Krása není všechno

Autorka: Malika

2.část - Závist a růže

Tu noc po příhodě v nemocnici jsem skoro celou probděla.Myslela jsem – ne,doufala jsem – že okamžitě usnu,ale nešlo to.Chování Edwarda Cullena mi nešlo pustit z hlavy.Nakonec jsem byla tak zoufalá,že jsem si začala připouštět možnost,že skutečně jsem ošklivá,že už mě nikdo nebude chtít…a s podobnými děsivými myšlenkami jsem kolem čtvrté ráno usnula.

Další den ráno už to bylo lepší,jako by ze mě spánek vysál všechny nepříjemné vzpomínky na předešlý večer.Přesto jsem byla podivně zamlklá a místo do divadla jsem šla navštívit Veru  -hlavně jsem se těšila na jejího maličkého Henryho.

,,Henry!Ahoj,broučku,tak jak se máš?“pohladila jsem Veřina synka po maličké tvářičce.,,Teta Rose ti něco přinesla,počkej,hned to vytáhnu.“Z luxusní kožené kabelky jsem vytáhla chrastítko.,,Tak jak ses měl včera,když byla maminka pryč?Neplakal jsi?“

Henry se usmál a na tvářích se mu objevili dolíčky.Byl rozkošný.

,,Paní Parkerová odvedle ho hlídala a říkala,že si ho nemohla vynachválit.Henry je můj malej hodnej chlapeček,že,miláčku?“Vera spokojeně hleděla na svého syna,v očích něhu.Tolik bych si taky přála dítě…

,,Můžu si ho pochovat?“natáhla jsem ruce,abych od Very převzala Henryho.

,,Jasně.Tak,zlatíčko,teď si tě vezme teta Rosalie.“

Opatrně jsem ho vzala do náruče a chovala ho.Drobnými prstíčky mě chytil za ruku a prohlížel si mě vykulenými modrými očky.Polechtala jsem ho a udělala obličej,aby se rozesmál.Byl to takový miloučký drobeček,milovala jsem,když jsem si s ním mohla hrát.

Vera vyšla z kuchyně.,,Zůstaneš tu na oběd,Rose?“

,,Jestli nebudu moc překážet,“usmála jsem se,ale očima jsem visela na Henrym.

,,To rozhodně ne,jsem ráda,že si taky chvíli odpočnu.Nevadilo by ti,kdybych si šla chvíli lehnout?Henry se v noci budil…“

,,Klidně jdi spát,vzbudím tě,až bude mít Henry hlad,“probírala jsem prsty jeho drobné kudrlinky a houpala ho v náruči.

Vera odešla na kutě a já se nemohla vynadívat na Henryho.Tak okouzlující děťátko si snad ani nezasloužilo být v tak chudé rodině.Až bude větší,mohla bych ho brát na prázdniny k nám…

Za hodinu a půl se rozkřičel,byl hladový.Vzbudili jsme Veru,ta ho nakrmila a já se zatím porozhlédla v kuchyni.Měli to tu tak skromné,jen ty nejpotřebnější věci…i když byl Henry úžasný,tohle za to nestálo.Já si raději počkám na někoho,kdo bude schopný zajistit mi pořádné bydlení,služebnictvo…a s mojí krásou to nebude problém.

Pomohla jsem Veře uvařit oběd ,potom jsme si hrály s Henrym a povídaly jsme si.

Zůstala jsem u nich,dokud nepřišel z práce Veřin manžel.

Moje kamarádka byla totiž už rok vdaná,vzala si tesaře.Téměř nikdy jsem s jejím mužem nemluvila…tesař,fuj.Henry byl jejich dvouměsíční syn,nádherné mimčo s černými kudrnatými vlásky.Zbožňovala jsem ho,a tajně jsem Veře záviděla.Měla manžela,měla dítě…ale na druhou stranu bydleli v malém domku na předměstí,museli šetřit,všechno si obstarávat sami…já toužila po něčem mnohem lepším. 

Týdny plynuly a mě bylo osmnáct,to už byl rok 1933,zhruba měsíc a půl od doby,kdy mě poprvé někdo odmítl.Za tu dobu jsem už na Cullenovi nepomyslela,a když jsem šla po ulici,každý se po mě otáčel - jako vždy,kamarádky mě obdivovaly,a záviděly mi moji krásu.

Jednou přišel otec domů,a vypadal vzrušeně.,,Royce King Druhý se chystá převzít místo ředitele banky,už začal obcházet jednotlivé posty.“Vyměnil sis  matkou pohled,kterému jsem nerozuměla.

Druhý den ráno jsem se chystala jít s Reinou a Mavis na výstavu,ale když jsem se začala oblékat,mamá mě zastavila.,,Rosalie,počkej,zapomněla jsem dát otci oběd,donesla bys mu ho do práce?Prosím.“

,,Mami,jsem domluvená s Reinou a Mav – “

Skočila mi do řeči.,,Já vím,tak půjdeš na tu výstavu jindy,ano?“

,,Nemohli by tam skočit bratři?“

,,Oba šli někam ven a vrátí se až k večeru.Prostě tam musíš zajít ty.“Máma mě popadla za ruku a táhla do koupelny.,,Hezky se posaď a já tě učešu.“

,,Ale mami!Jsem učesaná,“bránila jsem se její horlivé péči.Co se děje?

,,Ale tak jednoduše.Udělám ti nějaký složitější účes.“

Moje zkrášlování jí zabralo skoro půl hodiny a když skončila s vlasy,přešla na obličej.,,Počkej,Rosií.Ještě tě nalíčím.“

Trpělivě jsem seděla a čekala,až máma dokončí svou práci.Když konečně skončila,zvedla jsem se k odchodu,ale ona mě zadržela.,,Moment,ještě šaty.“

Nechápavě jsem se dívala,jak mizí z místnosti a běží ke skříni,odkud vytáhla dlouhý balík.,,Tak se pojď podívat,honem!“volala na mě.

Zamračeně jsem šla za ní.Co se stalo?

,,Otec ti koupil nové šaty,je čas je vyzkoušet.“Roztrhla igelitový obal a vytáhla krásné šaty z bílého hedvábí.

,,Mami,mám jen zaběhnout do banky,tak proč tohle všechno-?“Nevěřícně jsem vzala tkaninu do ruku.

,,Moje dcera musí chodit všude pěkně oblékaná,takže trvám na tom,aby sis je vzala.“

Zmateně jsem souhlasila,i když jsem ji vůbec nechápala.Měla jsem na sobě úplně novou,světle modrou sukni a k ní modré tričko,staré teprve týden…

,,Tak se mi líbíš,holčičko!Vypadáš nepřekonatelně!“Máma byla nadšená,jak mi ty šaty padnou.Plus nalíčení a vlasy…

,,Mami,stalo se něco?“

,,Ale ne,zlato,jak tě něco takového může napadnout!Tady máš oběd,a pozdravuj tatínka.“Doslova mě vyhodila z domu a netrpělivě mi mávala z okna.

Co to s ní probůh je?!

S hlavou plnou zmatených myšlenek jsem zamířila do banky.Za chvíli jsem přestala dumat o záhadném chování své matky a užívala jsem si,jak se na mě každý dívá.Všichni úředníci na mě mohli oči nechat a málem se prali o to,aby mě mohli doprovodit k otcově kanceláři.S mnoha díky jsem jim řekla,že vím,kde otec sídlí a pohled na jejich zklamané obličeje mi dělal náramně dobře.Myslím,že jsem dokonce zahlédla Royce Kinga,jak si mě uznale prohlíží.

Vyběhla jsem do třetího patra,k otcově kanceláři.Nebyl vůbec překvapen mým vzhledem,spíš jako by to očekával.Podivné.Předala jsem mu oběd,vyřídila pozdravy od matky a vytančila z banky.

Máma uložila šaty zpátky do skříně,aby se nezničily a už se o tom nijak nezmiňovala.Jen jedna další podivná skutečnost mi vrtala v hlavě – oba bráchové už byli doma,když jsem se vrátila z banky a když jsem se ptala,kde byli,prozradili mi,že si hráli ve sklepě,protože jim to máma přikázala.Celý zbytek dne jsem si s tím lámala hlavu,ale marně.

Zrovna jsme spořádaně večeřeli a otec rozprávěl o stále častějším propouštění zaměstnanců (jemu něco takového samozřejmě nehrozilo),když v tom zazvonil zvonek u domovních dveří.Máma šla otevřít a my zvědavě přemýšleli,kdo a co po nás může v tuto večerní hodinu chtít.

Vrátila se,celá rozzářená a nesla obrovskou kytici bílých růží.,,To je pro Rosalie,“informovala nás a nadšeně se usmívala.,,Tak Rosií,prober se!“zakřičela nakonec,když viděla můj ohromený výraz.Jistě,muži se za mnou otáčeli,ale kytici růží mi nikdy nikdo neposlal…

,,Od koho to je?“vypravila jsem ze sebe nakonec.

,,Od Royce Kinga Mladšího,“řekla,v očích zasněný výraz.

Bráškové obdivně zahvízdali.Táta nadšeně tlesknul.

Chvíli trvalo,než mi to došlo.,,Royce King?“

,,Ano,zlato!“

,,Ach mami!“vykřikla jsem a vrhla jsem se jí kolem krku.Tak proto to všechno dnes dopoledne…Jestli to takhle půjde dál,dostanu budoucnost,o které jsem vždycky snila.Aspoň jsem o tom byla přesvědčená.Netušila jsem,že to skončí úplně jinak…

Ty růže byly jako první pohlazení smrti.