Konec věčnosti?

Autorka: Tracy.Hale

3.

"Nebuď pošetilá. Kdybychom letěli do Volterry, zabili by nás. Nás VŠECHNY!"

Rosalie měla pravdu. Zřejmě jednám ze zoufalosti. Z očí mi vytryskly slzy. K mému velkému překvapení ke mně Rose přišla a... objala mě. Překvapeně jsem na ni pohlédla.

"Můžu pro tebe udělat něco jiného?" Opravdu se zeptala?

"Ehm... Chtěla bych pryč. Na vzduch. Chci, aby mě Alice přestala hlídat." To pro Rose nebude problém. Ráda se podílí na tom, aby mě zde už nemusela vídat. Měkce se usmála a zřejmě skrývala nadšení. Poté beze slova odešla. Zůstala jsem sedět v kuchyni a slzy se mi stále kutálely po tvářích. Edwarde... Edwarde... Smysle mého života.

Další noc jsem opět nespala. Jakmile jsem zavřela oči, viděla jsem Edwarda před třemi měsíci na náměstí. Jak ho odvádějí Volturiové. A já nic nemohla udělat... Stále cítím jeho svěží vůni a sladkých dech. Před očima vidím jeho dokonalý obličej. Krásné plné rty, nadpozemsky krásné oči a ten úsměv... který mi vždy bral dech. Jak těžce se neslo to, že už nic z toho výčtu jeho dokonalosti nespatřím! Uslyšela jsem klepání na dveře. Alice.

"Bello, rozhodla jsem se, že tě tady nebudu dál držet. Pokud chceš odejít, jdi. Ale nezapomeň, že vše vidím. Jakmile se pokusíš o nějakou... hloupost... já zasáhnu." Měla jsem sto chutí jí říct: Proč mě prostě nenecháš umřít?! Stejně to udělám! Nemůžu bez Edwarda žít. Ne tam venku. Ne sama. Přikývla jsem.

"Počkej do rána, prosím." Další přikývnutí. Lehce se usmála a odešla. Zůstala jsem v pokoji sama a bojovala se svými myšlenkami. Nepřemýšlela jsem nad tím, zda půjdu k Charliemu nebo si chytím let do Phoenixu. Věděla jsem, že tyhle problémy mě nebudou trápit. Rozhodla jsem se ihned ukončit svůj život. Ne, vlastně už to nebyl můj život. Můj život už neexistuje. Ten už je... mrtvý. Takže já taky nežiji. Tím lépe se mi bude umírat.

Naposledy jsem si prohlédla dům. Jako bych jeho části za ty tři měsíce neznala nazpaměť. U dveří na mě čekala celá rodina. Dokonce i Rose. Esme mě jako první objala. Držela mě strašně pevně, málem jsem se udusila. Bylo zvláštní, že všichni věděli, že se mi nic nemůže stát díky Alici, ale přesto se se mnou hodlali rozloučit jako kdyby mě už nikdy neměli vidět živou. A potom jsem padala z náruče do náruče. A nakonec mě Jasper postavil před Rose. Ta mě taky objala. Zřejmě byla štěstím bez sebe, že odcházím. A krátce nato se dveře otevřely. Ucítila jsem svěží závan. Ach. Vyšla jsem před dům a najednou jsem se cítila tak strašně malá a nicotná. Nesla jsem si s sebou jen mikinu a batoh s pár oblečením a botami, které mi přibalila Alice. Vsadím se, že mi do batohu hodila i nějaký make-up... Pocítila jsem stesk. Jako bych opouštěla svou vlastní rodinu a ne rodní upírů mého mrtvého života. Ta slova bolí. Jen když na ně pomyslím. Poslední mávnutí, poslední pohledy. Kráčela jsem příjezdovou cestou, další cestou a další cestou... Nevím, kolik už jsem ušla takových cest. Stále jsem přemýšlela nad jednou jedinou věcí: nad Edwardem. A taky nad tím, jak naplánovat svou smrt, aby ji neviděla Alice. Takže mě prakticky nic nenapadlo. Plně zabraná myšlenkami jsem kráčela po silnici. Slzy se mi kutálely po tváři. Srdce mi zběsile tlouklo. Napadlo mě, že takhle se možná cítí lidé, kteří umírají...

ALICE CULLENOVÁ

Dům je teď tak prázdný. Když tady není Edward, byla tady alespoň Bella, ale teď už tady není nikdo z nich dvou. Jen všichni ostatní sdílející mou bolest. Myšlenkama jsem stále u Belly. Vidím, jak kráčí po nějaké silnici. Zatím žádná hloupost. Snad se ani o žádnou hloupost nepokusí. A potom... ucítila jsem něco nepopsatelného. Svěží sladkou vůni. Nemohla patřit nikomu jinému, než Edwardovi. Stalo se to strašně rychle. Neviděla jsem to, ale najednou se Edward objevil pár stop ode mě v obývacím pokoji. Halucinace? Edward promluvil. Ne, skutečnost. Esme vpadla dovnitř, za ní Carlisle, Emmett a Rose. Všichni zírali na Edwarda. Stál tady v černé kápi. Zaprodal se Volturiům?