Královna noci

Autorka: Isabella Swan

2. "Upíří" nemocnice

   První co jsem vnímala, bylo, že žiju. Divila jsem se. Bylo to vůbec poprvé, co jsem spadla ze skály a já to přežila! Pak jsem začínala vnímat víc a uvědomila si PROČ jsem to asi přežila. Z té skály to byl opravdu sešup, kdosi mě musel chytit. Pak jsem si vzpomněla, že ten kdosi musel být taky zatraceně rychlý, protože když jsem omdlívala, tak se mnou nikdo nebyl. Pak se mi vybavilo, že ten kdo mě chytal, byl též dost studený. Měla jsem dost času zamyslet se nad životem, který jsem vedla i nad tím, proč jsem chtěla skočit. Jenom se mi potvrdilo, že nikdy nikoho nemohu milovat ani ze stotisíciny tak jak jsem milovala Edwarda a že pokud jsou to Cullenovi, tak bych nesnesla další jeho odchod…

Další moje myšlenka byla: O O O O O O O O O H H H H H H H H H H H H H U U U U U U U U U U U U U U U (v této chvíli mi mozek explodoval),             

Oni se opravdu vrátili! (a v této se začal pomalu skládat dohromady…) Hned nato jsem si uvědomila, že je mi pohodlněji než by mi mělo v lese být, že mě někdo drží za ruku, a pak jsem uslyšela Alicin zvonivý hlas: „Edwarde ona to přežije, ale možná by ocenila, kdyby jí zůstala aspoň jedna ruka…. Už za chvíli otevře oči, její mozek zpracovává informace, zatím je toho na ní moc…“

A jako odpověď na její slova jsem zjistila, že celá jedna ruka je v sádře, necítím ji.

Pak jsem slyšela Emmetta: „Myslím, že si asi bude muset pořídit nový mozek, aby se nezbláznila z toho, že jsi zpátky…“ Zase byl vtipný.

Byla jsem šťastná… ale musela jsem otevřít oči. Už bych nedokázala odkládat ani na vteřinu pohled na něj. Pohled do jeho očí jsem potřebovala jako vodu, jako vzduch – jeho oči byly to jediné, co jsem si nepamatovala stoprocentně jasně, protože měnily barvu… Pomalu jsem otevřela oči, ale musela jsem je zase zavřít, nad tou plochou, kde jsem ležela – pořád jsem nevěděla co to vlastně je - svítila lampa.

„Bello! Já se ti moc omlouvám, opravdu promiň, nechtěl jsem tě zranit, nebylo to naschvál, byl to omyl, ale když ty jsi začala padat z té skály, nesnesl bych pomyšlení, že bys mohla žít, kdybych byl rychlejší…“

Edward chtěl pokračovat ve svých omluvách a vysvětleních, ale já jsem mu do toho skočila, protože by asi lhal ještě dlouho, kdybych to nepřerušila.

„Nelži kvůli mně, prosím,“ řekla jsem.

Zmlkl a zbledl. Nechtěla jsem se ho dotknout, ale tohle přece nezpůsobil on! Mohla jsem za to já, protože jsem ho kdy nechala odejít. Můj hlas zněl pořád tak chladně a dutě, jako už asi půl roku, ale pozdě jsem si uvědomila, jak si vyložil má slova. Zbledl. Dřív bych byla přísahala, že to není možné, ale teď jsem to pozorovala a ani mě to nepřekvapilo. Teď je pro změnu čas na moje omluvy, ale nejsem si jistá, zda je dokážu správně vyjádřit.

„Promiň, asi jsem to neřekla dobře. Myslela jsem abys neříkal, že za to můžeš, když to není pravda… Když za vše můžu já. A já nedovolím abys vinu bral na sebe to prostě nejde…“ Chtělo se mi brečet, ale už přes čtvrt roku jsem neuronila ani slzičku a moje oči breku odvykly, nevěděla jsem jak na to. Ale zdálo se, že minimálně Edward pochopil jak jsem myslela své omluvy, že si všiml mého zmrzlého hlasu…

„Můžeš jít?“ zeptal se. 

„Huh… asi jo, nějak to zvládnu…“

„ Po schodech?“ Po jakých schodech? Aha… když budu vycházet z faktu, že jsem u Cullenů tak je mi to jasné. Otevřela jsem oči, celý náš rozhovor jsem je měla zavřené. Postavila jsem se. Rozhlídla jsem se, ale asi jsem to neměla dělat, začala se mi motat hlava. Edward už stál u mne, aby mě chytil. Opravdu jsme byli u Cullenů, ale vypadalo to tam jak v nemocnici. Na to se Edwarda musím zeptat. Když jsme přišli k němu do pokoje příliš pečlivě zavřel dveře a pak se zadíval z okna. Nedošlo mi proč to dělá, ale musel tu být důvod. Až pak se na mne otočil.

„Řekni mi prosím co se stalo. Nic si nepamatuji…“ vyhrkla jsem.

„Bello, padala jsi, omdlela jsi. Chytil jsem tě za ruku a trhl, příliš silně, ale byl jsem nervozní… opravdu bych nesnesl bych pomyšlení, že bys mohla žít, kdybych byl rychlejší…“ soustředěně se na mě díval, když to říkal.

„ Aha,“ řekla jsem prostě.

„Miluji tě a nikdy se to nezmění. Miluji tě“

„ Já tebe taky.“ Nechápala jsem proč to říká. Vypadal, že pochopil proč jsem chtěla skočit.

„Bello, odjíždíme.“ Díky té prosté větě jsem začala znovu omdlívat…