Královna noci

Autorka: Isabella Swan

1. Rozhodnutí

   Už jsem byla rozhodnutá. Byl to špatný nápad a kdyby o něm měli Charlie, Jacob nebo Angela potuchy, asi by mě nechali zavřít do nemocnice. Za mramorové dveře. Hodně těžké mramorové dveře. Ale já věděla, že o tomto nápadu nikdo z nich neví… A také jsem věděla, že je to jediná cesta jak dostat Edwarda zpět. I když jsem si nebyla jistá jestli je s Alicí, tak jsem věděla, že až ona uvidí moje rozhodnutí, zavolá mu nebo ho jinak kontaktuje. Byla jsem odhodlána skočit…pokud nenajdu Viktorii.

   Už jsem měla i vyhlídnutou skálu kde jsem chtěla svůj skok provést. Byla jsem si jistá, že mě Victorie dokáže najít a zabít, ale nevěděla jsem jak rychle. A to čekání mě unavovalo.Chtěla jsem jí pomoct.

   Již to bylo skoro půl roku, co odešli Cullenovi a já jsem stále žila. K nevíře, přesto stále pravda.Jenom to nebyl život v pravém slova smyslu. Když jsem ráno vstala, každý den jsem musela koukat do zrcadla na tu pohublou bledou dívku, které všude vylézají kosti, vypadá jako anorektička i když není a její oblečení, které ještě před půl rokem vypadalo na její postavě hezky na ní nyní visí jako na strašákovi do zelí. Samozřejmě jsem to byla já. Chtěla jsem zemřít už od té doby, co mi došlo, že to nebyl ošklivý vtípek, ale pravda. Že už nemám Edwarda – můj život – v celém svém životě vidět. A já jsem to chtěla změnit. Už jsem si i stanovila datum svého skoku. Alice ho uvidí. Doufala jsem, že to mi zajistí aspoň poslední pohled na nejkrásnější stvoření na planetě. Na mého bývalého kluka. Na Edwarda…

   Když jsem se ráno vzbudila, oblékla jsem se, obvykle posnídala a vydala se do školy. Nehodlala jsem se ulít ze školy ani za cenu toho, že bych mohla skočit dřív. Chtěla jsem mu dát šanci, alespoň malou, mě naposledy vidět.

Na obědě jsem obvykle poobědvala, tak jak jsem to dělala už skoro půl roku. Nechtěla jsem komukoliv dát místo pro pochyby o tom, co budu po škole dělat. Chovala jsem se mechanicky a pasivně, jako už skoro půl roku. Nebylo to těžké. Téměř půlroční absence jakéhokoli pocitu či jakékoli emoce mi to umožňovala velmi dobře.

   Ale jakmile jsem v pět hodin dojela ke skále, poznala jsem okamžitě, že tu není něco v pořádku. Tak za prvé, stromy okolo místa kde jsem chtěla skočit měli mnohem méně větví, než když jsem tu byla včera. Za druhé, Tamhle ty kameny taky vypadaly jinak. Byly vyšší a zaoblenější. A určitě v nich nebyl otisk lidské dlaně. Že bych zabloudila? To bylo nemožné. Takže tu přede mnou někdo byl. Stále jsem měla, ale takový divný pocit. Trklo mě to až po chvíli, když jsem vylízala z auta a šla si prohlédnout ty kameny blíž. Opravdu v nic byl otisk lidské dlaně. Kdo je tak silný, že může otisknout do kamene svojí ruku jako razítko??? Aha, už vím, co třeba upír?

   Takže tu někde byl někdo se mnou. Nevěděla jsem jestli je to Victorie, Edward nebo někdo jiný, ale dostala jsem nápad jak to zjistit. Náhodou jsem měla v autě dost ostrý drát a ať tu byl se mnou kdokoli, určitě uvítá, že do mě nebude muset kousat, protože už budu mít na ruce pěknou ránu. A tak jsem šla zpět k autu, abych si prořízla kůži.. Ve chvíli, kdy mi začala vytékat krev z rány jsem něco zaslechla. Znělo to jako výkřik. Takže Viktorie to není, ta by mě prostě přišla vypít.

   Pozorně jsem sledovala okolní stromy, ale nikdo se neobjevoval. Jak frustrující. Po téměř půl roce, první emoce mi zčeřila obličej. Ale stále nikdo nepřicházel, ani pohyb jsem neslyšela. A tak jsem se s lehkým srdcem vrátila k plánu A. Došla jsem k okraji skály, podívala se dolů a začala jsem omdlívat. Sakra, já chtěla skočit, ne spadnout, proč musím mít smůlu, vždy , když to nejméně potřebuju????????????????????