Kapitola osmá: Ta druhá žena

„Je až neuvěřitelné kolik toho o mně víš Isabello…“ Začal svým pomalým melodickým hlasem.

„Bello“ Opravila jsem automaticky, přišlo mi to přirozené: znali jsme se dlouho a to i tady.

„Bello“ Přitakal a usmál se na mě úsměvem který jsem si pamatovala.  „ Nevím kde bych měl začít, tak to vezmu od začátku: úplného začátku. Znáš můj život lépe než kdokoli jiný, ale přeci jen nevíš vše. Nevím proč to tak je,“ Udělal jemnou narážku na mou přílišnou infomovanost.

„ale nevíš všechno. Narodil jsem se a vyrůstal s mým otcem, to jistě víš. Ale byla tu jiná žena než moje matka která výrazně ovlivnila můj život, tedy myslím tím lidský život, samozřejmě.“

Vykládal to tak zasněně, že mi přišlo neslušní vyrušit ho z jeho snění. Přesto jsem se neubránila zděšení, vždycky pro mě on a Esme byli tím  dokonalým párem , nedovedla jsem si ho představit po boku jiné ženy.

„Grace“ Vydechl to jméno s posvátnou úctou.

„Říkala si že víš že mi matka zemřela při porodu.“ Podíval se na mě a já přikývla na souhlas. „Nejdůležitější částí tohoto příběhu je že to nebyl můj porod.“

Zalapala jsem po dechu, takže jeho sestra? Nechápu, jak mohl něco takového tajit takovou dobu před svou rodinou.

„Grace byla nejlepší sestra kterou si dokážeš představit, i když byla mladší občas jsem měl pocit, jako by to byla ona kdo chrání mě a ne já ji. Byli jsme jako dvojčata, mysleli jsme si že nás nic nedokáže rozdělit. Byla tak krásná i na upírské poměry.“ Čím déle o ní mluvil tím více se usmíval.

Z jeho hlasu byla slyšet láska kterou k ní choval i naprosto neskrývaný obdiv.

„Když pak otec zestárl, ona mu neustále odporovala že mě nesmí vystavovat takovému nebezpečí které lov představoval, ale já jsem otci nedokázal odporovat. Poté co mě pak ten pokousal ten upír a já jsem přečkával svou přeměnu hluboko pod Londýnem, byla to převážně myšlenka na ni co mě donutila nekřičet. Netušil jsem co se mnou děje, ani kdy to konečně skončí, ale věděl jsem že to musím vydržet abych se sní mohl naposledy rozloučit. Pak jsem se chtěl zabít, netušil jsem že to bude takový problém.“

Nechápala jsem jak může o smrti mluvit tak klidně, v posledních několika letech se můj život točil hlavně okolo smrti a nikdy bych o ní nedokázala mluvit s takovou samozřejmostí, dokonce ani ve chvíli kdy mě Edward opustil.

„Když jsem se proměnil, pochopil jsem že to nebude tak snadné. Ta žízeň byla tak spalující a mohl jsem po setkání s ní toužit sebevíc, ale vím že bych nedokázal odolat, neustále jsem se viděl sám sebe celého od krve nad mrtvolou mé sestry, byli to takové moje bdělé noční můry. Utekl jsem z Londýna, bylo tam na mě přespříliš krve a hladověl daleko od lidí které jsem miloval a kterým bych tak snadno dokázal ublížit. Pak jsem náhodou narazil na to stádo jelenů, přesně jak jsi říkala, uvědomil jsem si že nemusím být zrůda. Snažil jsem se udržet tu nestvůru uvnitř mě a nepustit ji ven. Postupně jsem chodil do vesnic a zkoušel svoji výdrž. Pak, když jsem si konečně byl jistý že to dokážu, jsem se rozhodl říci jí poslední sbohem.

Musím uznat že to bylo hrozné. Věděl jsem co mám dělat: málo dýchat, držet se co nejdál budu moci, snažit se skončit co nerychleji aby bylo méně šancí jí ublížit. Přesto jsem měl strach, co kdybych byl slabší než jsem si myslel a zabil jsou vlastní sestru.“

Povzdechl si, zasněnost v jeho hlase pomalu vyprchala a já poznala že se blíží k pointě svého příběhu.

„Ale přesto všechno riziko jsem se to rozhodl zkusit. Zjistil jsem že nebydlí v našem starém domě, bál jsem se že ji nedokáži najít, ale nebylo to vůbec tak těžké jak jsem předpokládal. Vůbec poprvé jsem využil svých upírských instinktů a šel po její vůni.

Když mě uviděla byla až nepřirozeně šťastná, na nic se neptala, jen byla šťastná že jsem zpět. To ale nebylo to co mě překvapilo nejvíce, nečekal jsem že o tak moc zestárne, v tom lese se jen velmi obtížně dal hlídat čas, věděl jsem že jsem tam přežíval dlouho, ale že tolik? Už vůbec nevypadala jako moje mladší sestřička. Mohlo jí být tak třicet, ale pořád měla ten svůj nádherný úsměv a pořád byla stejně krásná.

Nemusel jsem vůbec nic říkat, sama mi hned začala vyprávět co se stalo když jsem byl pryč. Vzala si jistého pana Woodhouse“

„Takže vaše jméno?“ Neodolala jsem té otázce, moje zvědavost už dospěla za únosnou míru.

„Vlastně ani nevím proč jsem do papírů napsal zrovna tohle jméno, toho muže z duše nenávidím a mám na to plné právo. I když možná je to docela trefné.“ Usmál se ale ani zdaleka to nepřipomínalo radostný úsměv, spíše to vypadalo jako úšklebek, který mi ale k němu ani trochu neseděl.

„Nenávidíte? Ale…“

„K tomu se dostaneme Bello. Grace si toho muže vzala jen proto že to chtěl otec když umíral, ve skutečnosti ho nikdo nemohl milovat. Soudě podle toho co mi řekla to byl odporný muž i člověk. Skrývala to oblečením ale upírskému zraku nic neunikne a tak jsem si všiml modřin které měla. Když jsem se jí na to zeptal, přiznala že ji párkrát uhodil. Je těžké snažit se odpustit člověku který jí takhle zničil život.“

Přemítala jsem jestli mluví o svém otci nebo o Woodhousovi, ale raději jsem se na to nezeptala.

„Pak jsem musel vyprávět já a udělal jsem asi největší chybu mé existence.  Přesně si pamatuji jak byla překvapená když jsem od ní poodešel abych mohl dýchat čistší vzduch. Řekl jsem jí všechno, pověděl jsem jí vše o tom co se ze mě stalo, nevynechal jsem jedinou věc z toho, co jsem celou dobu dělal. Ani jednou mě nepřerušila, když jsem skončil, jen mě objala a alespoň se tvářila že není vyděšená kdy jsem na ní nechtěně zavrčel, po té co mě do nosu udeřila její vůně. Bylo to poprvé od mé přeměny, kdy jsem se cítil opravdu šťastný.

Tenkrát jsem neznal žádného jiného upíra, nikdo mi neřekl že existují pravidla podle kterých jsem jí nesměl nic říct. Chvíli to bylo skvělé, cítil jsem se skoro stejně jako za mého života.

Ale potom se to Volturiovi dozvěděli, doteď nevím jak zjistili že to Grace ví. Možná že mají ve své gardě někoho s takovou schopností, nebo mě sledovali a já si toho jako novorozený upír nevšiml. 

Každopádně, nás chytili jako nějako zvěř a odvezli do Itálie, aby nad námi mohl být vykonán soud.“ O Volturiových  mluvil s největším odporem, tak jsem ho nikdy neviděla, byl rozčílený, smutný…

„Věř mi, že za těch dvě stě let jsem nikdy nezažil horší pocit. Že možná mojí vinou zemře moje vlastní sestra.“

Carlisle vypadal jakoby plakal, brečel jako všichni upíři: bez slz. V jeho očích bylo tolik bolesti, že se mi chtělo brečet s ním.

„Jakmile jsme se dostali do města, rozdělili nás. Nemám ponětí kam odvedli jí, ale mě předvedli před Marcuse, Casiuse a…“

„Ara.“ Doplnila jsem ho s trochu hysterickým podtónem.  Ara jsem si pamatovala až příliš dobře.

„Ty je znáš?“

Vážně to bylo tak překvapivé?

„Vlastně ne, tedy zatím.“ Čistě teoreticky to byla pravda.

„Ty jsi velmi zvláštní člověk Bello, víš to?“ Usmál se na mě.

„Myslím že už mi to někdo řekl.“  Vlastně tvůj byl váš syn, párkrát jsem to slyšela dokonce od vás osobně. Dodala jsem si alespoň v duchu.

„Kde jsem to skončil? Ach ano, takže nás předvedli před Volturiovi. Donutili mě dotknout se Ara aby si přečetl mé vzpomínky. Ti tři se dlouho hádali o rozsudku. Nevím jak dlouho jsem tam čekal než si mě zavolali zpět. Seděli u stolu v přesně stejných pozicích, jako před tím než jsem odešel. Přesně si pamatuji co mi Casius řekl: ,Porušil si pravidla a za to by jsme správně měli zabít váš oba, ale Aro nás ujistil že jsi ty pravidla neznal a tak jsme se rozhodli, že máš dvě možnosti: uděláš z ní upíra, nebo jeden z vás dvou zemře. Máte do zítřka čas na rozmyšlenou.´“  Naprosto dokonale napodobil Casiův hlas, až mě to děsilo.

Nic víc mi neřekli jen toto, když jsem se s ní znovu setkal , byla neuvěřitelně vyděšená. Oba dva jsme se snažili ten rozhovor co nejdéle odložit, ale nakonec jsme museli začít. Řekla mi že se stane upírem, raději bych tam zemřel, než aby se stala tím co já a popravdě věděl jsem že takhle mladý bych ji stvořit nedokázal. Chtěl jsem zemřít, ale ona byla tvrdohlavá a chtěla abych se jí alespoň pokusil přeměnit. Když nás ráno odtáhli zpět, aby si poslechli odpověď, oznámila jim s naprostým klidem že ji proměním. Nemělo cenu začít se hádat, rozhodně ne před Volturiovými. Přešel jsem k ní a řekl jí, že nechci mít její krev na rukou, že bych se raději nechám roztrhat na kusy a spálit, než abych z ní udělal zrůdu. Jen jsem chtěl aby to věděla! Bál jsem se že to nedokážu a už jí nikdy nebudu moci říct že bych pro ní zemřel!“ Byl rozčílený, poslední věty ze sebe chrlil a už nemluvil na mě ale na ní. Jakoby čekal že ho teď uslyší a bude mu moci odpustit.

„Měl jsem pocit že mě konečně pochopila, ale potom mě strčila k zemi. V mžiku u každého z nás stálo několik upírů aby mě zabili kdybych se o něco pokusil. Ne levé ruce měla prsten, rychle se jím řízla do pravé ruky. Minimálně polovina gardy zadržela dech, ale vždy se najde někdo slabší kdo neodolá krvi, nebo mu možná dal někdo z Volturiových signál aby ji zabil, nevím…já opravdu nevím!“

Upířím tempem vstal a začal přecházet po pokoji, nebyl schopný pokračovat ve svém  vyprávění.

„Já… je mi to líto.“ Zašeptala jsem omluvně.

„Už je to tak dávno, ale vůbec nic se nezměnilo, pořád před sebou vidím její vyděšenou tvář, když se jí zakousl do ruky. Toho upíra jsem tam už nikdy neviděl, když jsem na se na něj zeptal, každý dělal že o něm nikdy neslyšel. Nežil jsem s Volturiovými proto že bych je obdivoval, ale z části proto že jsem musel a z části kvůli Grace, hledal jsem jako smyslů zbavený toho upíra který jí vzal život. Snažil jsem se uklidnit svou mysl, stále dokola  jsem si opakoval, že oni nejsou lidé ani živí tvorové a proto není hřích je zabít, tak dlouho jsem se tou myšlenkou konejšil až jsem jí uvěřil.  Jednoho dne jsem to ale nedokázal dále snášet, nikdo nikdy nic neřekl ale jejich pohledy mluvili za vše: opovrhovali mnou, pro Ara to byla hra, chtěl zlomit mou mysl, donutit mě vysát člověka. Potřeboval jsem odejít abych neztratil zdravý rozum. Jeden člen gardy se mě schválně snažil vyprovokovat, zkoušel co vydržím, mluvil o sestře.“

To jak to řekl, mi jasně dávalo najevo že to co řekl rozhodně nebylo nic hezkého.

„Stalo se to tak rychle, najednou se ve mně probudilo dosud spící zvíře a já už neměl sílu ho zastavit. V tu chvíli se ze mě stal pouhý divák, pozoroval jsem sám sebe jak toho muže trhám na kusy a podruhé zabíjím. Netrvalo dlouho a našli mě, ale to už z něj zbyla jen hromádka prachu. Čekal jsem že mě za to zabijí a také že chtěli, ani si nedovedeš představit jak moc, Marcus toužil po tom aby mě směl trhat na kusy a vůbec to neskrýval, ale nakonec uznali že žít je pro mě mnohem horší trest a tak jsem tady. Mohou tu být kvůli mně, možná zjistili že jsem konečně začal žít a chtějí dokončit co začali, nebo…“

Nechal větu nedokončenou. Bylo tu tolik možností, nebo si myslí že to řekl další ženě, nebo se Marcus rozhodl konečně splnit spoje přání, nebo nějak ví kdo jsem: napovídal červíček v hlavě.

„Nuže Bello, já jsem ti řekl to co nikomu jinému. Teď chci znát ta tvá.“

„Musíte mi ale něco slíbit, nesmíte to nikomu říct, nikdy. Nesmíte zasahovat do toho co se stane.“ Doufala že když mi to slíbí, možná budu moci být s Edwardem někdy v budoucnosti.

„Co se stane, tomu nerozumím.“

Jak by taky mohl že?

„K tomu se dostaneme Carlisle.“ Zopakovala jsem jeho vlastní slova. „ Jen mi to slibte.“

„Slibuji Bello že to co mi řekneš zůstane jen mezi námi.“

„Jsem z budoucnosti.“ Vybalila jsem na něj. Vytřeštil na mě oči. „Ne počkejte, teď si asi myslíte že jsem blázen, ale jak si myslíte že bych takové věci mohla vědět?“

„Nevím, sledovala jsi mě?“

„Ne, samozřejmě že ne a upřímně myslíte si že byste na to nepřišel?“

„Dokaž to.“

„Jak? V Denali žije jedna rodina vegetariánských upírů.“

„Vážně?“

„Tanya, Carmen, Elezar a Irina, myslím že už jsou všichni upíři, ale nevím jestli je už znáte.“

„Ne neznám“ Stále pochyboval jestli jsem už dávno neztratila zdravý rozum.

„Zkuste mi alespoň na chvíli věřit, pokud Aro zjistil že jsem z budoucnosti, jsem nejlepší objekt pro jeho sbírku.“

„Vlastně to nějakým způsobem dává smysl.“

„Ve vašem světe je tolik divných věcí, nemáte žádný důvod mi nevěřit a upřímně ani nám nic jiného nezbývá.“

„Pokud ti uvěřím, tak máme problém, jestli o tobě ví pravdu Aro udělá cokoli aby tě dostal.“

„Edward“ Zašeptala jsem.