Kéž by to byl sen

Autorka: Mája

Tahle kapitola se mi moc nelíbí. Abych se přiznala, tak už mě to ani moc nebaví psát, ale chci tu povídku dopsat. Vidím to ještě na tři až čtyři kapitoly. Tak snad s tím budete spokojeni.

7. kapitola Ztráty

„Je mi to velice líto, ale zemřel. Dělali jsme, co jsme mohli, ale nezachránili jsme ho. Zranění byla příliš vážná. Upřímnou soustrast.“ COŽE?? TO NÉ!! Je pryč, je pryč! Zamotala se mi hlava a necítila jsem půdu pod nohama.

„Haló, paní Hnědá! Slyšíte mě?“ někdo na mě volal a přitom mě lehce plácal po obličeji, ale bylo mi to jedno. Je pryč a už se nevrátí. Bez něj to tu nemá smysl. Proč se to muselo stát. Pak na mě někdo vylil sklenici vody. To už jsem musela otevřít oči.

„Promiňte, ale musel jsem to udělat.“ Zjistila jsem, že ležím na zemi, doktor mi podepíral jednou rukou hlavu a druhou pokládal pryč sklenici. Ruka na hlavě mě velmi studila. Byl celý pobledlý. Sám vypadal na to, že se tu každou chvíli složí. Měl blonďaté vlasy, musím uznat, že byl velmi pohledný, ale na Mirka nemá. Mirek. Při té myšlence se mi spustili slzy a začala jsem vzlykat. Doktor se na mě jenom soucitně podíval a objal mě. Tak studené objetí jsem opravdu nečekala.

„Je mi to velice líto.“ Mezitím co jsme se objímali, mě hladil po zádech a po hlavě a najednou se zarazil.

„Vy úplně hoříte. Jste v pořádku?“ trochu si mě odtáhl a začal si mě pořádně prohlížet.

„M…mám an..an..angííínu“snažila jsem se říct trochu srozumitelně mezi vzlyky, ale moc to nešlo. Udiveně se na mě podíval.

„Ale co děláte tady? Měla byste ležet v posteli. Je... promiňte. Zapomněl jsem. Pojďte, uložíme vás na nějaký pokoj a přes noc tu zůstanete. “ na nic jsem se nezmohla, pouze jsem přikývla. Doktor mě začal zvedat ze země a vedl mě do jednoho prázdného pokoje. Cestou něco vyříkával sestře, moc jsem jejich debatu nevnímala, neměla jsem na to sílu. Otevřel dveře, rozsvítil a uložil mě do postele. Ustaraně se na mě díval a vypadalo to, jako že sám se sebou bojuje – myšlenkově. Za chvilku přišla sestra s pyžamem, teploměr a nějakými léky. Šoupli mi digitální teploměr do pusy a během pěti vteřin zapípal.

„Máte 40,3°. Myslím, že tu zůstanete déle, než přes noc. Dáme vám léky na snížení teploty. Mimochodem jsem doktor Cullen, Carlisle Cullen. Omluvte mě, ale budu muset ještě něco zařídit. Pomozte tady paní Hnědé, sestři, prosím vás.“ A odešel. Sestra mu přikývla a začala mě převlíkat do pyžama. Přikryla mě peřinou, dala mi prášky a odešla. Byla jsem tu sama po tmě. Zavřela jsem oči a snažila se usnout, ale nešlo to. Pořád jsem ho viděla, jak sedí vedle mě na svatební hostině a krmí mě játrovými knedlíčky. Byl tak šťastný. Ještě ke všemu mi dělal naschvály, takže většinou obsah lžíce neskončil v mé puse, ale buďto na stole nebo na mém obličeji. Je pravda, že hostina se vydařila. Při té vzpomínce jsem opět začala hystericky brečet.
V nemocnici jsem ležela dva týdny. Mirka jsem již neviděla, nedovolili mi, se na něj podívat. Během těch dvou týdnů jsem obvolávala rodinu a sdělovala jim onu špatnou zprávu. Bylo to hrozné. Občas za mnou přišli Mirkovi kolegové a byla jsem s nimi domluvená, že mi pomohou s přípravami na pohřeb. Dohodli jsme se, že ho pohřbíme zde a ne v ČR. Sám mi říkal, že to tu má radši. Pohřbili jsme ho na našem oblíbeném místě. Na takovém krásném paloučku kousek od našeho bytu. Měl to tam velmi rád. Bylo to naše místo. Během příprav mi bylo po ráno hodně špatně, předtím mi bylo blbě i v nemocnici, ale to jsem si myslela, že je to v té chvíli normální. Ale bylo to horší a horší. Jednou jsem se celé dopoledne nemohla oddálit od záchodu. Doktor Cullen mi dal na sebe soukromé číslo, že kdybych něco potřebovala, tak ať mu zavolám. Musela jsem s ním mluvit, bylo to k nevydržení.

„Haló?“

„Dobrý den pane doktore, tady Adriana Hnědá.“

„Á, dobré dopoledne. Jste v pořádku? Nezdáte se mi moc v pohodě“

„Nejsem, každé ráno je mi hrozně špatně, pořád zvracím a mám bolesti břicha. Mohl byste se prosím na mě přijet podívat? Nemohu se jaksi vzdálit od záchodu.“ Při těch slovech se mi udělalo ještě hůř a myslela jsem, že hodím šavli, ale snažila jsem se to nějak překonat.

„Ale jistě. Můžu se stavit klidně hned, pokud to nebude vadit.“ Tak takou to odpověď, jsem opravdu nečekala.

„Nebude, jenom to uvítám. Mockrát vám děkuju“ ale to jsem to už nevydržela a strčila hlavu do záchodové mísy. Telefon jsem radši položila na zem, ale i tak to musel velmi dobře slyšet. Když jsem si po “vykonání potřeby“ vzala opět telefon, byl již hluchý. Radši.  Za deset minut se ozval zvonek. Sakra ten je ale rychlej. Šla jsem ke dveřím mu otevřít.

„Dobrý den, moc se omlouvám, že jsem vás takhle vyrušila.“

„Za nic se mi neomlouvejte. Rád vám pomůžu.“ Usmál se na ně a vstoupil do bytu. Zavřela jsem dveře a šla k němu.

„Takže co vás všechno bolí?“

„Každé ráno mi je špatně, na zvracení, bolí mě břicho. Už asi 3 týdny. Bolelo mě to i v nemocnici, ale ještě né tolik.“ Zamyšleně se na mě podíval.

„A kdy jste měla naposled periodu?“ tak to jsi mě zaskočil. Moment, už si ani nevzpomínám.

„No…už ani nevím. Počkejte, podívám se.“ A šla jsem pro diář na stole. Ty bláho!! Před dvěma měsíci!! To jsem těhotná??

„Už to jsou dva měsíce. Chcete mi říct, že jsem těhotná?“

„Je to velmi pravděpodobné. Pojedete se mnou do nemocnice a uvidíme, co nám ukáže ultrazvuk. Jste pro?“

„Ano, ale počkejte chvilku, převléknu se.“ Přece nemůžu jet do nemocnice v pyžamu! Pouze přikývl.

„Posaďte se. Omlouvám se, ani sem vám nenabídla nic k pití. Nechcete něco?“

„Nechci, děkuju.“ Usmál se a sednul si. To jsem brala jako znamení, abych se šla rychle převléknout. Hodila jsem na sebe džíny a tričko. Ještě jsem rychle zabočila do koupelny, abych si vyčistila zuby. Učesala jsem se a šla rychle do obýváku za doktorem.

„Můžeme jet“ vstal a přikývl. Došli jsme k jeho autu. Vůbec se v nich nevyznám, ale bylo nádherné a velmi luxusní. Doktor má styl. Otevřel mi dveře od auta, stejně tak, jak to dělal Mirek, Mirek, ne rychle zahnat myšlenku…pryč, pryč! Usmála jsem se na něj a poděkovala. Usadila jsem se v té pohodlné sedačce a čekala na odjezd.

„Vidíte tady to vajíčko?“

„Ano“

„Tak to je vaše miminko“ wow, takže jsem vážně těhotná. Skvělí. V pravý čas. Nevěděla jsem, jak se mám tvářit, jestli překvapeně, šťastně, smutně… Doktor si toho všiml.

„Je mi jasné, že to bude pro vás právě velmi těžké. Je možné jít na interpunkci, pokud byste chtěla.“

„Ne! Tím jsem si naprosto jistá. Dítěte se nevzdám. Je to přeci i Mirkovo. Nechám si ho a vychovám.“ Tím jsem si byla naprosto jistá. Cullen se pouze usmál a pohladil mě po ruce.

„To zvládnete. Všechno bude v pořádku.“

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

O osm měsíců později

Měla jsem za sebou již pohřeb Mirka, byl velmi krásný, i počasí bylo nádherné. Hrozně moc mi chybí. Ze začátku jsem stále nosila jeho věci a nevycházela z bytu. Neměla jsem důvod chodit pryč. Jeden týden tu byla dokonce i moje rodina. Původně přijeli pouze na pohřeb, ale nakonec se návštěva protáhla. Bylo velmi příjemné je zase vidět po tak dlouhé době. Hodně mi pomohli. Byli celkem v šoku, když zjistili, že jsem v tom. Přemlouvali mě, ať jedu s nimi, ale nemohla jsem tady Mirka nechat samotného. Byl to tu můj domov. 
Zbytek těhotenství probíhalo, jak mělo. Nebyli žádné komplikace. Vlastně jedna. Doktor Cullen se odstěhoval se svou rodinou do jiného města za lepší nabídkou, takže jsem byla přiřazena k jinému doktorovi. Byl výtečný, ale přeci jenom mi Cullen přirostl k srdci.
Byla jsem u sebe doma a dívala se na video ze svatby, když mi najednou praskla voda.

„A je to tady.“zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Vzala jsem telefon a zavolala si taxi. Vedle gauče jsem měla připravenou tašku s věcmi do nemocnice. Ale než jsem odešla z bytu, sem vytřela tu plodovou vodu, přeci jenom se sem vrátím za několik dní a nemusí to tady pak všude smrdět. Přesně ve chvíli, kdy jsem odcházela, přijel taxík. Když mě taxikář viděl, bylo mu naprosto jasné, kam mám namířeno. V nemocnici jsme byli do 10 minut – bral to celkem rychle – a ještě mi pomohl dovnitř a zavolal sestru. Za to jsem mu dále větší dýško, ale vrátil mi to, že prý budu teďkon ty peníze potřebovat. Vděčně jsem se na něj podívala, ale v tu chvíli jsem měla kontrakci a zakřičela jsem bolestí.  Můj doktor měl naštěstí ten den na pohotovosti službu, takže to semnou odrodil. Narodila se mi holčička, pojmenovala jsem jí Rose (Mirkovi se to jméno hrozně moc líbilo). Porod proběhl bez komplikací. Rose měla necelá tři kila a měřila 50 cm. Byla nádherná. Nemohla jsem uvěřit, že už jí držím v náručí. Hrozně moc jsem si přála, aby tu byl s námi i Mirek. Ale to je bohužel nesplnitelné přání.
Po dvou dnech v nemocnici nás měli pustit, ale Rose nebyla v pořádku. Pořád brečela, nechtěla pít, měla horečky. Nevěděli jsme, co jí je. Všichni dělali, co mohli. Ale marně. Seděla jsem na posteli a držela jí v náručích. Už nebrečela. Ale ani nedýchala. V noci umřela. Byli ji dva dny, dva dny a už mi odešla!! To není fér!! Brečela jsem a stále ji chovala, nemohla jsem uvěřit tomu, že mi odešla i ona. Moje malá holčička. Moje sluníčko, na které jsem se těch 8 měsíců strašně moc těšila. Připravila jsem jí i pokojíček, nakoupila hračky, oblečení (předem jsem se dozvěděla, že to bude holčička) a všechno jsem udělala zbytečně. Seděla jsem tam takto asi hodinu, když se pak ve dveřích objevil doktor Cullen. Když jsem ho uviděla, tak jsem přesně nevěděla, co mám dělat. Byla jsem hrozně moc ráda, že je tady. Snažila jsem se na něj usmát, ale spíš to vypadalo jako zakřenění. Pouze se na mě smutně usmál a sedl si vedle mě. Jednou rukou mě objal a druhou pohladil Rose hlavičku.

„Je mi to hrozně moc líto. Řekl jsem sestrám, že až porodíte, tak aby mi zavolali, chtěl jsem se na vás a na děťátko podívat. Přijel jsem dnes ráno. Dříve to nešlo, byli jsme mimo Ameriku. Je mi to vážně moc líto.“

„Jsem ráda, že jste přijel.“ Víc jsem říct nedokázala, protože jsem se zase rozbrečela jak malá. Cítila jsem, jak mě na zádech hladí a tím mě celkem i uklidňoval. V rukou jsem cítila, jak Rose chladne. Ale nedokázala jsem jí odložit. Ale přišla sestra ještě s jedním doktorem.

„Promiňte, ale měla byste nám už předat Rose, mohla byste něco chytit.“

„Ne, ještě ne. Ať klidně umřu, je mi to jedno. Stejnak by to bylo lepší. Byla bych se svou rodinou. “ při těch slovech jsem se ještě víc rozbrečela, ale byla to pravda. Tady už nemám nikoho. NIKOHO!! Přišel ke mně ten druhý doktor a pokoušel se mi vzít Rose.

„Ne! Ne!“ řvala jsem, ale bylo mi to houby platný. Carlisle se mě snažil utišit a přemluvit, ať jim dám Rose. Nemohla jsem jí pustit. Je moje. Držela jsem jí jak nejvíc jsem mohla, ale vyrvali mi jí z ruky. Začala jsem hystericky brečet a řvát. Carlisle mě chytil a objal. Chvíli jsem mu bouchala do hrudi a vztekala se, ale pak jsem ho objala a brečela. Utěšoval mě a zase mě hlazením po zádech uklidňoval. Stáli jsme tam asi hodně dlouho, než jsem se uklidnila.

„Měl bych návrh. Co kdybyste jela dneska ke mně domů? Seznámil bych vás se svou rodinou a přespala byste u nás. Abych to řekl narovinu, budu radši, když vás budu mít večer na očích. Bojím se, že byste mohla udělat nějakou hloupost, které byste pak litovala.“

„Ale vždyť jste dneska přijeli! Nemůžu vám tam být na obtíž! To nejde. Velmi si toho cením, ale nechci být někomu ještě větší přítěží, než jsem teď.“

„Nejste přítěží. Pojďte, pojedeme ke mně domů.“

„Ale co Rose?“ nemohla jsem jí tu nechat.

„Zajdu se s nimi domluvit, že by nám ji dnes vydali a pohřbili bysme ji, ano?“

„Děkuju“ usmál se na mě, posadil mě na postel a šel to vyjednat. Je to vážně skvělí člověk, doufám, že nebudu jeho rodině velkou zátěží.