl nakonec.

Oddělala jsem čepel z jeho krku. „Výborně.A pokud o mé návštěvě někomu povíte,skončíte jako váš syn,“upozornila jsem ho ještě a vyskočila oknem do noci.

Všechno jsem měla připravené.Carlisle ve dne obhlídl tu ulici a dal mi tip na jeden dům.Ve svatebním salonu jsem ukradla šaty.Celkem slušně jsem se dokázala ovládat.Perfektní.

Na Willmont Street jsem doskákala po střechách,šaty v jedné ruce,kytku v druhé.Nad číslem dvacet tři jsem se zastavila.Oblékla jsem si  svatební šaty na svoje oblečení – černé kalhoty a tričko,abych dobře splývala s tmou – kytici chytila do zubů a seskočila na okenní římsu.

Budova byla prázdná – na první pohled.Prolezla jsem mezi betonovou sutí na podlaze a zaposlouchala se do nočního ticha.Narušovaly ho tři bijící srdce.

Tři…takže si asi přivedl dokonce stráže.

Šla jsem za tím pravidelným rytmem a když už jsem slyšela i jejich dech,nachystala jsem se ke skoku.

Dva muži stojící na stráži před bytelně vypadající pancéřovými dveřmi nestačili ani vykřiknout,byla jsem na ně moc rychlá.

Uhladila jsem si záhyby šatů a praštila rukou do dveří.Okamžitě se pod mým dotykem rozletěly.

Royce se krčil v nejvzdálenějším rohu a třásl se strachy.

Vkročila jsem do místnosti.Ó,pán se dal hlídat v takové kobce bez oken…jako v trezoru.No,to mu ale moc nepomůže.

„ÁÁÁÁÁÁÁÁ,“rozječel se když mě poznal.Namáčkl se na stěnu a celý se klepal.

„Royci,“zasyčela jsem sametově vražedným hlasem. „Dlouho jsme se neviděli.“

„C-c-co p-po mě c-ch-chceš?“vykoktal,oči rozšířené hrůzou.

„Můžeš třikrát hádat,“natahovala jsem náš rozhovor co nejvíc.Dělalo mi tak dobře,když se bál.

„Máš bejt pod drnem!“zaječel hystericky.

„Já taky už nejsem živá,“vycenila jsem ostré bílé zuby.

„T-to ty jsi je zabila?“zeptal se vyděšeně a srdce mu zuřivě tlouklo.

Bylo mi jasné,koho tím myslí. „Samozřejmě.Co bys taky čekal?Že se nepomstím?“

Očividně byl strachy mimo. „Ale jsi jenom ženská.Nemůžeš nás přeprat…“

Mrazivě jsem se zasmála. „Vážně ne?“zvedla jsem z podlahy kousek odlomeného pancéře a stiskla.Za pár sekund se proměnil v prach.Hodila jsem mu ho do obličeje. „Vážně ne?!!“

„P-p-proč mě-zabít?“Nedokázal souvisle promluvit.

Tak to mě vytočilo.Ptá se proč?! „Ty bídáku,“zasyčela jsem. „Bude tě to bolet,bude tě to bolet stejně jako mě,když jste mě nechali ležet polomrtvou na ulici.“

„Jak můžeš být živá!?“křičel na mě a v očích se mu zračil děs.

„Nejsem živá.“Kvůli tobě,ty hnusná zrůdo!Už nikdy nezestárnu,nikdy nebudu mít děti…

„A c-c-o t-teda-?“

Temně jsem zavrčela. „Upírka.“

Pootevřel hrůzou ústa. „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“

Téhle noci se naječel jako ještě nikdy.

Už mě začínalo pořádně pálit v krku a tak jsem k němu skočila a chytla ho za ruku.Ještě jsem neměla v plánu to s ním skoncovat,to ne,ale pokud u něj chci být tak blízko,nesmím marnit čas.Přece jen jsem novorozená.

Když jsem se ho dotkla,hlasité bubnování jeho srdce,které jsem slyšela,jsem najednou i cítila.Jeho horkou kůži,teplo které z něj sálalo..tak jako ze mě už nikdy nebude.

Vycenila jsem na něj zuřivě zuby. „Teď budeš trpět za to,co jsi mi udělal!“Trhla jsem rukou a přelomila mu zápěstí.Dávala jsem si pozor,abych mu neprotrhla kůži.

„Jaúú!“vykřikl bolestně a praštil mě.Vůbec jsem to necítila,ale slyšela jsem křupnutí – výborně,sám mi pomáhá,zlomil si o mě druhou ruku.

Bez lítosti jsem pokračovala,lámala mu všechny kosti v těle.Když už se sesunul na podlahu a tiše sténal,na pokraji  bezvědomí,nechala jsem toho a usadila se kus od něj a sledovala jeho utrpení.

Když se na východě objevil první náznak růžovějící oblohy,zvedla jsem se z podlahy a přistoupila k němu.

„Sbohem.Tak ráda bych tě nechala umírat stejně pomalu a bolestivě,jako jsi nechal ty mě,ale nemám dost času. Shnij spolu se svými přáteli.“Chytla jsem ho za krk a zlomila mu vaz.

Jeho tělo dopadlo na podlahu a oči se mu potáhly šedým povlakem smrti.

Naposled jsem na něj pohlédla. „Nashledanou v pekle,“zašeptala jsem.

Vyskočila jsem z okna,rovnou na střechu sousedního domu.Tak,pomsta byla dokonána.

Spěchala jsem domů.Můj další cíl – dát se dohromady s Edwardem.Kdybych jen tušila,že něco takového je mnohem složitější než zabít ty hnusáky…