Konec věčnosti?

Autorka: Tracy.Hale

2.

Představte si tu nejhorší situaci ze všech možných. Bella nestihla Edwarda ve Volterře. Právě ho hledá na náměstí...

Slyšela jsem Alici říkat jen ano. Potom mobil zaklapla a ledovým pohledem na mě pohlédla. Nevnímala jsem, co říká, ale znělo to jako Rosalie to řekne ostatním. Srdce se mi divoce trhalo na kousky. Svezla jsem se do Aliciné náruče a plakala dál. Zdálo se mi, že od smrti Edwarda uběhlo několik hodin, ale ve skutečnosti to byly jen přesně čtyři minuty. Nevydržím to déle než jednu hodinu. Pokud vůbec to. Na chvíli se mi přestaly slzy valit z očí.

Edwarde... Edwarde... Smysle mého života...

Prázdnota pohlcující mé tělo je pro vás nepředstavitelná. Cítím, jak mi každá buňka v těle umírá. Až dojde na mé srdce, ukončím svůj život. Svůj nicotný život. Tak malý oproti tomu životu který jsem vedla po boku Edwarda. Protože on byl můj život. Nic jiného si teď říkat "život Isabelly Swanové" nemůže.

"Bello... měly bychom jet. Nesmíme se ve Volterře zdržovat." Hlas se Alici třásl úzkostí. Ale přesto jsem ji obdivovala, jak se přes vše dokáže přenést - byla někdy až ledově dokonalá. Ale všimla jsem si, že její vždy veselý duch zmizel. Zůstala po ní jen hmota čehosi, co si říkalo Alice Cullen.

"Máš pravdu." Hlas se mi už netřásl. Koktání také přešlo. Zřejmě jsou první minuty nejhorší. Teď už cítím jen bolest a naprostou ztrátu. Když Alice řídila směrem na letiště, nemluvily jsme. Já jen vzlykala. Když jsme zastavily, utřela jsem si slzy a vystoupila z auta. Alice za mnou přispěchala, jakoby mi chtěla zabránit v udělání něčeho špatného. Ale sebevražda je přece dobrá. Je to nejsnadnější cesta k Edwardově náruči. Chytila mě za paži a vykročily jsme chytit mezinárodní let.

V letadle se mi zdál sen. Tak krásný sen, že jakmile jsem se probudila, upadla jsem do dalších vzlyků. Byla jsem s Edwardem na jeho louce. Ležel vedle mě a rukou mi pročísával vlasy. To bylo vše. Ale byl to ten nejkrásnější sen ze všech mých snů. Byl tam se mnou. A byl živý. Skutečnost je totiž mnohem děsivější. Pohlédla jsem na Alici. Strnule seděla, v očích smrtelný výraz. Dívala se někam před sebe do prázdna. Takhle seděla další tři dlouhé hodiny. Měla jsem chuť z letadla vyskočit. Působilo teď tak strašně klaustrofobně!

KVĚTEN

ČERVEN

Zdálo se mi neskutečné, že jsem přežila dva měsíce. Možná to bylo tím, že na mě celou tu dobu dohlížela Alice. Nikdy mě nespustila z očí. Držela mě v domě Cullenových. Uslyšela jsem klepání podpatků Rosalie. Za chvíli se objevila v kuchyni, kde jsem právě seděla a snažila se sníst jablko - jedinou potravu, kterou jsem nezvracela, jakmile se mi dostala do těla. Dělala, že mě nevidí.

"Rose," zašeptala jsem. Rychlostí blesku se na mě otočila. Pozvedla jedno dokonalé obočí. "Potřebuju, abys mi pomohla." Čekala jsem jakoukoliv reakci - takže mě nepřekvapilo, že se začala smát na celé kolo.

"S čím prosím tě?"

Těžce jsem si povzdechla. "Potřebuju letět do Volterry."

Nesouhlasně zavrtěla hlavou.

"Rose, prosím!" zaúpěla jsem.

"Proč?" vyrazila ze sebe a čelo se jí svraštilo.

"Chci ho pomstít." Nemohla jsem si nevšimnout, jak jí v očích zablýsklo. Urputně jsem chtěla vědět, co si právě myslí. Koukala jsem na anděla před sebou a ona koukala na mě. "Kdy?" zněla její otázka.

"Co nejdříve."