Královna noci

Autorka: Isabella Swan

3. Odjezd

   Ale neomdlela jsem. Aspoň ne teď. Místo toho jsem se rozbrečela… Jedno lepší než druhý… Byla jsem smutná, něco se ve mně zlomilo, jen jsem nevěděla co přesně to bylo. Ani mě to nezajímalo a nehodlala jsem to zjišťovat. Jen jsem tam stála a slzy mi tiše stékaly po tvářích. Edward stále koukal z okna a nevěděla jsem proč se na mě nepodíval.

   Když se na mě po minutě mého tichého pláče otočil, vyděsil se. Musel se vyděsit. Byl na mne opravdu ošklivý pohled, věděla jsem to, ale nikdy jsem svou novou podobu – moje tělo vypadající vyhuble a nemocně – nekombinovala se slzami na tvářích, takže jsem si nedokázala představit jak vypadám… Pomalu došel ke mně jako kdyby se bál a vzal mne do náručí. Nemohla jsem si vzpomenout jak se vdechuje vzduch. Na tohle si nikdy nemůžu zvyknout.

„Bello odjíždíme všichni. Opravdu všichni. Už neudělám takovou chybu jako jsem udělal, když vím kam to vede. Když jsi o sobě nevěděla, napsal jsem tvým písmem Charliemu lístek, že byl úžasný otec, ale že tu už nemáš proč žít, že jsi odjela. Nezlobíš se?“

Ignorovala jsem jeho otázku. Potřebovala jsem vědět, že jsem pochopila dobře, nesměla jsem si nechat místo pro špatné naděje… 

    „Jak to myslíš Edwarde? Nechápu tě. Berete mě sebou?“ Přišlo mi to divné. Byla jsem ráda, i když jsem si to zakazovala, ale už bylo pozdě. Doufala jsem.

„Ano Bello, jedeš s námi. Alice ti zabalila. Nezlobíš se? Pokud tu chceš zůstat, tak ti nikdo bránit nebude, ale rád bych tě měl u sebe.“

Opravdu? To pro mě bylo překvapení. Potřebovala jsem teď slyšet jedinou věc, abych se rozhodla a doufala jsem že mi odpoví tak jak jsem chtěla.

„Řekni mi jediné Edwarde,“ žádala jsem, „ proč?“

Podíval se na mě nechápavě, jak kdybych měla pravdu napsanou zářivě růžovou permanentní fixkou na zdi přede mnou. Pro jistotu jsem se tam zadívala a mírně jsem se zamračila. Bylo to tam napsané.

„Miluji tě Bello a nesnesl bych být bez tebe. Já už tě nepustím. Promiň.“

Na zdi přímo přede mnou bylo růžově napsáno: Miluji tě.

   Byla jsem rozhodnutá. „Ne, nezlobím se. Nemám proč. Děkuji Edwarde. Také tě miluji, ty víš, že se to nikdy nemůže změnit. Jedu samozřejmě s tebou. Ale trápí mne co bude dělat Charlie…“ Můj hlas vyzněl do ztracena. Popravdě mě ani tak nezajímalo to, co bude s Charliem, víc mě zajímalo, že mě Edward stále drží. Omotala jsem své ruce kolem něj a přimkla sem se tak těsně k němu, že jsem skoro nemohla dýchat. Nebránil se.

„Charlie se přestěhoval do La Push. A tvůj odchod neřeší, chápe tvůj postoj a ví, že už jsi dospělá a umíš se rozhodovat. Myslí si, že jsi utekla za mnou – ani se moc nemýlí – a uznává, že to je k tvému přežití nejlepší.“

   Tak to teda ne, s tím jsem nemohla souhlasit. Přeci jen to byl on kvůli komu jsem tak vypadala a kvůli komu jsem chtěla skočit ze skály. Ale taky to byl on, kdo mě zachránil, ale pořád - skočit jsem chtěla já ne on, tak ať si nebere na sebe vše. Já to tak nesnáším, že musí obviňovat zrovna sebe!

„Jak to myslíš?“ Neodolala jsem, prostě jsem se ho na to  musela zeptat.

Začal rychle odpovídat, byl zřejmě rád, že jsem na živu. Takže si to taky uvědomuje… „No každý kdo se na tebe koukne, musí vidět, že skoro nežiješ… A každý kdo tě zná si domyslí, proč to tak je. Ani Charlie není výjimka.“ Pobaveně se usmíval. Musela jsem si připustit, že to tak je.

   Pořád jsme se objímali, měla jsem hlavu opřenou o jeho rameno, on mne jednou rukou hladil po vlasech. Přemýšlela jsem zrovna jak se mu dostat k obličeji, když dovnitř vletěl Jasper. Udělal směrem k nám obličej, „jedeme, nebo tady zůstáváte? Jestli ne opravdu by jste si měli nastoupit… Edwarde příště dávej větší pozor, když jsi nereagoval na náš křik, trochu jsi Esme vyděsil…“

Vzal mě a šli jsme dolů.

  Toužila jsem se ho zeptat, proč se na nás Jasper tak divně zatvářil, ale nestihla jsem to.

„BELLO!!!!!!!!!!!!“ pozdě jsem si uvědomila, že jsem s Alicí pořádně nemluvila od toho dne co odešli. Asi to budeme muset napravit. Minimálně Alice se tak tvářila… a dost mě tím děsila. Nejdelší rozhovor jsem od té doby vedla jen s naším matikářem, ale s Alicí to nějak půjde… Většinu konverzace obstará ona. Snad. Zrovna teď ale vypadala, že ode mě čeká nějakou odezvu…No ano už si vzpomínám – pozdrav!!!