Konkurence pro Bellu

Autorka: Xemantha

Část 6. - La Push

Bella okamžitě vyskočila.

„Sex s Erikou?!! Ty…s ní…“ nedokázala doříct větu a vyběhla ven. Než jsem doběhl ke dveřím, už startovala. Stoupl jsem si před auto.

„Bello ne! Prosím! Dovol mi ti to vysvětlit!“

„Nechci nic slyšet! Uhni!!!“ Brečela. Viděl jsem dva potoky slz, jak jí stékají po tvářích. Nemohl jsem ji jen tak pustit. Ještě si něco udělá a to bych nepřežil.

„Ne!“

Stoupla na plyn, což jsem čekal. Ale překvapilo mě, že couvla. Zařadila, rozjela se dopředu a objela mě. Chtěl jsem se za ní rozběhnout, ale někdo mě chytil. Otočil jsem se a uviděl Alici.

„Dovol jí, aby se trochu uklidnila. Nic se jí nestane.“

Náklaďáček zastavil u vjezdu na silnici. Rozmýšlela se. Když se rozjela, opět mě překvapila. Nejela domů, ale na druhou stranu. Do La Push. Tohle Alice neviděla. Bella změnila svoje rozhodnutí na poslední chvíli. Koukal jsem za odjíždějícím autem a rychle se rozběhl. Alice běžela za mnou. Tušil jsem, že to nestihneme, ale nevzdával jsem to. Jsem přece nejrychlejší z rodiny. Mám šanci.

Doufal jsem v nemožné. Když byl náklaďáček pár metrů přede mnou, dorazil jsem na hranici. Dál jsem nemohl. Začal jsem nadávat a kopat do všeho kolem. Byl jsem naštvaný. Na sebe a na Rose. Jak to mohla udělat?! Jak mohla být tak krutá! Co by asi dělala ona, kdyby od ní někdo Emmetta odehnal? Sedl jsem si v lese na velký kámen. Proč je život tak krutý? Alice si sedla vedle mě, ale mlčela.

BELLA SWANOVÁ

Brečela jsem. Jak mi to mohl udělat? Myslela jsem, že mě miluje. Že miluje jen mě. Ano, od začátku jsem věděla, že je pro mě až moc dobrý. Že se kvůli mně musí omezovat. Ale tohle mě opravdu ranilo.

Zaparkovala jsem náklaďáček před Billyho domem. Netuším, jak mě napadlo jet zrovna sem, ale doufala jsem, že mi Jacob pomůže. Naposledy se ke mně choval tak mile. Vystoupila jsem a šla ke dveřím, abych zaklepala. Zvedla jsem ruku, ale než se moje pěst stihla dotknout dřeva, někdo prudce otevřel a málem do mě vrazil.

„Promiň,“ omlouval se Jacob.

„To je v pořádku.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale po tom, co jsem se dnes dozvěděla, se mi to moc nepovedlo.

„Stalo se něco? Vypadáš příšerně!“

„Dík.“

„Eh promiň. Půjdeme se projít a všechno mi řekneš. Souhlas?“

Přikývla jsem. Ale je tu problém. Všechno mu říct nemůžu. Mlčky jsme šli na pláž, až když jsme došli na místo, kde jsme naposled dělali oheň, promluvil.

„Takže?“

„Je to složité. Ale přesto tak jednoduché. No…víš…chodím, nebo spíš jsem chodila, s Edwardem Cullenem.“

„Chodila? Co se stalo?“

„On…vyspal se s jednou holkou.“ Netušila jsem, že to dokážu říct, ale v Jacobově přítomnosti jsem se cítila jinak. Dokázala jsem vyslovit to, co bych s jiným vyslovit nedokázala.

„Aha.“

Kousek od nás vylezl z lesa nějaký muž. Vyjekla jsem, protože jsem ho nejdřív nepoznala, ale když přišel blíž, poznala jsem, že to je Sam.

„Omlouvám se, že vás ruším. Ty jsi Isabella Swanová, že?“ otočil se na mě.

„Bella,“ opravila jsem ho. Byla jsem naštvaná. Slyšel náš rozhovor.

„Bello, můžu si s tebou promluvit? O samotě?“

„Proč ne.“ Téměř jsem zavrčela. Jacob chvíli nechápavě koukal, ale když jsem se na něj podívala a mlčky ho požádala, aby nás nechal, smutně odešel.

„Co všechno víš o Cullenových?“ promluvil, jakmile Jake odešel.

„Co prosím?“

„Znáš jejich tajemství?“

Jak o tom ví?

„Ano. Ty ho znáš taky?“

„Jsou nebezpeční. Je dobře, že jsi od nich odešla.“ Tak to bylo moc.

„Cože?! Cullenovi nejsou nebezpeční!“

„To ti řekli oni.“

„A kdo ty si? Ochránce lidí?“

„Jo, trefa.“

Vykulila jsem oči.

„Víš, kdo jsou jediní nepřátele upírů?“

Zamyslela jsem se. Tohle mi Jacob říkal. „Vlkodlaci.“

„Správně. Vlkodlaci existují, aby zabíjeli upíry.“

„Co? Chceš říct, že ty jsi…“

Přikývl. „Budou tě chtít získat zpátky. Neměla by ses tam vracet. Tady jsi v bezpečí.“

„To je směšné!“

„Směšné je, že mi nevěříš.“

ERIKA GREENOVÁ

Proč nejdou dál? Proč to najednou vzdali? Sledovala jsem Edwarda a Alici, jak sedí na kameni. Oba mlčeli. Je to moje vina. Celé jsem to pokazila. Pokazila jsem jejich vztah. Bylo to krásné. Upír, milující člověka, vrah, milující svou oběť. A ona do něj byla stejně zamilovaná. Musím to dát do pořádku. Nedokážu dál žít s vědomím, že jsem zničila jejich život stejným způsobem, jako ho někdo zničil mě. Zachvěla jsem se při vzpomínce na minulost.

Rozběhla jsem se do La Push za Bellou. Musím vymyslet, jak ji přesvědčit, aby se k Edwardovi vrátila. Vzpomněla jsem si na svůj život před příchodem do Forks. Byla jsem bezcitná, krutá vražedkyně. Co ze mě najednou udělalo tu hnusnou upírku, která se tak podobá člověku? Nikdy jsem se necítila tak jako teď. Cítila jsem vinu, strach, že se to nepovede, a že budu moct za smrt jednoho nebo dokonce obou. Zároveň jsem také cítila závist. Záviděla jsem jim lásku, rodinu, jejich život.

Když jsem se dostala do La Push, ucítila jsem divný pach. Byl odporný. Netušila jsem, co to je, ale něco mi říkalo, že bych se měla držet zpátky a neukazovat se. Vždycky jsem tenhle hlas poslouchala. A vždycky měl pravdu. Zřejmě další část mého daru. Neměla jsem dar jako ostatní. Alice viděla budoucnost, Edward četl myšlenky, Jasper ovládal emoce. Já měla trochu rozsáhlejší dar. Už předtím, než jsem se proměnila, jsem se věnovala boji. Jako upírka, jsem ale byla lepší. Je normální, že se upíři lépe pohybují než lidé, ale já se pohybuji lépe než ostatní upíři. Bylo pro mě snadné naučit se různé bojové styly, naučit se bojovat s různými zbraněmi. Můj sluch a čich jsou dokonalejší. Jako bych byla stvořená pro zabíjení.

SAM ULEY

Neuvěřitelné. Pijavice se zamilovala do člověka. Vedl jsem Bellu k nám domů a snažil se ji přesvědčit, že pijavice jsou stvořené pro zabíjení lidí, a že jí u nich hrozí nebezpečí. Vešli jsme a Emily se na nás usmála. Když ji Bella uviděla, zůstala vyděšeně stát.

„Ahoj Emily. To je Bella Swanová. Chvíli tu s námi bude.“ Políbil jsem svou ženu na tvář.

„Ahoj Bello.“

„Dobrý večer,“ pozdravila a podívala se na mě. Odvedl jsem ji do kuchyně, kde jsme se posadili a pokračoval jsem.

„Bello oni umí pouze ubližovat. Podívej se na sebe. Vypadáš, jako by ti vyrval srdce.“

„Jo, to udělal,“ šeptla.

„Dokud budeš člověk, nebude se k tobě chovat jinak.“

To už na ni bylo moc. Začala plakat. Emily se na ni ustaraně podívala a dala před ni talíř s čerstvými buchtami.

„Jez zlatíčko. Pomůže ti to.“

„Ne, děkuju,“ utřela si slzy a podívala se na mě, „máš pravdu Same. Asi bych si měla najít normálního kluka, měla začít žít normální život. Ale nevím jestli to dokážu. On pro mě znamenal vše.“

„Ale ublížil ti a to je neodpustitelné.“

Ucítil jsem divný pach. Upír. Sakra, co tady dělá?! Vyběhl jsem ven. Před domem stála černovlasá upírka. Zašklebila se, když jsem vyběhl.

„Dovol mi promluvit si s Bellou.“

„A proč bych to měl dělat?“ zavrčel jsem. To určitě.

Bella si stoupla vedle mě.

„Co tu děláš, Eriko?! Hlavně neříkej, že se chceš omluvit!“

„Klidně mě obviňuj. Chci jen, abys odpustila Edwardovi. O nic jiného mi nejde.“

„Vypadni odsud ty hnusná pijavice! A oznam Cullenům, že mohou čekat mou návštěvu. Porušili dohodu a za to zaplatí.“

„Dohodu?“ zatvářila se nechápavě.

„Oni ti o ní neřekli?“ ušklíbl jsem se. „Nesmějí vstoupit na naše území a my je necháme být.“

„Já ke Cullenům nepatřím. Říkej mi třeba nezvaný host. A kdo vlastně jsi?“

„Dobře, nezvaný hoste. Můžeš mi říkat vlkodlak, tvoje smrt.“

Zavrčela. Bella skočila mezi nás.

„Ne! Nikdo tu nikoho nezabije, rozumíte?!“

Emily ji chytla za ruku a odtáhla dál od nás. Bella se bránila, ale Emily byla silnější, takže to nakonec vzdala. Shodil jsem ze sebe bundu, skopl boty a přeměnil se. Bella zapištěla. Upírka se ušklíbla, obrátila se a vběhla do lesa. Myslel jsem, že utíká, ale zastavila se a čekala na mě.

„Ne! Nechoď za ní! Zabije tě!“ ječela Bella, ale já ji nevnímal. Vnímal jsem jen svého nepřítele čekajícího v lese na můj příchod. Dvakrát jsem skočil a byl jsem před ní. Usmívala se. Vyskočila na strom a zmizela ve větvích. Myslel jsem, že tohle upíři neumí, ale zřejmě sem se zmýlil. Pomalu jsem šel za jejím pachem, ale nikde jsem ji nespatřil. Najednou na mě skočila ze stromu. Snažil jsem se ji shodit, ale držela jako klíště. Hmátl jsem si na záda s úmyslem ji zranit, ale škrábla mě do tlapy. Pak mi svoje nehty zaryla do zad. Zavyl jsem a znovu se ji pokusil zranit, ale uskočila. Smála se. Z rukávu vytáhla jednoduchou dýku. Napadl mě útěk, ale hned jsem tuto myšlenku vytřásl z hlavy. Jen tak se nevzdám. Jde tu o život člověka. Nečekaně jsem zaútočil, ale ona ladně uhnula a dýkou mě sekla do krku. Byla silná. Začínal jsem si myslet, že nemám šanci uspět.