Když padá hvězda

Autorka: Anonym

Ahoj, možná se divíte že ještě po tak dlouhé době pokračuji se svojí povídkou, ale věřte mi že jsem chtěla psát už dříve, ale nešlo to. Za ani ne měsíc mě čeká důležitá zkouška a já se na ní musím sakra dobře připravit, když jsem se ale dostala k počítači musela jsem prostě pokračovat. Doufám že jste na mojí povídky ještě nezapomněli a nezanevřeli. Speciálně děkuji Robu Pattinsovi za stálou ICQ podporu a Rosalie za to že mi stále dovoluje publikovat :D.

Anonymka

Kapitola sedmá: Když se věci dávají do pohybu

Vlastně by mě to vůbec nemělo překvapovat. Už tolikrát se mě někdo pokoušel               zabít: James, Laurent, Victoria, tak proč jsem dnes byla vystrašenější víc než kdykoli předtím. Vím že mě nikdo nechrání. Teď je to jen můj problém, žádní upíři nebo vlkodlaci kteří by mi mohli krýt záda a chránit mě. Jediný upír tady byl Carlisle a něco takového jsem po něm nemohla žádat a ani bych nechtěla. Přesně jsem si vybavila jejich tváře, ale hlavně oči. Ten rudý plamen který mě v noci budil. Alabastrovou kůži díky které      i někdo tak nebezpečný jako oni mohl vypadat křehce jako porcelánová panenka. Zástup lidí kteří jim měli posloužit jako večeře, tvář Jane když mučila Edwarda.

Měla jsem strach a právem.

Nedokázala jsem se nadechnout, měla jsem pocit jakoby v tu chvíli čas plynul neuvěřitelně pomalu a přitom jsem cítila jak se moje srdce pokouší vyskočit z hrudi           a věřím že kdyby to bylo možné, byl by na tom Carlisle stejně.

„Co-co tady mohou chtít.“ Koktala jsem.

Myslím že správná otázka by spíše měla být, jak o mně mohou vědět. I když možná přeci jenom nejdou po mně. Pak by snad mělo dopadnout dobře ne? Carlisle žije přeci i v mé době.

„Na to jsem se spíše chtěl zeptat já vás.“Odmlčel se, ne tak jak se odmlčí člověk aby nabral v těžké situaci dech, ale spíše tak jak to dělají herci když chtějí dodat dramatický nádech a to se mu dařilo- perfektní výkon řekla bych.  „Víte že ta vaše informovanost,“ Poslední slovo jen procedil mezi zuby, jako by vyslovil tu nejodpornější nadávku. „porušuje všechna pravidla?“

Jeho řeč trochu ztratila když se mu na poslední větě hlas zlomil a dostal mírně hysterický nádech, ale to jsem chápala.

„Já umím mlčet“ Ohradila jsem se. „a pochybuji že tom někdo ví.“ To byla pravda, jak by mohli!

„O tom nepochybuji slečno, ale přesto…nejsem s Volturiovými v příliš přátelském kontaktu.“ Vysvětloval šeptem. „A tak nejsem příliš nadšený tím, že se s nimi pravděpodobně budu muset setkat.“

Nechápala jsem to, vždycky jsem měla za to že Carlisle je naopak s Italskou rodinou ve velmi přátelském kontaktu, tedy alespoň v rámci možností.

„V tom případě tu možná nejsou kvůli mně.“  Nevzdávala jsem se naděje a on se naproti tomu nechtěl vzdát té svojí.

„O tom pochybuji, kdyby mě chtěli vidět mohli to udělat kdykoli předtím. Ne zatím bude něco víc.“

S největší pravděpodobností měl pravdu, možná opravdu chtěli mě, ale nedovedla jsem si představit proč, nebo spíše jak, to je asi nejdůležitější otázka: Jak sakra mohou vědět že vlastně existuji, nebo že budu existovat. 

Jen jsem němě přikývla, aby mohl pokračovat.

„Každopádně, chtěl jsem vám říct, že se  tady mohou objevit. Pokud bych něco zjistil, dám vám vědět a ocenil bych aby jste udělala to samé.“ Povzdechl si a otočil se k odchodu.

„Proč nemáte Volturiovi rád.“ Možná to byla špatně položená otázka, ale rozhodla jsem se na to nemyslet.

Carlisle ztuhl v polovině pohybu.

„To je dlouhý příběh.“ V jeho hlase jsem slyšela bolest podobnou té Rosaliině, když mi vyprávěla svůj příběh.

„Ale vždyť jste u nich žil! A co ten obraz z toho plesu, oni čtyři a vy na balkonu?“  Vyslovila jsem otázku která mě pálila na jazyku jako jed.

Carlisle se napnul jako voják který očekává útok a já si uvědomila co jsem vlastně řekla. Tyhle věci jsem neměla vědět, ale už nebyla cesta zpět.

„Jak? To není možné.“

„Nejste jediný kdo tady má tajemství, pokud vám prozradím to svoje, dozvím se o tom vašem?“ Zkusila jsem to jinou cestou, rozhodnutá mu říct alespoň část pravdy, i když jsem věděla že bude… no minimálně šokovaný. „Možná by to pomohlo nám oběma, dozvědět se co tu chtějí.“

Nemusela jsem upozorňovat o koho jde, vše se točilo kolem nich. Celý můj život a existenci řídily jejich pravidla.

Skoro jsem si nevšimla toho pohybu a on znova seděl na pohovce a čekal až spustím.

„Co mně víš?“ Zeptal se s nefalšovaným zájmem a já mu převyprávěla vše co mi před dvěma lety prozradil on sám s Edwardem.

Za celou dobu neřekl ani slovo, ale jeho výraz se z neutrálního pomalu měnil na překvapený, možná až vyděšený, to jsem možná až moc dobře chápala.

Snažil se na sobě nedát nic znát, když mi potom řekl svůj skutečný příběh.