Kéž by to byl sen

Autorka: Mája

Nejdříve bych chtěla poděkovat Terceee, Péťe, Giner a Elisse za jejich zhodnocení této povídky. Moc to pro mě znamená a jsem ráda, že se vám líbí. Mám o to větší chuť do psaní.
Tento díl hodně zjednoduším, kdybych měla popisovat všechno dopodrobna, tak by to bylo min. Na 10 kapitol, no vlastně i víc. Snad se vám bude líbit.

5. Kapitola Netradiční žádost

  Telefonát mezi mnou a Mirkem probíhal ještě vášnivěji než minulou noc. Od té doby spolu oficiálně chodíme a jsme spolu, co nejvíc to jde.  Blížil se konec prázdnin a byla jsem domluvená s Mirkem, že si uděláme hezký víkend, ale mamka si myslí, že Fí pořádá rozlučkový mejdan s prázdninami, ona by mě jinak k Mirkovi na víkend nepustila. S Fí jsem byla domluvená, že bude hrát naší “hru“. Osudný víkend se blížil a byla jsem z toho víc a víc nervózní, ale zároveň jsem se hrozně těšila. Byla jsem s Mirkem na procházce, když si všiml, že nejsem úplně v pohodě.

„Miláčku, děje se něco? Přijdeš mi nějaká nervózní? “ hups, a co mu mám teďkon říct??

„Nic, je mi fajn“ nemohla jsem se mu přitom podívat do očí a místo toho, jsem koukala do bílých růží, které jsem dneska od něj dostala. Na každou schůzku mi přinesl alespoň 10 růží, ale pokaždé jiné barvy a vždycky se trefil (pokaždé růže ladily s mým oblečením, nevím, jak to dělá). Zastavil se a postavil se přímo naproti mně, ale stále jsem se na něj nemohla dívat. Nadzvedl mou hlavu a již jsem neměla jinou možnost, se koukat do jeho modrých očí, které byli jak nebe bez mráčku.

„Prosím, řekni mi to. Víš, že mi můžeš říct všechno“ to já přeci vím, ale nedokážu v sobě najít odvahu, abych ti řekla, proč se tak cítím.

„Ale mě je opravdu dobře“ a snažila jsem se o úsměv, asi se moc dobře nevyvedl, protože se ptal ještě naléhavěji.

„Miláčku, prosím. Netrap mě. Nedokážu vystát pocit, že jsi smutná. Prosím, pověz mi to“ a při tom na mě dělal psí oči a hladil mě po vlasech a tváři. Bylo to tak uklidňující!! O.k., jak chceš.

„Dobře. Týká se to víkendu.“ A je to venku, v jeho očích jsem našla stopy strachu, ale nedal to najevo, spíš znejistil.

„Jestli ještě nechceš, tak …“

„Chci to, chci tebe! Jen jsem nervózní. Přeci jenom, je to pro mě něco nového. Nikdy jsem nebyla s nikým o samotě celý víkend a nedělala to, co budeme dělat. “ při těch slovech se pousmál a já zčervenala jak rak.

„Všechno bude v pořádku, a kdyby se ti to jenom trochu nelíbilo a chtěla bys jet domů nebo…“to snad nemyslí vážně?

„Vážím si toho, co říkáš, ale neboj, taková situace nenastane. To slibuju.“ Usmála jsem se na něj a políbila ho na tvář. Jen jsem se trošku oddálila, tak si mě k sobě přitiskl blíž a políbil mě. Byl to jeden z těch polibků, při kterém se vám podlamují kolena. Mirek to ovšem vycítil a zachytil mě ještě dřív, než jsem mohla spadnout.

„Tak já razím.“ Hlásila jsem mamce.

„Dobře, užij si to, ale s mírou“

„Neboj, mami“

„Ahoj, hezký víkend“ rozloučila jsem se s rodinou a šla na domluvené místo, kde si mě Mirek vyzvedne. Už tam čekal a jak jinak, měl puket červených růži.

„Ahoj“usmála jsem se na něj a šla k němu.

„Doma všechno v pohodě?“ při těch slovech mi podával růže a zároveň si vzal můj batoh s věcmi, kdyby jen věděl, jaký prádlo jsem si kvůli němu koupila J

„Děkuju moc, jsou nádherný. Doma nemají žádné podezření, že bych měla být o víkendu někde jinde.“ A políbila jsem ho – na přivítanou a za růže. Polibek mi radostně vrátil zpátky.

  Dorazili jsme k němu domů. V autě mi ovšem dal šátek přes oči. Prý aby to bylo ještě zajímavější. Cesta k němu do bytu byla velmi zábavná. Mirek měl na zádech můj batoh, v jedné ruce držel růže a v druhé držel mou ruku a navigoval mě. Tři patra po schodech byly celkem v pohodě, ale netušila jsem, že se málem zabiju, když jsem měla překročit práh → zakopla jsem. Ale chytil mě.

„To nám to pěkně začíná!“ a potlačoval v sobě nával smíchu. Já jsem to ovšem nevydržela a musela jsem se smát. Přidal se.

„Můžu si sundat ten šátek?“

„Ještě ne, počkej tady. Dám růže do vody.“ A odešel. Neudělal pouze to. Zapnul hudbu v jednom pokoji přímo naproti mně. Pustil ploužáky, ale nádherný. A hnedka první písnička byla moje oblíbená -  Dear Life od Anthonyho Hamiltona (hrála ve filmu Let´s dance/Step up). Neubránila jsem se úsměvu, vždy když jí slyším, tak jsem uvolněná a šťastná, nevím čím to je, ale je to tak. A on jakoby to věděl.

„Líbí?“

„Miluju ji, jak jsi to věděl?“ začal mě zvedat ze země a vedl k pokoji.

„Jednou jsem si půjčil tvého iPoda a měla jsi tam puštěnou tuto písničku a nastavený opakování. Tak jsem to zkusil.“

„A vyplatilo se ti to.“ A usmála jsem se na něj. Hudbu jsem slyšela blíž a blíž a pak mě zastavil.

„Prosím nelekni se. “ a rozvázal mi šátek.

„Mirku“ to bylo jediné, na co jsem se zmohla. Stáli jsme v ložnici. Stereo stálo v rohu pokoje vlevo od nás. Naproti mně bylo velké letiště s hedvábným bílým povlečením a všude byli okvětní lístky žlutých růží. Okolo byli zapálené svíčky, které pokoji dávali jinou barvu a celkově vylepšovali atmosféru v celém pokoji. Byla to nádhera. Tohle jsem opravdu nečekala. Podívala jsem se na něj a bylo znát, že napjatě čeká na mou reakci.

„Je to úžasný, ty jsi úžasnej“ a při těch slovech jsem ho pohladila po tváři. Bylo znát, že se mu ulevilo. Přitáhl si mě víc k sobě.

„Jsem rád, že se ti to líbí.“ A políbil mě. Ale jen krátce. Odtrhla jsem se, očividně ho to zarazilo.

„Taky pro tebe mám překvapení. Dej mi 10 minut“ a chtěla jsem jít pro tašku a do koupelny. Nepustil mě.

„To je moc dlouho.“ A přitiskl si mě ještě blíž.

„Ale stojí to za to.“ A zkoušela jsem se dostat z jeho sevření. Nešlo to, tak jsem na něj udělala psí kukadla. Vzdychl a pustil mě. Úsměvem jsem mu poděkovala a šla se rychle převléct.  Sundala jsem všechno, co jsem měla na sobě a navlékla si to sexy prádélko, které se mnou nakupovala Fí (mohu pouze říci, že to patří mezi mé nejzajímavější okamžiky v mém životě). Bylo bílé (hodilo se k povlečení), okraje byly krajkované a zbytek byl hedvábný. Podprsenka měla push up efekt, takže mé poprsí bylo více přitažlivé (účelně), kalhotky měly tvar tang a ke kompletu ještě patřil podvazek a průhledná hedvábná košilka. Když jsem byla “oblečená“, tak jsem si rozpustila a rozčesala vlasy. Stříkla jsem na sebe svůj nejoblíbenější parfém a zkontrolovala jsem se v zrcadle. Musela jsem uznat, že nevypadám zrovna špatně. Hluboce jsem se nadechla a šla do ložnice, ale Mirek tam nebyl. Kde je? Ptala jsem se sama sebe, ale odpověď jsi mě rychle našla. Stál za mnou a objal mě.  Přetočila jsem se k němu a s napětím jsem vyčkávala na jeho reakci. Trochu se odtáhl a očima po mě přejížděl pohledem. Jeho výraz byl neutrální, ale v očích měl bombu, která každou chvilkou vybouchne.

„Měla jsi pravdu, stálo to za to. A to jsi tu o 3 minuty dřív.“ Usmál se na mě a šel ke mně. Až teď jsem si uvědomila, že má na sobě akorát kalhoty od pyžama (měl je zeleno-bíle kostičkovaný), byl v nich nehorázně sexy. Objal mě a začal mě vášnivě líbat. Celá jsem se mu poddala a nechala celý průběh na něm. Během okamžiku si mě nadzvednul a byla jsem v jeho náručí. Došel se mnou k posteli a něžně mě na ni položil, za celou dobu mě nepřestal líbat…

Nechápala jsem, z čeho jsem mohla být nervózní. V životě mi nebylo líp. Když jsem se ráno vedle něj probudila, tak ještě spal. Byl hrozně roztomilý. Vlasy měl přes celý obličej, tak jsem mu je chtěla dát za ucho, jen co jsem tak učinila, otevřel oči a překulil se na mě. Všechno to provedl hrozně rychle, chvilku mi trvalo, než jsem orientovala. Usmíval se na mě a štěstí z něj přímo vyzařovala, takhle jsem ho ještě neviděla. Usmála jsem se na oplátku a něžně ho políbila… Za celý víkend jsme opustili ložnici jen zřídka – pokud jsme potřebovali na záchod či se najíst. Byl to ten nejúžasnější víkend, na který do konce života nezapomenu.

O necelé dva roky později

S Mirkem jsme pořád spolu. Mám pocit, že se k sobě chováme jako na počátku našeho vztahu akorát s tím rozdílem, že už mámě nemusím lhát, že jdu k Fí a místo toho jsem byla s ním. Dneska jsem slavila své 18. narozeniny. Byl pátek, 4. vyučovací hodina, naše poslední. Měli jsme dějepis s mojí nejoblíbenější profesorkou, když jsem z venku slyšela někoho vykřikovat moje jméno. Všichni ve třídě se na mě podívali nevěřícnými pohledy. Vůbec jsem nevěděla co se děje. Vstala jsem a omluvila se profesorce za účelem, že toho dotyčného jdu uklidnit, povolila v pouze v případě, že půjde se mnou. Nezbylo mi než souhlasit, volání bylo naléhavější. Vyšla jsem ze třídy a šla k oknům na chodbě, odkud byl výhled před budovu školy. Nemohla jsem věřit vlastním očím. Stál tam Mirek, v jedné ruce držel gramofon a v druhé puket TULIPÁNŮ!!!  Moje nejoblíbenější květiny! Otevřela jsem okno a podívala se na něj nevěřícným pohledem. Když mě uviděl, celý se rozzářil a začal

„Moje lásko, sluníčko, inspirace! Chci ti popřát k tvým 18. narozeninám a předat ti dárek, ale nejdřív se tě chci na něco zeptat.“ A vyčkával na mou odpověď. Podívala jsem se na profesorku a vypadalo to, že je nedočkavá z toho, co z něj vypadne.

„Co tě zajímá?“ Usmál se, hluboce se nadechl a začal si klekat na jedno koleno. To snad nemyslí vážně??

„Adriano Kraftová, vezmeš si mě za svého muže?“ pane bože!! Vůbec nevím, co mu mám říct. Podívala jsem se na profesorku, která byla stejně v šoku jako já, koukla se na mě a já jsem naznačila, že bych seběhla dolů za ním. Přikývla a běžela jsem ke schodům. Teprve až teď jsem si všimla, že skoro všichni ze tříd byli na chodbě a každý na mě koukal. Na zkoumání jejich pohledů jsem právě neměla čas. Pořád jsem nevěděla, co mu mám říct. Hrozně moc si ho chci vzít, ale mamka s tím nebude souhlasit. Už jsem byla v přízemí a normální chůzí k němu došla. Pořád klečel na jednom koleni, ale gramofon měl na zemi a místo něho držel semišovou krabičku. On to opravdu myslí vážně!! Co teď?? Už jsem stála předním, stále klečel a měl vážnou tvář a čekal na odpověď. Promiň.

„Mamce se to nebude líbit“

„To je mi jedno, miluju tě a chci si vzít tebe, ne tvou matku“

„Nebude s tím souhlasit“

„Takže tvá odpověď je ne?“ při posledním slově se mu zlomil hlas. Broučku…

„Ne, jen říkám, jak bude reagovat, ale bude jí to houby platný. Dnešním dnem jsem dospělá a můžu si se svým životem dělat, co chci. A ty do něj patříš, ne, ty si můj život. Miluju tě“ usmála jsem se na něj a v očích jsem měla slzy.

„Jsi si jistá? Opravdu se chceš stát mou ženou? “ jak se můžeš po tom, co jsem ti předchýlí řekla, ještě ptát??

„Ano, v životě jsem si nebyla ničím jistější.“ V tu chvíli vyskočil na nohy a objal mě a začal se semnou točit do kola. Za mnou se ozval bouřlivý potlesk a všemožné pištění, pískání a hvízdání. Mirek se zastavil a pustil mě. Podal mi kytici a otevřel krabičku. Prsten byl nádherný! Ne, překrásný, úžasný, byl, byl, no nemám slov. Byl stříbrný (zlato jsem moc nenosila, pouze výjimečně) a měl průhledný velký kamínek. Podívala jsem se na prstýnek a pak na něj. Byl celý nedočkaví, ale byla vněm znát velká úleva. Natáhla jsem levou ruku a čekala na chvíli, kdy mi navlíkne můj snubní prsten. Vytáhl prsten z krabičky a přitáhl si mou levou ruku k sobě. Navlíkl mi prsten na prsteníček a pak prsten a mou ruku políbil. Tleskání, pískání ve škole ještě víc přidali na hlasitosti. Ale bylo mi to jedno. Hlavní bylo, že jsem tu já s ním. Natáhla jsem ruce kolem jeho krku a políbila ho. Polibky mi s radostí oplácel.