Kéž by to byl sen

Autorka: Mája

2. Kapitola Poznání

 „Byl to on, že?“ přerušila mé vyprávění novinářka. Bylo vidět, že mě pilně poslouchala. Jsem zvědavá, jestli její pozornost vydrží až do konce, protože kratší dobu jak hodinu to rozhodně vyprávět nebudu.

„Ano“ odpověděla jsem a pokračovala ve vyprávění.

  Když jsem si uvědomila, do koho jsem vrazila, hrozně jsem červenala a chtěla rychle utéct a na všechno zapomenout, ale něco mě přemluvilo, ať to neudělám a za to jsem velmi vděčná.

„Omlouvám se. Neviděla jsem tě.“ Začala jsem se celá červená omlouvat. On se jen sladce usmál a přitom se mi stále díval do očí. Jakoby nestačilo, že jsem byla už tak dost nervózní.

„To není tvoje chyba. Měl jsem se koukat na cestu. A za ten flek se moc omlouvám“ Za jaký flek? O čem to mluví? Koukala jsem na sebe a hledala jsem něco, co tam předtím nebylo. Jo tenhle flek myslí. Přes celé poprsí jsem flek od kafe. Bylo to moje nejoblíbenější tričko a teď je v háji. Podívala jsem se na něj trochu naštvaně a nevěřícně, ale zloba brzy vyprchala, když jsem si uvědomila, že si za to můžu vlastně sama. Podal mi papírové kapesníčky a stále se usmíval.

„Začal bych ti to čistit sám, ale jenom kdyby to nebylo na tak choulostivém místě.“ Za to jsem mu byla velmi vděčná. S poděkováním jsem kapesníčky přijala a začala si flek ještě víc rozmazávat. Pořád mě sledoval.

„Můžu se na něco zeptat?“ tak tudle otázku jsem opravdu nečekala. Myslela jsem si, že se každou chvilku rozloučí a zmizí a bude to všude vyprávět, jak jedné fanynce vylil kafe na prsa.

„To záleží na tom, čeho se ta otázka týká“nevím proč, ale tuhle větu jsem si nemohla odpustit, musela jsem jí říct. Jeho úsměv se ještě zvětšil a jiskření mezi námi bylo větší a větší.

„Není to nic zvláštního, jenom, neměla jsi náhodou, promiň, že to tak řeknu, výbuch smíchu, když jsme začali hrát píseň Adriana?“ tak se mi to vážně předtím nezdálo, že na mě kouká. Kruci.

„Jo měla. Jmenuju se totiž Adriana a ta písnička se jaksi stala mou součástí. Každému se hnedka vybaví, když se jenom řekne moje jméno.“

„Jo aha. A líbí se ti aspoň ta písnička?“ v jeho obličeji se najednou objevil výraz, který nedokážu popsat. Byl tam strach, naděje, napětí ale i trochu šibalství (to je zvláštní slovo).

„Miluju ji. I když ji slyším každý den od přátel, ale i přesto se jí nemůžu nabažit“ tak to jsem možná trochu přehnala, ale zdálo se, že jsem ho potěšila, aspoň něco.

„A kolik ti je?“ Ouvej.

„16, brzo 17“ sice až za tři čtvrt roku, ale to nemusel vědět, teda doufala jsem, ale chtěla jsem, aby se na mě vyptával dál, nechtěla jsem jí od něj za Fí. Fí!! Ježiš, úplně jsem na ní zapomněla, budu se muset vrátit.

„Vypadáš na starší“ tak teď jsem nevěděla, jak to mám brát.

„Lidi to říkají, většinou mě typují na 18.“

„Taky jsem si tě tak typoval“ usmála jsem se a v jeho očích se objevil poskakující čertík.

„Snad nejsi zklamaný??“ musela jsem to říct

„No, teď teda nevím“ a mrknul na mě tím svým šibalským pohledem, už teď jsem ten pohled milovala. Cože? Milovala, Ájo, hoď zpátečku, než toho budeš litovat. „Ale asi spíš ne než jo“ cože? Tak teď jsem ještě víc zrudla, vždyť už musím být rudá jak rajče! Tahle to dál nejde, musím to říct.

„Promiň, ale venku na mě čeká kamarádka, budu muset jít. Moc ráda jsem tě poznala jo a mimochodem, byli jste dneska skvělí“ musela jsem to říct, ale vůbec se mi nechtělo jít!

„Aha, “ v jeho obličeji byl náznak smutku, to mě zaskočilo „taky jsem tě rád poznal, Adriano“ usmála jsem se a samozřejmě zčervenala, bylo zvláštní slyšet moje jméno z jeho úst. Ale následující otázkou mě naprosto zaskočil.

„Nedala bys mi prosím na sebe číslo? Moc rád bych tě ještě někdy viděl, teda když budeš chtít“ To byla rajská hudba pro mé uši!! Chce mě ještě vidět! Nebo ne, možná to říká jen ze slušnosti, nemůžu si nic nalhávat.

„Jo jasně, moc ráda. Číslo je 721893540“ při těchto slovech měl v obličeji blažené štěstí, co to mělo všechno znamenat? To se mu fakt líbím?? Ne, to není možný. Nejsem sice tlustá, ale ani hubená. S nikým jsem ještě nechodila, takže už jenom to, že chce po mě číslo, je něco naprosto nového.

„Moc dík. Brzo se ti ozvu, Adri“ tak to je zvláštní. Nemyslím to, že mi řekl Adri místo Adriano, ale že se brzo ozve. Většinou všichni říkají, že zavolají. Tohle bylo jiné, úplně jiné. Ne, ne, ne. Nemůžu si nic nalhávat.

„Beru na vědomí. Tak se měj hezky, už fakt musím“ Usmála jsem se a začala se otáčet směrem k východu, ale zarazil mě. Chytil mě za ruku. Co to??

„To sis vážně myslela, že odejdeš bez pořádného rozloučení?“ nechápavě sem se na něj koukala. Pomalu se ke mně přibližoval. Stále se na mě usmíval a hypnotizoval mě svýma očima. Co bude teď? To mě chce políbit?

„Ano, hrozně moc, už co jsem tě viděl poprvé“ Cože?? To mi čte myšlenky nebo co? Stále jsem na něj nevěřícně koukala. Pořád se mi koukal do očí, ale už se nepřibližoval. Cítila jsem ho, byla jsem nervózní. Ale nevypadalo to, že by mi chtěl dát polibek. Jen na mě trpělivě koukal. Jakoby čekal, jestli ho chci políbit taky. Tím mě víc překvapil. Ale ještě víc zaujal. To jsem opravdu nečekala. Usmála jsem se na něj a jako bych přikývla, že souhlasím. Usmál se a bylo vidět, že se mu ulevilo. A bylo to tu. Můj první polibek. Nečekala jsem, že to bude tak nádherné, něžné. Nechtěla jsem se od něj “odpojit“.

„Ehm, ehm“ někdo to byl kromě nás. Oba jsme se lekli. Byla to Fí a nevěřícně koukala. Ani se jí nedivím. „Omlouvám se, nechtěla jsem rušit, ale budeme muset jít“ ty poslední slova jsem nechtěla slyšet a nebyla jsem jediná. Smutně jsme se na sebe podívali a věděli, že se už vážně musíme rozloučit. Nechtěla jsem jít, chtěla jsem s ním zůstat. Naposledy mě políbil, ale byl ještě něžnější než předtím. Začaly se mi podlamovat kolena a pomalu jsem padala, ale zachytil mě. Celá poblouzněná jsem se na něj povídala a on se na mě jak můj anděl strážný usmíval. Bylo na něm vidět, že je šťastný a já také.

„Díky.“

„To je samozřejmost“ a šibalsky se na mě usmál. Ach.

„Dobrou noc“ už jsem to říct musela, Fí tam nervózně podupávala.

„Sladký sny, napíšu, slibuju“ a políbil mě na hřbet ruky. WOW! Pokud to bylo možný, tak jsem se ještě víc začervenala. Usmála jsem se a šla k Fí, několikrát jsem se otočila a stále na mě koukal. Smutně, něžně ale zároveň byl plný štěstí. Je tohle možný? Vždyť se známe sotva deset minut.

„Víš kolik je vůbec hodin?? Čtvrt na dvanáct! Čekala jsem tam na tebe tři čtvrtě hodiny. Mluvila jsem s mamkou, tak mi to ani tolik nepřišlo a pak volal ještě Pavel, znáš ho, ale když jsem skončila všechny hovory, ty jsi tu ještě nebyla. Začala jsem se bát. Ale když jsem tě tam viděla, tak jsem byla chvilku mimo. Ty a Mirek?? Vždyť se vůbec neznáte a už se líbáte?? A ještě ke všemu jste byli k sobě propojený, jako byste spolu chodili minimálně půl roku! Netajíš mi něco, Adriano??“ tři čtvrtě hodiny?? Přišlo mi to jak deset minut. To není možný, koukla jsem se na hodinky a měla pravdu. Super. Mamka bude vyšilovat. Touhle dobou už jsem měla být doma. Měla bych jí napsat, že se koncert protáhnul. Tomu jsem se musela zasmát.

„Co je tady k smíchu??“ Fí se na mě vyčítavě koukala. Neměla jsem ráda tento pohled.

„Promiň, jen že jsem už musela být doma, tak jsem přemýšlela nad tím, že bych měla mamce napsat, že se KONCERT protáhl, aby neměla strach“

„Ten se fakt protáhl. A jak dlouho jsi teda s Mirkem? Proč si mi to neřekla?“ teď byla smutná. To jsem nechtěla.

„Mirka znám tři čtvrtě hodiny ani nevím, jestli s ním chodím nebo jenom patřím do jeho sbírky sbalenejch puberťaček. Fakt nevím, buďto mi napíše nebo ne. Pak budeme obě moudřejší“ ale doufala jsem, že napíše. Vytáhla jsem mobil a začala psát mámě, mezi tím jsme došli do metra.

„Aha, tak to mě mrzí. Jak říkáš, pak se uvidí, ale dej mi vědět, jestli teda napsal!!“

„Budeš první, kdo se to dozví, ale nikomu to prosím neříkej, opravdu NIKOMU!! Nechtěla bych být lidem pro smích. Jako bych nebyla už teď.“

„To víš že to nepovím, přísahám“usmála se na mě a já na ni. Ale něco nás vyrušilo.

„On napsal, on napsal!!“ šťastně se na mě koukala novinářka, bylo vidět, že to fakt prožívá.

„Napsal, sice když jsem si jí začala číst, tak jsem měla pocit, že je to ten typ sms co posílali ti drzí kluci mým kamarádkám a pak je hnedka odkopnou. Doufala jsem, že Mirek není takový. Pořád ji mám uloženou. “

„Sladká Adriano, jsi pryč sotva tři minuty a mě to přijde jak několik let. Slib mi, že ti budu moc večer zavolat! Prosím! Doufám, že jsi neměla moc nepříjemný rozhovor s tvou kamarádkou, to bych si neodpustil. Napiš prosím, chybíš mi.“ Sms jsem si musela číst několikrát,nemohla jsem uvěřit, že mi napsal. Hnedka jsem mu odpověděla, že mi taky chybí a ať klidně zavolá, ale že jsem právě v metru, a že při hovoru budu muset šeptat kvůli sourozencům, aby toho věděli co nejmíň. Tak přeci každý by nemusel poslouchat naše řečičky. Šťastná jsem se podívala na Fí a objala jsem jí. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Ale pořád jsem musela uvažovat trochu reálně. Nesmím tomu moc věřit, abych pak nebyla zklamaná z případného neúspěchu.

Rozloučila jsem se s Fí v metru a vystoupila. Šla jsem rychle domů, nerada se totiž v naší ulici procházím po setmění. Máme tu jakési partičky. Naneštěstí si mě jedna partička všimla a už to začalo. Nemravní návrhy, hulákání typu „Kam tak jdeš tak sama, kočičko?“ Měla jsem sto chutí jít za tím blbcem a jednu mu praštit. Ale někdo mě zarazil. Vedle mě stál starší brácha a byl dost naštvanej. Nikdy jsem si nemyslela, že ho tak ráda uvidím jako právě teď.

„Jsi v pohodě? Neudělali ti něco?“

„Ne, nic mi není. Díky tobě.“ Usmála jsem se na něj a pádili jsme domů. Ale oni nepřestávali, naopak, bylo to ještě horší. Šli za námi. Brácha byl víc a víc naštvanej a měla jsem co dělat, abych ho nepustila, jinak by se na ně vrhnul. Je to sportovec a má dost velký sval, takže by mu neměli dělat problém tři ožralí a zhulený kluci. Mohli být maximálně o dva až tři roky starší jak já. Viděla jsem, že jsme skoro před vchodem a začal jsem vytahovat klíče. Přitom jsem vytáhla omylem i můj malý alarm. Koupila mi ho mamka, je to malinký a červený, a když zatáhnu za šňůrku, tak to dělá i hrozný zvuk. Při vytahování jsem zavadila a o šňůrku a začalo to houkat. A partička? Byli pryč.

„To si za to nemohla zatáhnout už dřív??“ koukal na mě nevěřícně a naštvaně.

„Promiň, úplně jsem na něj zapomněla, myslela jsem, že to mám v jiné tašce“

„Jo tak paní myslela“

„Jo myslela, pojď“ při posledním slově jsem odemkla a už jsme byli v baráku. Rychle jsem za sebou zamkla, jen pro případ. Šli jsme po schodech do našeho patra. Mamka stála u dveří a byla hrozně vyděšená. Musela ten alarm slyšet.

„Jste oba v pořádku?? Není vám něco?? Tohle je naposled, co jsi šla takhle večer někam. A žádný ale“ při posledních větách se koukala jenom na mě a bylo mi jasný, že mám smůlu. Kdybych začala protestovat, tak by to bylo ještě horší.

„Jsme oba v pořádku.“ Řekl brácha a při těch slovech jsme vstoupili do bytu.

„A jaký byl koncert?“ koukala se na mě a při tom se trochu uklidňovala

„Byl skvělej, celkem mě překvapil“ při těch slovech jsem se musela usmát, kdyby jenom věděla jak. 

„Takže spokojená?“ Jak se jen můžeš ptát?

„Nad míru“ v životě jsem nebyla šťastnější.