Krása není všechno

Autorka: Malika

4.část - Pomstím se jim!

(Přímé řeči podle knížky Zatmění)

Vzdalovala jsem se od Veřina domu a snažila se z mysli vypudit všechny myšlenky na to,že Royce přece jen možná není ten pravý.Když jsem viděla,jak něžně a s láskou se Vera a její manžel políbili…zase jsem začala závidět.S Roycem to nikdy takové nebylo.Ale on se jen snaží chovat podle pravidel,žádné velké líbání budoucí nevěsty…ano,určitě je to tak.

Ztemnělými ulice zafoukal chladný vítr a posunul mi klobouk na stranu.Honem jsem si ho upravila a začala jsem si dělat starosti,aby na svatbě nebyla zima.Na konci dubna taková zima ještě nebyla,ale prvního května prostě musí být nádherně!

Už jsem byla jen dvě ulice od našeho domu,když jsem pod rozbitou pouliční lampou spatřila skupinku opilých mužů.Hlasitě se smáli a zpívali všemožné oplzlé písničky.Zdálo se mi to,nebo mi byl ten jeden hlas povědomý?

Zalitovala jsem,že jsem poslala řidiče domů.No,ale na to už je pozdě.

„Rose!“zavolal na mě jeden z těch opilců.

Poděšeně jsem zvedla hlavu a zjistila,že je to Royce.Můj Royce a namol??Nikdy v životě jsme ho neviděla vypít víc než skleničku vína!

Až teď jsem zaznamenala,že jsou všichni skvěle oblečení.Aha,takže partička bohatých Roycových přátel.Hm.Myslím,že támhle toho a knírem jsem viděla na nějakém večírku.Matně jsem poznávala i ty ostatní,a u jednoho jsem dokonce znala jméno – John Cantersky,byl to přítel jednoho Roycova přítele,přijel z Atlanty.

„Tady je moje Rose!“zakřičel Royce a přiopile se ke mně potácel.Jeho společníci se rozesmáli a on se smál jako idiot s nimi.

„Jdeš pozdě.Je nám zima,nechala jsi nás moc dlouho čekat.“Doklopýtal až ke mně a popadl mě za ruku.

„Co jsem ti říkal,Johne,“zahulákal na toho snědého tmavovlasého Američana. „Není rozkošnější než všechny ty broskvičky tam u vás v Georgii?“

Royce ještě zesílil sevření a neurvale mě táhl ke svým přátelům.

John si mě prohlížel jako bych byla zboží. „Těžko říct,“řekl a opilecký podtón z jeho hlasu zcela vymizel a nahradilo ho něco,z čeho mi běhal mráz po zádech. „Je celá zakrytá.“

Všichni se rozhýkali smíchy.Já se začala třást.

Royce pustil mou paži a prudkým trhnutím mi serval z ramen sako.Bože,co to dělá?Byl to dárek od něj…

„Ukaž se mu,jaká jsi pěkná,Rose!“zasmál se Royce,ale nebyl to veselý smích.Byla v něm skrytá hrozba,něco jako – když neposlechneš,tak to udělám za tebe.

Třásla jsem se jako osika a nehýbala se.Royce mi z hlavy strhl klobouk a odhodil ho kamsi za nás.Jak škubl,urvalo mi to vlasy u kořínků a vykřikla jsem.Ten zvuk jako by se jim líbil,moc líbil…

„Ro-Royci…co?“vykoktala jsem zděšeně.

To se mu líbilo ještě víc,to jak jsem byla vystrašená.

Jeho hlas se ztlumil do nebezpečného šepotu. „Tak,krásko,teď si trochu pohrajeme,jeden po druhým.A neděj drahoty,kotě.“

Skočil mi po krku a pevně mě držel.Zařval na svoje kámoše a ti ze mě začali strhávat oblečení,dokud jsem nebyla jen ve spodním prádle.

A potom…přesně jak řekl Royce,jeden po druhém.Týden před svatbou mě znásilnil budoucí manžel a jeho ožralí kamarádíčkové.

A kdyby jenom to.Nevím kolik z nich u sebe mělo nůž,ale byli zjevně rozhodnutí nenechat mě naživu,abych nemohla jít na policii.

Už mi to moc nemyslelo,ale vnímala jsem ostrou bolest v ruce a pak jako by ze mě unikal život…asi mi prořízli žílu,ale nenamáhali se čekat,až vykrvácím.A pak další v druhé ruce.A znovu a znovu a znovu…

„To už stačí,“poručil Royce a já slyšela,jak vrávorají pryč. „Je po ní.“

Jeho kamarádi se smáli. „Ta ti moc dlouho nevydržela,co?“

Ještě jsem uslyšela Roycův halasný smích: „Jo,budu se muset naučit trpělivosti…“

Jejich hulákání odeznělo někde za rohem.

Byla jsem sama.Nebyla jsem mrtvá,jak si mysleli,ale od smrti mě dělil jenom krůček.A já ho nedokázala udělat.

Ležela jsem na liduprázdné ulici,nesnesitelně mě všechno bolelo,jak zvenčí tak uvnitř,ale nemohla jsem zemřít.Ležela jsem a čekala.A smrt nepřicházela.

Začalo sněžit.Na konci dubna a sněží.

Proč už neumírám?Proč???

Přestávala jsem souvisle myslet,svět se zamlžoval…

Pak jsem uslyšela tiché kroky.Někdo vyděšeně zalapal po dechu.

Přinutila jsem oči,aby se otevřely a dívala se na příchozího.Doktor Cullen?

„Panebože,“zamumlal a v další sekundě mi zastavil krev na ruce.Ne že by toho že mě ještě mohlo hodně vytéct,pode mnou se červenala obří kaluž krve.

Potom mě zvedl do náruče.To mě studilo ještě víc…a svět se najednou rozmazal úplně.

Bylo to tak divné.Letěla jsem?

Myslela jsem si,že už jsem na cestě..do nebe nebo do pekla?Ale pořád tu byla ta bolest.Nepřestávala.

Náhle jsem pocítila na kůži teplo.Skrz zavřená víčka mi prosvítalo jasné světlo.

Bolest najednou začala polevovat a světlo místnosti se vytrácelo.Byla jsem tak ráda,že bolest mizí.Doufala jsem,že už je to opravdu konec.

Pak mě začalo něco ostrého řezat.Všude,v každé buňce mého těla se usídlil oheň.Nebo jako by do mě někdo vylil barel kyseliny…

Šok mě probral k částečnému vědomí.

Takže mě sem odnesl,aby mě mučil dál?Usoudil,že to Royce neudělal dostatečně důkladně?

To byly moje poslední normální myšlenky.Všechno zastřela jen jedna naděje,jen jedna věta,kterou jsem donekonečna opakovala.

„Prosím,zabijte mě!“

Prosila jsme ho,prosila a prosila.Nemají být doktoři od toho,aby ulevili pacientům?Doktor Carlisle Cullen mě držel za ruku. „Už to skončí,slibuji,že to už skončí…Je mi to moc líto,ale slibuji,že už to skončí…“

Nějakou dobu jsem přestala vnímat okolí a hořela.Potom jsem ale uslyšela prásknutí dveří a to mě zase probralo.Spatřila jsem ženu doktora Cullena,Esme a jejího bratra Edwarda,jak stojí ve dveřích a ohromeně na mě zírají.

Nezajímalo mě,že jsou krásnější než já.V tuhle chvíli jsem chtěla jen jedno – být mrtvá.

„Prosím,zabijte mě,“prosila jsme ty dva,kteří pořád stáli jako sochy.

Nevšímali si mých proseb.

„Co tě to napadlo,Carlisle?“ptal se ostře Edward. „Rosalie Haleová?“

Vyslovil moje jméno s úplně stejným odporem jako Veřin manžel.Vadilo mi to.

Carlisle se na něj smutně podíval. „Nemohl jsem ji tam nechat jen tak zemřít,“zašeptal. „Bylo to příliš – příliš strašné,tak nešťastně zmařený život.“

„Já vím,“odsekl Edward.Nechápala jsem,proč je tak rozzlobený.

„Tak nešťastně zmařený život.Nemohl jsem ji tam nechat,“opakoval doktor Cullen.

„Samozřejmě,že jsi nemohl,“konejšila ho Esme jemně.Tehdy jsem si ani neuvědomovala,jak krásný mají všichni hlas…

„Lidé umírají pořád,“řekl Edward. „Nemyslíš,že ji takhle každý pozná?Kingovi rozjedou veliké pátrání – ne že by někdo podezříval skutečného vraha.“Obličej se mu zkřivil hnusem a já byla nadšená,že ví,kdo mi to udělal.

Ještě nad něčím dál diskutovali,ale mě pod sebe stáhly vlny řezavé bolesti.Neměla jsem ponětí o čase.Když jsem vnímala,ječela jsem,že chci,aby mě zabili.Později jsem nechala i toho.

V oněch vzácných chvílích,kdy jsme vnímala,mi doktor Cullen vysvětloval,co se se mnou děje.

„Jsme upíři a ty se brzy staneš jednou z nás.Ta bolest kterou cítíš je upíří jed,který se ti rozlévá žilami a přeměňuje tě na upírku…Nejsme až taková monstra,jak se zdáme.Já a moje žena a syn – “

Vykulila jsem překvapeně oči.Pochopil na co se chci zeptat.

„Edward se pouze vydává za Esmina bratra,jinak byl první,koho jsem přeměnil.Umíral na španělskou chřipku…“

Doktor Cullen mi vyprávěl nemožné.Nevěřila jsem,že by něco takového,jako upíři mohlo existovat,spíš jsem se zbláznila,nebo mi předčítá nějaký fantasy-horor.

O několik hodin,či snad dní později se mi pozvolna začala vracet síla.S nadšením jsem si uvědomila,že bolest mizí,od konečků prstů.

„Co s ní budeme dělat?“ptal se Edward znechuceně.Proč mu tolik vadím?Copak nejsem krásná?Ano,jakmile se mi trochu vyjasnilo,už jsem zase byla schopná myslet jen na svoje dokonalé tělo.

„To je na ní,samozřejmě,“odpověděl mu doktor Cullen.Vlastně,jak mi vtloukal do hlavy,Carlisle,ne doktor Cullen. „Třeba bude chtít jít svou vlastní cestou.“

Cože?Zbláznil se?Pokud je pravda to,co mi tvrdí celou dobu – že jsem mrtvá,že jsem upírka – jak bych mohla existovat sama?To nikdy.

Bolest se stáhla do srdce a zmizela.Dezorientovaně jsem se posadila a rozhlížela se kolem sebe.Všechno vypadalo tak neuvěřitelně.Jinak.Byla jsem schopná za necelou sekundu spočítat,kolik zrnek prachu krouží ve vzduchu v místnosti.Jasné barvy,zvuky,pachy…

Jak jsem se nadechla,vyschlo mi  v ústech a cítila jsem,jak mi přes zuby něco proudí.Vyděšeně jsem sebou trhla,když si ke mně přisedla Esme,Carlisle a Edward seděli opodál.

„Rosalie,jak ti je?“zeptala se a mile se usmála.

„Hladově?“odpověděla jsem roztřeseně. „Co- co se to se mnou stalo?Proč je všechno tak jasné?Proč mě pálí v krku?“

„Snažili jsme se ti to vysvětlit už při přeměně.Jsi teď upírka,stejně jako my…“Esme mi všechno vysvětlila.A já jí uvěřila,nešlo ignorovat všechny ty změny.

Potom přede mě postavili zrcadlo.Ohromeně jsem se prohlížela snad celou věčnost.Jestli jsem si předtím myslela,že jsem dokonalá,pak teď jsem byla mnohem víc než neuvěřitelně nádherná.Jediné,co mě děsilo byly rudé oči,ale i tak jsem vypadala neskutečně úžasně.

Carlisle mě potom vzal na první lov.V lese jsme vypili pár pum a vrátili se domů.

Esme s Edwardem mi zatím připravili pokoj,takže hned po lovu jsem se šla převléct ze zakrváceného oblečení.Ze zvyku jsem si lehla na postel,která tam stála,a pak mi došlo,že je v ničemu.Už nikdy nebudu moct spát.

Začala mě spalovat nenávist.Vzpomněla jsem si na ty hajzlíky,na to co mi udělali,na to,že mi zničili celou budoucnost,kterou jsem tolik chtěla.

Okamžitě jsem měla namyšlený plán,bylo mi jasné,co udělám.Jednoho po druhém a Royce si nechám nakonec.

Pomstím se jim!