Kéž by to byl sen

Autorka: Mája

4.Kapitola První rande

  „Ájo, vstávej, je půl jedenáctý“ budila mě mamka,…moment, co že to říkala, půl jedenáctý?? Do prdele! Vystřelila jsem jak střela a málem jsem srazila mamku.

„Promiň, moc mě to mrzí, ale za půl hodiny si mě nikdo vyzvedne a nejsem vůbec připravená!“ jenom sprcha mi zabere půl hodiny! No to jsem tomu dala.

Letěla jsem se rychle osprchovat, hlavu jsem si myla večer, protože smrděla od těch cigaret. Takže z půl hodinové sprchy se vyklubala desetiminutová včetně vyčištění zubů. Aspoň trocha štěstí. Když jsem se vrátila do pokoje, mamka mi připravila oblečení. To ještě nikdy neudělala, teda když jsem byla malá, tak to dělala furt, ale teď už ne. Asi bylo na mě hodně znát, že jsem zoufalá. Ta kombinace oblečení byla úžasná. Vrhla jsem na ní vděčný pohled a objala ji.

„Moc krát děkuju, zachránila jsi mě“

„Nepřeháněj. A s kým vlastně jdeš? A kdy se vrátíš?“ mé oblíbené otázky

„Jdu na rande s klukem, kterého jsem včera poznala a kdy se vrátím nevím, ale rozhodně dřív než včera. Do kolika bys mě chtěla mít doma?“ bylo lepší se jí zeptat a pak smlouvat, než hodit nějaký čas, který by byl hodně daleko od jejího požadavku.

„Tak do osmi“ to celkem jde, na to že tu má být za 15 minut, kruci 15 minut a á se tu vybavuju

„Dobře, budu tady a teď když prosím dovolíš, musím se obléknout“ s těmi to slovy jsem maminku jemně strkala z pokojíka. Františka byla v obýváku, takže jsem byla v pokoji naprosto sama. Koukla jsem se na telefon a byla tam nepřečtená zpráva.

Omlouvám se, ale budu mít zpoždění, zaspal jsem. Už jsem vyjel, budu u tebe tak do hodiny, moc se omlouvám.

Napal to před půl hodinou, takže mám o 15 minut navrch. Aspoň se budu moc pořádně připravit. Začal jsem sem převlíkat do žlutého topu – mého oblíbeného – mělo krásný výstřih, nebyl velký, byl tak akorát. A k tomu mi mamka vybrala džínovou sukni nad kolena. Měla žluté nášivky, takže to k sobě skvěle ladilo. Miluju mamku! Nevypadal jsem v tom jako dítě ani jako coura. Bylo to perfektní. A teďka co s vlasy? Hledala jsem ve skříni tašku se sponkami, gumičkami, čelenkami apod. Tady je! Prohrabovala jsem se v tom a našla jsem černou gumičku. Zkoušela jsem všemožné účesy, ale rozpuštěné vlasy byli lepší. Pro jistotu jsem si dala gumičku do kapsy, kdyby foukalo, tak si je dám do ohonu. Teď obličej. Takže stíny, žlutý, bílý, jaký? Žádny. Vezmu si pouze řasenku a lesk na rty. Možná se vám zdá, že jsem to odbyla, ale vůbec ne. Nechtěla jsem být za zmalovanou fiflenu. Chtěla jsem, a by mě poznal, jak opravdu vypadám bez pomocných líčidel. Byla jsem se sebou spokojená. A teď ještě kabelku, voňavku a deodorant. Vůně byla vyřešená hnedka. Na tuhle situaci se hodila moje oblíbená, se samou vůní mám i deodorant, takže už jenom tašku. Žluté tričko, modrá sukně, co k tomu? Červená ne, černá taky, fialová, růžová… Ta je dokonalá! Je sice bílá, ale ta nic nezkazí a je neutrální. Ještě do toho hodit všechny potřebné věci. Peněženku, klíče, mobil, kapesníčky – kdyby byl smutný film – diář – ten tahám vždycky. Všechno, paráda!

„Crrrr“ zvonek, je tady! Přesně na čas. Běžím jak splašená ke dveřím, ale brácha mě předběhl. Kruci.

„Ahoj, je doma Adriana?“

„Je. Co jí chceš?“ tak to si teda přehnal, můžeš být trochu zdvořilejší!!!

„Ahoj, to je dobrý brácha, jsme domluvený.“ A přitom jsem ho loktem š’touchla do boku.

„Au, za co?“

„Sám víš za co, ještě se ptej“ koukala jsem na něj jak na vraha a přitom jsem se obouvala. Najednou se vzpamatoval.

„Omlouvám se za své hrubé chování“ tak to jsem nečekala a Mirek taky ne.

„To…to je v pohodě.“ A brácha odešel a místo něho přišla mamka. Ještě lepší.

„Ahoj, jsem maminka Adriany a ty musíš být?“ natahovala ruku k Mirkovi jako na pozdrav

„Mirek Hnědý, moc rád vás poznávám“ byl viditelně nervózní, chudák, už abychom byli venku.

„Tak my už půjdeme“ řekla jsem mamce a kývla na Mirka, aby šel.

„Dávej mi na ni pozor!“ křikla mamka předtím, než zavřela dveře.

„Nebojte, budu“ odpověděl, ale to už bylo zavřeno a ona ho neslyšela, ale při těch slovech koukal na mě a chytil mě za ruku a zatáhl mě do kouta.

„Musím ti něco dát, pamatuješ?“

„Jak bych mohla zapomenout?“ šibalsky jsem se na něj usmála, ale už mě začal líbat. Bylo to tak něžný, ale vášnivý zároveň. Rukama jsem si ho tlačila ještě víc k tělu a “hrabala“ se mu ve vlasech. Polibky začaly nabývat na intenzitě a byli hlubší, vášnivější. Ani jeden z nás nechtěl přestat. Už jsem ale nemohla dýchat, musela jsem se pořádně nadechnout. O trochu jsem ho odtrhla, ale dalo to zabrat. Těžce jsem oddychovala a on taky.

„Ahoj“ řekla jsem zadýchaně- jako kdybych běžela maraton- nepamatovala jsem si, jestli jsem ho už zdravila nebo ne

„Ahoj miláčku“ Miláčku? On mi řekl miláčku? Tohle musí být jenom sen.

„Jak ses vyspal?“ na nic lepšího jsem se nezmohla, byla jsem úplně mimo.

„Skoro vůbec. Potom, co jsem ukončil hovor, mě to hrozně mrzelo a chtěl jsem zavolat zpátky, ale něco mě přemluvilo. Šel jsem se osprchovat a vzpomínal na každou část našeho rozhovoru. Každičkou. “ V ten moment jsem se hrozně začervenala. Je to tady.

„A budeme pokračovat?“ řekni ano, prosíím

„Tady ne, znám lepší místo, ale předtím oběd. Jsem hrozně hladový, odrána jsem nic nejedl“ zezačátku jsem měla obličej plný nadějí, ale pak jsem uznala, že má pravdu.

„To jsme dva, mimochodem, krásně voníš“ začervenal se? Dala bych ruku do ohně, že ano.

„Děkuju“ přitiskl si mě k sobě blíž a přičichl, nevím proč, ale hrozně mě rozpálilo. „Voníš po růžích, nádherná vůně“ při posledním slově mě políbil na krk z boční strany. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem, aby přestal, ale přestal.

„Jsi nádherná“ tak teď jsem byla pro změnu rudá já.

„Hm, děkuju… Jo a kde je ta restaurace?“

„Na Karláku, bude tam možná narváno, ale mám zarezervovaný stůl“ tak to si mě dostal

„Vždyť jsme se o dnešním programu domlouvali v jednu hodinu ráno, tak jak můžeš mít zarezervovaný stůl?“ a pak mi to došlo

„Měli nonstop“ řekli jsme sborově a usmáli se na sebe. Ani jsem si nevšila, že jsem již před jeho autem. Když jsem toho mazlíčka viděla, myslela jsem, že mě trefí šlak. On měl Mini Coopera!! Moje vysněné auto! Ale přišlo po tom, mě taky zaskočila. Stál u dveří spolujezdce a otvíral mi dveře a na sedačce byl puket růží – bílých růži. Stála jsem tam jak socha s otevřenou pusou dokořán. To myslí vážně?

„Ty jsou pro tebe“ držel puket a přitom se na mě kouzelně usmíval. Opravdu mám s tímto andělem (musím to tak říct) rande? Šla jsem k němu a vzala si puket.

„Děkuju, jsou nádherný“ a přičichla si k nim. Voněly k nezaplacení.  Podívala jsem se na něj a bylo vidět, že na něco čeká. Polibek. Při polibku jsem mu dala volnou ruku kolem krku a prsty jsem se mu hrabala ve vlasech. Byl tak něžný! Ale přeci jenom líbat se o hlavu větším klukem a mezi vámi byli ještě dveře od auta, moc pohodlné to nebylo, ale bylo mi to jedno. Hlavně že jsem byla s ním. Po nějaké chvíli jsme se od sebe odtrhli a já si sedla do auta. Během mžiku byl vedle mě. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se to vůbec děje. Usmál se na mě a pohladil mě po tváři. Zavřela jsem oči a přísahám, že jsem začala příd, jako kočka. Očividně se mu to líbilo, protože nepřestával. V jednu chvíli měl prsty na mých rtech a já je políbila. Otevřela jsem oči a měla jsem jeho obličej přímo před tím svým.  Usmála jsem se a přiblížila se k němu. Vzal si mou hlavu do dlaní a začal mě líbat. Bylo to něčím jiné než předtím. Nevím, čím to bylo, ale cítila jsem v tom polibku víc něhy než kdykoliv předtím, ale tolik lásky. Bylo to vůbec možné? Včera jsme se poznali a dneska se k sobě chováme, jako bychom spolu chodili už nějaký rok? Nejdem na to moc rychle? Ale abych pravdu řekla, tak mi to tak nepřijde. Mám pocit, jako bych ho znala odjakživa.   Po chvíli polibek nabíral na intenzitě, byl vášnivější než kdy dřív, jeho ruce jsem cítila po celém těle, začínal ve vlasech, pak klouzal dolů, dolů, dolů a hladil mě po stehnu. Vůbec mi to nevadilo, právě naopak, chtěla jsem ho. Víc než cokoliv jiného. Pravou rukou jsem sjela z jeho hlavy na hruď a hledala jsem knoflíky od košile. Začala jsem je rozpínat, tou jednou rukou to moc dobře nešlo, tak přišla na pomoc druhá a jak to šlo najednou dobře. Už jsem mu rozepnula čtyři knoflíky, když se odtáhl. Ale stále mě držel v náručí.

„Takhle to přece nechceš“ podíval se na mě skoro prosebně.

„Chci tě, tady a teď. “ Tohle že jsem řekla? Když jsem ale viděla, že je proti, tak jsem radši změnila názor. „Promiň, měla bych se ovládat, jenom že je to pro mě naprosto nový a nevím jak se mám chovat. Mám prostě pocit, že tě znám déle než den, vlastně půl den. Promiň “

„Zlato, takhle jsem to nemyslel, jenom, že na to máme spoustu času a nechci se s tebou prvně milovat na sedačce auta. Vždyť v tom není žádná romantika“ tohle že řekl? Není žádná romantika? To je tak romantický? No mohlo mě to napadnout, když mi koupil puket bílých růží a držel mi dveře u auta. Ale že bude až tak velký. On opravdu bude ten praví. Radši bych měla změnit téma.

„Já vím a moc si toho cením. A pojedeme tedy do té restaurace? Mám hlad jako vlk.“ To ho trochu uvolnilo, usmál se a nastartoval auto. Pustila jsem rádio a vyděsilo mě kolik je hodin. To už je dvanáct? To jsme se tady muchlovali hodinu? Ty bláho. Nevěřícně jsem se na něj podívala a pak zpátky na hodiny, když si všiml, kolik je hodin, taky ho to zaskočilo.

„Pokud nebudeme do hodiny v restauraci, tak nám propadne stůl.“ Po zbytek cesty jsme se navzájem vyptávali, jaké má rád filmy – moje první otázka a očividně s ní počítal, po včerejším rozhovoru po telefonu. Byla jsem překvapená, že se v tolika věcech shodneme. Ale byla jsem šťastná, že jsem ho konečně našla.

„Jsme tady“ dodal po náporu všemožných otázek – ale z obou stran. Mám pocit, že se vyptával víc než já. Podívala jsem se z okénka ven. Byla to nádhera! Restaurace vypadala úžasně! Z venku měla nádech historie, víte jak to myslím, splývala s okolní architekturou, ale přitom na sebe přiváděla všechnu pozornost, nevím, čím to bylo, ale nemohla jsem z ní pustit oči. Mirek si mě přitom prohlížel a pouze se usmíval. Pak mě pohladil od krku po zádech.

„Líbí?“ udiveně jsem se na něj podívala.

„Co myslíš?“ usmál se na mě a bylo vidět, že tu otázku položil pouze ze slušnosti. Otevřel dveře a vystoupil z auta. Chtěla jsem jít ven taky, ale otevřel je první. Nemohla jsem si na to zvyknout.

„Děkuji, pane, jste rozený gentleman“ políbila jsem ho na tvář a o kousek popošla, aby mohl zavřít a zamknout auto.

„Mamka mě tak vychovávala, že se s ženami musí zacházet s úctou a respektem, přeci jenom, kdybyste tady nebyli, tak ani my.“

„Za prvé, budu muset poděkovat tvé mamince, že vychovala tak skvělého muže a za druhé, co se týče podílu na rození dětí, jsme na tom stejně, bez vás, bychom tu taky nebyli.“

„Jak myslíš“ já to vím. Vzal mě za ruku a šli jsme společně do restaurace. Otevřel mi dveře a já vešla dovnitř. Bylo to tam ještě nádhernější, než jsem si myslela, všude byl “historický“ nábytek, mělo to svoje kouzlo. Zatímco jsem se kochala restaurací, Mirek šel na recepci pro náš stůl. Vzal mě za ruku a šla jsem s ním za paní recepční, která nás posadila k nádhernému stolku u oken. Byli na něm svíčky, květiny, dvě skleničky a taky hromada příborů až jsem se toho lekla. Mirek mi podržel židly, usadila jsem se a sedl si naproti mně. Během minutky nás navštívila servírka.

„Dobrý den, vítejte u Šemíka, co si dáte k pití?“ bylo vidět, že jí je Mirek velmi sympatický. Ale on se na ní podíval, jen když přišla. Celou dobu pak koukal na mě? Je tohle možné?

„Prosila bych pomerančový džus“

„A vy pane?“

„Dám si to samé. Děkujeme“ a mrknul na mě. Prosím, ať se mi tohle všechno jenom nezdá. Tradičně jsem se začervenala a on se usmál. Natáhl ke mně ruku a já k němu. Nemohla jsem jí tam přeci nechat osamělou, ne? Pak jsme se navzájem hladili. Za chvilku byla servírka zpátky i s džusy.

„Tady to máte“

„Děkujeme“ řekli jsme sborově. Ale pouze já jsem se na ní podívala, bylo vidět, že je trochu naštvaná.

„Už jste si vybrali, co si dáte k jídlu?“ tak tím mě naprosto zaskočila. Úplně jsem zapomněla, že má jídelní lístek přímo před sebou.

„Ještě ne“

„Tak já přijdu za chvíli.“ Děkovným výrazem jsem se na ní podívala a ona se otočila na patách a šla pryč. Podívala jsem se na Mirka, který se usmíval, jak jinak. Pustila jsem ruku a začala listovat v seznamu. Když jsem ale spatřila ty ceny!! Polévka za 150,-, kuřecí plátek s bramborem za 180,-. To myslí vážně? Tolik peněz u sebe nemám. Začala jsem být v rozpacích. Mirek si toho všiml.

„Co pak je?“

„Je to hrozně drahý, nemůžu si to dovolit.“ Jakmile jsem dořekla, Mirek mě chytil za ruku a usmál se.

„Vždyť já tě přece zvu, ty nebudeš platit nic, jen tu buď se mnou.“ A udělal na mě psími. On ví jak na mě! Ale i tak mi to bylo dost hloupý, že bude platit dvě stovky za můj oběd, kdybychom šli k Číňanům, tak za dvě stě korun se najíme oba.

„Hrozně moc si toho cením, ale nechci ti být dlužná.“ To ho pobavilo.

„Nejsi mi nic dlužná, ale pokud to tak bereš, tak vím, jak bys to mohla splatit.“ Ouha, tak co si vymyslel.

„Jak?“

„Stačí, když budeš celé odpoledne se mnou. Víc nechci.“

„Tak to ti slibuju. Mohu s tebou být do osmi hodin večer, pak už musím být doma. “ to ho očividně potěšilo a dál se koukal do lístku. Napodobila jsem ho. Hledala jsem co nejlevnější jídlo. Kupodivu to bylo moje nejoblíbenější. Kuřecí prso s broskví, plátkem šunkového salámu, sýry a s bramborem. To jsem neměla už hodně dlouho.

„Už máš vybráno?“ tázavě jsem se podívala na Mirka

„Dám si kuřecí prso s broskví…“

„plátkem šunkového slamů síry a brambory?“ dořekla jsem za něj. Nevěřícně se na mě podíval a pak se usmál

„Ty si to dáš taky, viď?“

„Je to moje nejoblíbenější jídlo!“ vyhrkla jsem na něj. Zasmál se a už u nás byla zase servírka.

„Tak už máte vybráno?“ koukla jsem na Mirka a ten pochopil.

„Dáme si dvakrát 104, děkujeme“ tím slušně naznačil, aby odešla, pochopila a už byla pryč.

„Díky“ Opět jsme se bombardovali všemožnými otázkami, co jsme kdy provedli za lumpárny a podobně. Když jsme dojedli, tak Mirek zaplatil a šli jsme ven. U dveří jsem mu dala pusu na tvář.

„Děkuju za oběd, byl výtečný“ usmál se a už jsem byla v jeho objetí a začal mě něžně líbat. My si s tím fakt nedáme pokoj. Po chvilce jsem se odtáhla, že by to mohlo už stačit, ale nechtělo se mi. Jen mi bylo trochu trapně. Přeci jenom jsme byli u vchodu luxusní restaurace. Mirek jakoby to pochopil a vyšli jsme na procházku, Celou dobu mě držel kolem pasu a já jeho taky. Šli jsme na Karlův most, podél Vltavy dál, náramně jsem si to odpoledne užívala. Krásně svítilo sluníčko a obloha byla bez mráčků. Lepší počasí být už vážně nemohlo.

Seděli jsme na lavičce a kochali se výhledem na Prahu. Mirek si hrál s mými vlasy, ale pak najednou přestal. Svojí rukou mi něžně otočil hlavu tak, abych se na něj dívala.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě“ trochu jsem nechápala, kam tím míří.

„Věříš na lásku na první pohled??“

„Díky tobě ano. Myslela jsem si, že se to stát určitě může, ale nevěřila jsem, že se to stane mně.“ Ta oslova ho určitě potěšila, protože mě začal líbat. Ta něžnost a vášeň naplňovala celé mé tělo až do konečků prstů. „Miluju tě“ řekl mezi polibky a já věděla, že to myslí vážně. „Já tebe taky“. Když jsem dořekla tyto tři slůvka, tak mě doslova polibky dusil. Nechtěla jsem, ale musela jsem se odtrhnout, už jsem opravdu nemohla dýchat. On ale nechtěl přestat, místo toho, aby mě líbal na rtech, se přemisťoval k uším, kde mi šeptal sladká slůvka. Myslím, že jsem i vzrušením vzdychla, ale nejsem si tím moc jistá.

„Lásko, už bych měla jet domů.“ To byla krutá slova v tuto chvíli, ale bylo to tak. Bylo půl osmé a mě bylo jasné, že to do osmi domů nestihnu.

„Ještě ne, ještě chvíli“ žadonil jak malý kluk, kterému chcete sebrat hračku na hraní, což jsem vlastně v tu chvíli byla.

„Za půl hodiny mám být doma. Když nedorazím v čas, tak mě už nikam nepustí. Už se mi to několikrát stalo. Po zbytek týdne jsem měla domácí vězení. To bych bz tebe nevydržela.“ To byla krutý pravda.

„Ach jo. Tak pojď.“ Zvedl se a natáhl ke mně ruku. Chytla jsem jí a vstala taky. Dala jsem ruku kolem jeho pasu a položila hlavu na jeho rameno.

„Promiň“

„Za to se mi neomlouvej. To je život. Musím myslet na to, že je ti 16 a máš starostlivý rodiče. To je naprosto normální.“ A políbil mě do vlasů. Už jsme byli u jeho autíčka. Odemkl, otevřel mi dveře a já jako poslušná holčička nastoupila. Vytáhla jsem telefon a napsala jsem mamce sms, že stojí v zácpě, tím pádem se trochu opozdím. Rychle odpověděla, že bere na vědomí a aťsi vrátím co nejdřív. Mezi tím Mirek nastoupil a už jsme jeli.

„Za jak dlouho tam asi budeme?“

„Tak za 20 minut, proč?“

„Napsala jsem, že stojíme v zácpě a budeme mít zpoždění.“Rychle pochopil, kam tím mířím, ale nic neříkal. Za 15 minut jsme byli na Lužinách. Tam zastavil.

„Takže kolik máme času?“

„No u nás budeme za 5 minut. Zpoždění mamka bere tak do 15 minut, takže takových 20 minut?“ to byla dostačující odpověď. Mirek zmáčkl nějaké tlačítko a okna se ztmavila.

„Po větší soukromí“ přitom se na mě šibalsky usmíval.

„Ale, ale. Kam tím míříte, pane Hnědý?“ tohle jsem neměla říkat. Ani jsem pomalu nepostřehla, co a jak se stalo, ale už jsem seděla Mirkovi na klíně a něžně mě líbal. Tak takovéhle zpoždění bych si nechala líbit.

„Maminka, je právě na drátě, má něco na srdci a proto volá tě…“ zvonil mi telefon.

„Ještě ne“ hlesli jsme oba a přitom jsem se natahovala pro telefon.

„Kde jsi?? Je už půl devátý??“ cože, tolik?

„Promiň, ale dřív to nešlo. Do pěti minut jsem doma.“

„To bych ti radila.“ A zavěsila. Tak to bude hodně špatný.

„Musíme jet.“ Mrkla jsem na Mirka, sedla si na své místo a on nastartoval. Při cestě domů jsem se s ním už loučila, protože mi bylo jasný, že mamka bude stát před barákem a vyčkávat.

„Moc děkuju za krásné odpoledne, hrozně moc jsem si to užila“ byla to sice otřepaná věta, ale byla pravdivá.

„Já taky, jsem moc rád, že jsem do tebe na té chodbě narazil.“ To měl naprostou pravdu. Nebýt toho nárazu, nic by se nestalo.

„Já taky.“ Už jsme stáli před barákem, a jak jsem říkala, maminka už vyčkávala před vchodem, a byla dost naštvaná.

„Drž se, to zvládneš.“ Snažil se mě povzbudit, ale věděla jsem, že je to marný.

„Ještě jednou moc za všechno dík.“ Naklonila jsem se k němu a chtěla ho políbit, jenže to mi už mamka otevřela dveře. Bylo po polibku. Natáhla jsem se na zadní sedadlo pro růže a věnovala mu vzdušný polibek, jinak to bohužel nešlo.

„Ahoj“ rozloučila jsem se s Mirkem, vylezla z auta a zavřela dveře. Nastartoval a odjel. Byl pryč.

„Ahoj mami“ až teď jsem jí pozdravila, kruci. Ona ovšem nebyla schopná slova. Vykuleně koukala na puket bílých růží.

„Ty všechny jsou od něho?“

„Jsou, nádherný, viď?“ podala jsem jí růže, aby si mohla přičichnout. Jelikož je milovnicí růží, tak neodolala.

„Nemysli si, že tímto se na tebe hněvám míň. Jsem vážně naštvaná. Havárie sice byla, ale i tak jsi mi mohla napsat, v kolik asi přijedeš.“

„Promiň, ale myslela jsem si, že když jsem ti psala, že jsem v zácpě, že tu asi nebudu do pěti minut. Nevěděla jsem, jak dlouho to bude trvat. Mirek taky vůbec netušil. Ještě jednou se omlouvám, ale vážně jsem neměla ponětí, na jak dlouho to tam bude.“

„Dobře. Necháme to plavat. A kde jste vlastně byli?“ tak takovíto obrat jsem teda fakt nečekala.

„Byli jsme v jedné restauraci na obědě a pak jsme se procházeli po Karlově mostě a podél Vltavy. Bylo to moc hezké odpoledne.“

„Jsem ráda, že se ti to líbilo“

„Děkuju, já taky“ ani jsem si neuvědomila, že už jsme u nás doma v předsíni. Když se zabouchly doma, tak zbytek rodiny byl nastoupen u dveří do obýváku a čekali na mě. Když spatřili puket růží, tak všichni byli ohromeni. Přeci jenom to bylo moje první rande v životě, přijela jsem pozdě, přivezla jsem puket růží, taťka ani bratr moc kytky nekupují, takže to byl pro ně trochu šok.

„Koukám, že se někdo snažil“ dodal po chvilce táta.

„Snažil. Ale vyplatilo se mu to.“ Tak to jsem neměla říkat.

„A jak se mu to vyplatilo?“ zeptala se Františka.

„Dostal sladkou odměnu, víš?“

„A jakou?? Můžu jí dostat taky?“ jakmile se mluvilo něčem sladkým, tak Františka byla u toho.

„To víš, že jo“. Šla jsem k ní a políbila ji na tvář.

„To není sladká odměna, to je mokré utrpění!“ a naštvaná odešla do pokoje. Ostatní jsme se ale smáli, ale ne na dlouho.

„A byla sladká odměna pouze na tváři nebo se posunula i na rty?“

„Tati, co myslíš?“ cvak, bylo mu to jasný.

„Máš ho ráda?“ tak tím mě mamka fakt zaskočila, myslím, že je to na mě dost vidět, že jsem zamilovaná až po uši.

„Mám a moc.“ Při těch lovech jsem zrudla a musela jsem dát růže do vázy, aspoň jsem k nim byla otočená zády a nebylo to tolik poznat.

„Dobře. Máte zítra něco v plánu?“ tak s tím jsem nepočítala, úplně jsem se zapomněla na zítřek zeptat.

„No řekli jsme si, že si ještě zavoláme a domluvíme se. Výslech skončil?“ Už jsem se chtěla osprchovat a zavolat mu. Chtěla jsem slyšet jeho hlas.

„Jsi propuštěna.“

„Děkuji velice“ a s těmi to slovy jsem zalezla rovnou do koupelny. Sprcha byla krátká, ale splnila svůj účel. Když jsem si přičichla k oblečení, tak na nich byla cítit jeho vůně. Ale všude. Tričko rozhodně do prádla nepůjde. Vezmu si ho hezky do postýlky. Vzala jsem na sebe župan a šla do pokoje, cestou jsem dala sukni společně se spodním prádlem do koše na špinavé prádlo. V pokoji nikdo nebyl, kde je Františka? Ale zase jsem toho rychle využila a hodila na sebe pyžama. Sedla jsem si na postel a vytáhla telefon. Dvě nepřečtené zprávy. To už jsem mu tak chyběla? Jedna byla od něj a druhá od Fí. Dala jsem přednost Mirkovi. Promiň Fí.

Ahoj miláčku,                 
až budeš moc, tak mě prozvoň. Čekám na tvůj hlas. Miluju tě.

Já tebe taky ani nevíš jak!! Ale ještě se musím podívat na zprávu od Fí.

Ahoj Ájo,
tak jak to s Mirkem dopadlo? Podnikli jste něco? Prosím napiš co nejdřív. Fí

Musím Fí napsat.

Ahoj, večer jsme spolu mluvili asi dvě hodiny, dneska jsem s ním strávila celý den. Miluju ho. Nemohli jsme se jeden od druhého odtrhnout. Asi jsem ho našla, Fí, on si mě našel! Jsem ten nejšťastnější člověk na světě, ale i tak moc prosím, nikomu to zatím neříkej, moc, moc prosím. Ája

Rychle odeslat a už prozváním Mirka. Jednou to píplo a zavěsila jsem. Telefon začal vyzvánět.