Konec věčnosti?

Autorka: Tracy.Hale

1.

Představte si tu nejhorší situaci ze všech možných. Bella nestihla Edwarda ve Volterře. Právě ho hledá na náměstí...

Cítila jsem kapky potu. Musím běžet dál, nesmím se zastavit. Kde je... Kde sakra je? Měla jsem pocit, že už je opravdu příliš pozdě. Jen co jsem proběhla davem lidí a octla se na volném místě, stále ho nevidím. Stojím pod hodinami a on tu není. Neubráním se slzám. Vzdám všechny naděje a padnu na zem. Pár lidí se na mě vyděšeně podívá. Prohýbám se pláčem... Vrhám kolem sebe pohledy. Není tady. A potom - náhle jako když blesk udeří do stromu - ho uvidím. Stojí jen pár stop ode mě a jeho ruka se natahuje do prázdna. Uvědomím si, že to prázdno jsou paprsky slunce. Neeeeeeeeeeeeeeeee!!!!! Jsem překvapená, že svůj křik neslyším. Vnímám ho jen ve své hlavě. Okamžitě vyskočím na nohy. Dav je příliš velký, místo abych utíkala za Edwardem, jen se nechávám davem přetahovat tam a zpět. Jako zbavená smyslů ho pozoruji. Jeho ruka už se dotkla paprsků slunce. Neeeeeeeeeeeeee!!! Další neslyšitelný výkřik. Dav se mnou přestane přehazovat a všichni lidé na náměstí se nehybně dívají na zářící Edwardovu ruku. Konečně na něj zakřičím. Ale on mě neslyší. A potom vstoupí do paprsků celý. Lidé začnou zděšeně ječet. V dálce vidím černé kápě. Je jich celkem pět. Přibližují se rychlostí blesku. A potom - popadnou Edwarda a odnesou ho s sebou. Vytřeštím oči. Volturiové.

"Bello!" Otočím se. Alice. Slzy se mi nepřestávají valit z očí. Připadám si jako kdybych narazila do skály, když mě Alice divoce obejme.

"C-c-co bud-d-d-eme dělat-t-t?" vykoktám jako smyslů zbavená. Neumím číst myšlenky, ale výraz v jejích očí mi jasně napovídá: "Nic." Ovšem její odpověď byla mnohem mnohem horší: "Viděla jsem to. Edward je teď už... mrtvý." Cítila jsem, že se mi srdce rozbušilo nebezpečně rychle. Nedokážu vnímat nic kolem sebe. Vidím rozmazané obrazy - lidi užívající si oslav. Nedokázala bych teď říct ani své jméno. Na ničem už nezáleží. Alice se nikdy nemýlí. Vybavuju si náš první polibek... a poslední. Ten, který mi dal na temeno hlavy tenkrát v lese. Před sedmi měsíci. A ten první. Taky v lese. Ale to už jsme si pohrávali se svými rty. Jeho rty... už je nikdy neucítím na svých. Tahle představa bolela více než sedm měsíců bez něj. Udělalo se mi špatně. Kdybych měla sílu zvracet, zvracela bych. Měla jsem sílu jen plakat, když mě Alice nesla do auta. Ani jsem nechtěla pomyslet, jak se teď cítí ona a všichni Cullenovi. Mé srdce jen těžklo a těžklo. Po chvíli jsem cítila jako bych místo srdce měla velký tvrdý balvan. Možná jsem se proto tak prohýbala.

"Bello... musíš se uklidnit. Pro mě to taky není lehké. Vůbec... vlastně to asi nezvládnu. Ale ty jsi moc slabá. Musíš se soustředit!" Měla jsem v hlavě milion otázek, ale najednou jsem zapomněla, jak se mluví. Oči mě pálily a vzlyky vycházející mi z hrdla byly opravdu strašidelné. Edwarde, Edwarde... Edwarde... Smysle mého života... Stále jsem v duchu opakovala ta slova v pitomé domněnce, že se vrátí. Ale on už se nevrátí. Nikdy. Au, mé srdce zase ztěžklo. Přemýšlela jsem nad možnými způsoby sebevraždy. Dlouho bez Edwarda nevydržím. Těch sedm měsíců se dalo přežít (sice bez těla, ale dalo), když jsem věděla, že Edward je naživu. Teď ale nepřežiju ani minutu, když vím, že je mrtev. Nebo spíše že je konec jeho věčnosti.

"Bello, posloucháš mě?" Až teď jsem si uvědomila, že Alice v kuse mluví. Nedokázala jsem odpovědět. Edwarde... Edwarde... Smysle mého života... Takhle nějak se lidé cítí, když se zblázní. Jako já teď.

"A-a-alice... Musíme j-j-jít za Voltu-" nedokázala jsem jejich jméno vyslovit. Právě mi zabili život. Vzali mi můj život. To už mě mohli rovnou kopnou do břicha a bodat do mě nožem. Bylo by to méně bolestnější než to, co prožívám právě teď.

"To nemůžeme! Zabijí tě." Ten nápad se mi líbil. V uších mi zněl Edwardův hlas. Alici zazvonil mobil. Obě jsme na něj dychtivě pohlédly a v očích nám zablýskla poslední naděje.