Krása není všechno

Autorka: Malika

3.část - Senzační životy

Další večer mi zase přišla kytice růží,tentokrát červených.A další večer zase.A zase.Moji rodiče i já jsme si malovali moji růžovou budoucnost…budoucnost s Roycem Kingem,bohatým,mladým,úspěšným a taky krásným synem nejbohatšího muže ve městě.

Za týden mi přišla pozvánka na koncert v místním divadle.Otec mi koupil nové šaty,černo-stříbrné.Byly šité tak,že jejich nositelka odhalovala značnou část těla,ať už nohy,výstřih nebo pas.Vypadal jsem úžasně.Matka mě vzala k nejdražší kadeřnici v Rochesteru a ta mi vykouzlila perfektní účes.

V osm hodin večer před naším domem zastavilo černé auto,SS I Tourer,jeden z prvních kabrioletů té doby,takže samozřejmě hrozná vzácnost a vymoženost.Z vozu vystoupil řidič,otevřel mi dveře a zase je za mnou zavřel – připadala jsem si jako v pohádce.Dovezl mě k divadlu,kde se ceremoniál s otevíráním dveří opakoval a odjel.Rozhlížela jsem se kolem sebe a potom jsem ho uviděla.

Na schodech stál elegantně oděný,světlovlasý muž.Oči měl světle modré,bylo to vidět i na tu dálku.Bezvadně jsme se k sobě hodili.

Seběhl ze schodů a políbil mě na ruku.,,Slečno Haleová,jsem nesmírně potěšen,že jste přišla…“

Vedl mě dovnitř a za začátku jsme si povídali o nepodstatných věcech,počasí a podobně,ale potom se konverzace rozjela,přešli jsme k tykání a po skončení představení jsme byli domluveni na dalším setkání,večírek na Monroe Avenue.

Opět pro mne přijelo auto,Royce na mě zas čekal.Seznámil mne se svými přáteli,dokonce i s několika vlivnými osobnostmi té doby.

Tentokrát mě už Royce políbil na tvář a řekl mi,že mám oči jako fialky.Poté mi začaly kromě růží docházet i fialky.

Večírek střídal večírek,plesy,a otec mi stále kupoval nové šaty.Byla jsem dokonale šťastná.Po necelých dvou měsících,první týden v dubnu,mi Royce poslal pozvánku na ples,který se konal zase v jejich panství,s připomínkou,ať se obléknu obzvlášť slavnostně a pozval i moje rodiče a bratry.

Byla jsem rozechvělá – stane se to,co si myslím?Požádá mě o ruku?

Požádal.

Uprostřed večírku,oficiálně a přede všemi jsme se zasnoubili.Roycův otec požádal o pozornost typickým zaťukáním lžičky o skleničku a vzal si slovo.

„Drazí přátelé,jistě jste si všimli,že můj syn a slečna Haleová…“bla bla bla,dál jsem ho neposlouchala,málem jsem omdlela štěstím.

Royce mi dal nádherný snubní prstýnek,ze zelených,fialových a modrých safírů.Konal se slavnostní přípitek,kdy mě poprvé políbil doopravdy,na rty.Byla jsem v sedmém nebi,moji rodiče zrovna tak.Oslavovali jsme až do rána,matka poslala kolem jedenácté bratry s chůvou domů.Jediné,co mě mrzelo bylo,že Vera nepřišla…

Tak už jsem byla dva týdny zasnoubená.S Roycem jsem se vídala jen večer,když jsme si někam vyrazili,protože mi tvrdil,že má moc práce,a sotva stíhá.Zas tak moc mi to nevadilo,protože jsme si to vynahradili v noci.Tím samozřejmě nemyslím nic necudného,ale brával mě na ještě více večírků než dřív a lidi na nás vždy s obdivem hleděli.Byli jsme dokonalý pár.

Za další týden za mnou přišel Royce domů a zeptal se mě,jestli už začneme plánovat svatbu.Nadšeně jsem souhlasila.Moji i jeho rodiče vyhodili spoustu peněz,abychom mohli mít dokonalou svatbu.Většinu dne jsem si diktovala podmínky,jaký přesný odstín bílé musí mít talíře,jaký musí mít okraj,skleničky musí být z kvalitního skla,kostel bude zářit čistotou,kněz bude mít všechno oblečení šité na míru,stejně tak svědci,a samozřejmě my.Den kdy se budeme brát už byl stanoven – prvního května.Obřad se bude konat v jedenáct v kostele,potom pojedeme na hostinu,která se bude konat v panství Kingových.Měla jsem přesně rozplánováno,na kterých chodbách,kde přesně a jakých barev budou rozvěšené květiny,jaký tvar stolu budeme mít,kolik lidí pozveme,jaký budeme mít dort,kde strávíme svatební noc.Všechno to vypadalo tak báječně.

V sobotu mi máma řekla,až už si odpočinu od svatebních příprav.Měla pravdu,už jsem skutečně potřebovala oddych.Ale nebavilo mě se celý den válet doma,rozhodla jsem se,že navštívím Veru.

Po dlouhé době jsem se nechala svým řidičem (Royce mi ho dal k dispozici,přece jeho snoubenka nebude chodit pěšky) odvézt k Veře.Tak dlouho jsem ji už neviděla. 

Zazvonila jsem na ošoupaný zvonek,ale neozval se žádný zvuk,tak jsem zaklepala.Bylo mi jich tak líto,že musí žít v bídě…Otevřel mi Veřin manžel a když mě uviděl,nevlídně se zašklebil a zavolal někam dovnitřku domu: „Miláčku,přišla tvoje drahá kamarádka.“Poslední dvě slova ironicky protáhl.

„Kdo?Počkej,musím přebalit Henryho…“volala Vera z bytu.

„Rosalie Haleová,“pronesl kysele,jako by moje jméno byla nadávka,a přibouchl mi dveře před nosem.

Stála jsem tam jako opařená a nic nechápala.Proč to udělal?Nestačila jsem se dobrat k nějakému rozumnému závěru,protože dveře se znovu otevřely a tentokrát v nich stála Vera a omluvně se usmívala. „Ahoj Rose,prosím,odpusť mu jeho chování.Práce je teď málo a tak je podrážděný…ale já tě nechci zatěžovat našimi problémy,pojď dál,“pokynula mi.Vedla mě do bytu – její manžel se někam zašil – a rovnou do pokojíčku. „Podívej,Henry se naučil sedět!“

V malé postýlce seděl její maličký syn a usmíval se na nás,až se mu dělaly dolíčky.Henry byl rozkošný…ale už jsem ho Veře nezáviděla.Za týden budu vdaná a taky se dočkám své vysněné budoucnosti.Už za týden…

Byla jsem u nich po zbytek dne a domů jsem odcházela až večer.Řidiče jsem poslala domů,chtěla jsem se projít večerním Rochesterem.

To byla moje poslední lidská procházka.

EMMETT McCARTY:

„Všechno nejlepší,Emmette!!!“ozývalo se ze všech stran.

Vyskočil jsem na stůl a kynul jim rukou jako to dělávají královny.Všichni začali pískat a já se velmi zdvořile ukláněl,ale když Kid zapnul rádio,začal jsem v divokém rytmu hudby tancovat po stole.Jenže už mi přece jen není deset a tak dřevo pode mnou zlověstně zapraskalo a stůl už nebyl – byly totiž dva stoly.Všichni se mohli potrhat smíchy,všichni až na Britt (celým jménem Brittany McCartyová,a neuvěřitelnou náhodou moje máma),která naštvaně vyskočila a pomáhala mi z trosek stolu jen proto,aby mě pak mohla přetáhnout tátovým bičíkem,jindy poklidně a mírumilovně visícím na zdi.

„Au,mami,to bolí!“protestoval jsem a bičík jí vytrhl. „Táta se dívá,co to provádíš s jeho oblíbeným - AU!“ Můj otec (a překvapivě taky Gregův a Richiho,i když možná..ehm.,máma bývala záletnice) byl mrtvý,zabil se na dostihu v Kentucky.Měli jsme farmu v Tennessee,uprostřed Green Mountain range a chovali jsme všechno možné,ale především koně.V kraji jsme měli celkem dobré jméno a nejen tam,byli jsme známí i „u sousedů“ v Kentucky,na závodech,ale když otec zemřel,chovali jsme koně už jen pro turistiku a pár krav,ovcí,patřilo nám nějaké to pole…Po otcově smtri všichni říkávali jaká je to škoda,že končíme s dostihy,vždyť Walking Horse farm* byly špičkový stáje…ale my si jich nevšímali.

„Britt,nech ho,dyť už je to chlap,“chytil mámu za ruce náš hlavní stájník,Jared a odtáhl ji do bezpečné vzdálenosti ode mě.Měl zatracenou pravdu – dneska mi totiž bylo osmnáct.

Chvíli jsme ještě blbli a uklízeli ze země zbytky popadaného jídla a přesunuli jsme se ven k táboráku.(Na podpal jsem použil kromě přichystaného dřeva i ten stůl,aby to víc hořelo.)

Posedali jsme si kolem ohně,celá sestava – Jared,jak už jsem říkal,náš hlavní stájník,si dal mámu na klín,vedle něho si sedla Beverly,jeho dcera,která byla něco jako hlavní podstájník,připravená kdykoliv převzít otcovo místo,když byl pryč nebo onemocněl,pak jsem seděl já,Greg,Richi a Lily (naši dva zaláskovaní,pořád nemůžu uvěřit,že můj maličkej šestnáctiletej brácha se do někoho zabouchl,dřív ho zajímali jenom koně),dál Ketty,Mell,Mick,Tony a Jude.Celá lidská populace naší farmy.Tenkrát jsem bral jako samozřejmost,že se máme všichni rádi,že jsme všichni přátelé.

Koukali jsme do plamenů,vyprávěli si příběhy,vtipy a nešlo si nevšimnout,že se Beverly posunuje směrem ke mně.Polechtal jsem ji a ona sebou cukla…směrem ke mně,ne ode mě,jak jsem očekával.Byla hezká,ale…no,svou první plnoletou noc byl přece jen strávil radši sám.

Když mi položila ruku na koleno,zvedl jsme se se slovy,že se jdu projít.Zamířil jsem k ohradě a koukal na hvězdy.(No jo,neuvěřitelný co?Praštěnej šprýmař Emmett a romantik?!)

Nemusel jsem být upír,abych uslyšel drobné kroky v trávě.Málem jsem nahlas zavyl.Beverly.

Stoupla si vedle mě a když jsme dělala,jako by tu nebyla,chytila mě za ruku. „Emmette,“zašeptala.

Otočil jsem se obličejem k ní,abych věděl,co chce,a na to ona asi čekala a vrhla se na mě.Hey,nevadilo by mi líbat e s ní,ale no…prostě ne.Tak nějak jsem nechtěl.

„Bevy,konči,tohle je přepadení,“odstrčil jsme ji od sebe.

„Emme,ty mě nechceš?!“

„Mám tě rád,ale to je taky všecko,takže si vlez do náruče Gregovi a vsaď se,že tě nepustí až dorána.“Možná i dýl.

S nosem nahoru odešla pryč.Ufff.

Přeskočil jsem ohradu a šel jsem dál,až k lesu.Tam jsem si sedl na svůj oblíbený pařízek a přemýšlel,proč jsme ji vlastně odmítl.Byla hezká,byla milá.Ale znám ji sedmnáct let,proboha a,hrávali jsme si spolu jako děti,učili jsme se spolu jezdit,společně jsme jezdili na vyjížďky,společně jsme padali.Kámoši.Gregovi se líbila,ale byl tu problém,že byla o tři čtvrtě roku starší než on.Richi měl Lily.Já zatím nikoho a nijak mi to nevadilo.Užíval jsem si svobody,proháněl jsem se po lesích a s bráchama jsme každoročně o prázdninách jezdívali na měsíc pryč,pokaždé někam jinak.Jeli jsme na koních a jeli jsme daleko.Blbli jsme,užívali jsme si,spali jsme pod širákem.Nejlepší část roku.

Nikdy jsem si nepřipadal osamělý.Ani teď ne,když jsem seděl sám na pařezu.Ta pravá na mě asi ještě čeká…

*Walking Horse farm skutečně existuje,v Tennesse,dokonce mají i webovky.Jen Emmett tam asi nebydlel…škodaJL