Když padá hvězda

Autorka: Anonym

 

Pár slov autorky: Hrozně moc bych chtěla poděkovat všem, kteří mi po minulé kapitole zanechali příznivý koment na fóru (tj. jmenovitě Fine, Rob Pattinson, Kyky a Dara – té patří dík především protože mě po ICQ podporuje J ), tahle kapitola je hlavně pro vás, protože jsem díky těm komentářům vážně kopla do vrtule :D

Anonymka

6.část

Když jsme dorazili domů, Mabel na mě čekala a hned mě začala vyslýchat. Otázky stylu: Co se stalo?, kdo tě ošetřoval?, jak se cítíš… postupně stále více směřovaly k jednomu tématu, k Edwardovi. Měla jsem tak trochu pocit, i přes to že se jí výraz po celou dobu téměř nezměnil, že ze začátku byla bílá strachy a čím déle jsme spolu mluvily, tím více bělela závistí. Mabel mi v několika ohledech připomínala Jessicu, také byla do Edwarda tak bláznivě a dle mého mínění, i když si nedovedu troufnout říci jak moc přesné je, povrchně zamilovaná, i přes to jsou obě mými kamarádkami a co se obou týče vím že by ani jedna nemohla být s Edwardem šťastná. 

Celý den jsem pak s Edwardem, krom večeře která není zrovna dobrým místem pro rozhovor, nemluvila. Ale hned druhý den ráno zaklepal na dveře mého pokoje.

„Můžu dál?“

Byla tohle zdvořilostní otázka, nebo si vážně myslel že bych odmítla?

„Samozřejmě“

Dveře se s zaskřípěním otevřely a on vstoupil. Jeho kůže nemusila být jako z mramoru, aby vypadal jako polobůh. Když zavřel dveře, zůstal stát a očima nervózně těkal po místnosti.

„Potřebujete něco pane Masone?“ Zkusila jsem.

„Tohle je směšné Bello.“

„Nechtěl jste říct roztomilé?“ a…sexy

„Ne chtěl jsem říct směšné…vážně Bello.“  Zvonivě se zasmál. „Myslím že mi můžeš říkat Edwarde. Je to….“

„Přirozenější?“ Zkusila jsem.

„Ano, asi ano“

„To jsi přišel jen kvůli tomu?“

„Ne, Ano... Já vlastně ani nevím.“ Vážně se mi to nezdá, možná že stále spím, tohle je dočista nemožné! Nikdy, dokonce ani když mě žádal o ruku nebyl nervózní, nikdy.  „Asi bych už měl jít, určitě máš práci…“

Už se otáčel k odchodu, ale já byla rychlejší, chytila jsem ho za ruku:

„Počkej“ Zašeptala jsem.

Otočil se a podíval se mi do očí, na tom pohledu nebylo nic zvláštního, takových jsme si s Edwardem vyměnili stovky ale přes to jsem cítila zvláštně, příjemně. Měla jsem pocit že mezi mou a jeho rukou prolétávají malé jiskřičky. Nemohla jsem se rozhodnout které oči jsou krásnější, jestli které vypadají jako tekuté zlato nebo ty zelené které měli barvu přesně jako tráva na naší louce. Dříve jsem si tou barvou nebyla tak jistá jako teď.

„Co se děje Edwarde, rozhodně si mi sem nepřišel nabídnout tykání“

Mlčel, jen se mi stále díval do očí.

„Edwarde“ Zanaříkala jsem s náznakem hysterie v hlase. „Řekni něco…cokoli…prosím.“

„Většinou jsi tak tajemná, nic o tobě vlastně nevím. Jsi zvláštní Bello, přesto…“  Mumlal zamyšleně

„Přesto co?“ Naléhala jsem.

„Nevím“ Usmál se mým oblíbeným pokřiveným úsměvem.

„Co nevíš?“ Co mohl nevědět?  Teď jsem chápala jaké to pro něj musela být muka, když mi nedokázal číst myšlenky.

„Nevím co to se mnou děláš Bello.“ Druhou rukou mě zlehka objal kolem pasu, jeho ruka mě pálila jako by po jeho doteku zůstávala lehká sotva znatelná stopa. „Stalo se ti někdy, že jsi nedokázala myslet na nic jiného než na toho druhého, že by ti někdo zastínil pohled na hvězdy?“

Musela jsem se usmát, odvážila jsem se k němu ještě více přiblížit, naše těla dělila jen neparná mezírka. „Jednou“ Přiznala jsem.

Zamračil se a zlehka se odtáhl.

„Byl jsi to ty Edwarde!“ Ujistila jsem ho rychle. To si vážně myslel že bych mohla myslet na někoho jiného než na něj?

„Nedokážu na tebe přestat myslet, ale to není nehorší, já na tebe ani nechci přestat myslet.“

Přitiskl jsi mě k sobě a já mu zlehka položila hlavu na hruď, poslouchala jsem jak dýchá, cítila jsem jak se mu pravidelně zdvihá hrudník. Nic neříkal jen si mě pozorně prohlížel, zvedla jsem hlavu a znovu se mu zadívala do těch zelených očí. Sklonil hlavu až se jeho rty skoro dotýkaly těch mých, měla jsem chuť podívat se jestli tam ty malé jiskřičky skutečně nejsou, ale nic na světě by mě teď nedonutilo podívat se jinam. Vdechovala jsem jeho sladký dech a cítila se naprosto omámeně.

„Edwarde“ Zašeptala jsem jeho jméno, přitom se jeho rty lehce dotkly těch jeho, srdce mi vynechala několik úderů. Zajel mi prsty do vlasů a zlehka si přitáhl můj obličej k tomu svému, naše rty se znovu setkali, tentokrát však na delší dobu. Tento polibek nebyl podobný žádnému který jsem doposud zažila, jeho rty byli teplé a tvárné, skvěle doplňovaly ty moje. Jako bych konečně byla celá. Tenhle polibek neměl žádné vymezené hranice, žádné překážky. Dlaněmi jsem doputovala k jeho ramenům a ještě více jsem si ho přitáhla k sobě, skoro jsem doufala že se naše těla spojí v jedno. Jednou rukou mě držel a já věděla že kdyby to nedělal dávno by se mi podlomila kolena, tou druhou mapoval můj obličej. Zlehka mi prsty přejížděl po lícních kostech, dotknul se mého nosu, zajel mi jimi do vlasů. Polibek se stával stále vášnivějším, padaly veškeré hranice které mi kdy vystavil.

„Bello“ Zašeptal, ani nevím jak ale najednou se náš polibek ještě více prohloubil, naše jazyky se lehce dotkly. Dávno jsem ztratila pojem o čase který jsme tam takto strávili, ani jak dlouho bychom tam zůstali kdyby nás nevyrušily.

Někde za námi se ozvalo tříštění skla. Edward se poděšeně otočil a já, ač nerada, otevřela oči. Stále nesundávat ruku z mého pasu. Stála tam Mabel která měla pusu dokořán otevřenou a ruce ve stejné poloze jako když držela mísu, jejíž zbytky se válely po podlaze.

„Vy…vy..ach bože.“ Koktala neschopna slova, v jejích očích se leskly slzy. Otočila se na podpatku a vyběhla z místnosti. Rychle jsem se vymanila z Edwardova sevření a rozběhla se za ní.

„Mabel… Mabel volala jsem za ní.“ Našla jsem jí schoulenou na podlaze v jejím pokoji. Klekla jsem si k ní a snažila se nevnímat její vzlyky.

„Mabel, já…“

„Vypadni odsud!“ Zařvala. „Padej,   nechci tě vidět!“

„Mabel, poslouchej mě, já ti vážně nechtěla nijak ublížit.“

„Trochu pozdě nemyslíš?“ Zvedla ke mně svůj uplakaný obličej. „Věřila jsem ti, dokonce jsem ti řekla co k němu cítím a ty… ty …ty jsi tady jen pár dní a už…“ Nechala větu podivně viset ve vzduchu.

„Mabel prosím…“

„Zmiz odsud.“ V jejím hlase nebyla ani stopa zloba, naopak z něj sálalo zoufalství a bezmoc. Nechtěla jsem odejít, ale ani to dál snášet. Dveře se otevřeli a po chvíli mě někdo vzal kolem ramen a táhl mě pryč. Sotva jsem vnímala že jsem se dostal do postele. Měla bych se cítit vinná a plakat ale nedokázala jsem to, já jsem byla šťastná.

„Bells to není tvoje vinna.“ Probral mě ze snění jeho sametový hlas.

„A čí, já jsem věděla že jí to může ublížit a přes to.“  Nechala jsem slova viset ve vzduchu stejně jako ona před chvílí.

„Není to ničí vinna.“ Povzdechl si. „Nikdy bych jí nedokázal milovat, obzvlášť ne potom co jsem tě poznal Bello.“ Políbil mě zlehka do vlasů.

„Je to ale špatné že ano, nemůžeš se mnou být. Ty a já, naše světy jsou někde jinde.“ Tohle byla větší pravda než si vůbec dovedl představit.

„Ne.“ Zaprotestoval. „Můj svět je přesně tam kde ten tvůj Bells, moje rodina je skvělá přijmou moje rozhodnutí, to mi věř.“

„Věřím ti.“ Usmála jsem se na něj nejistě.

„Klidně jim to teď můžeme jít hned říct, pojď.“ Snažil se mě přesvědčit o své pravdě.

„Nemyslíš že dnes už toho bylo dost.“

„To je taky pravda.“ Usmál se a položil se vedle mě na postel a zlehka mě políbil. Zavrtěla jsem se mu v náručí abych si udělala pohodlí. Zasmál se mému počínání.

„Budu muset do práce.“ Zašklebila jsem se „nadšením“

„Co třeba nevolnost ze ztráty krve?“  Zkoušel.

„Hmm, to by možná šlo.“ Připustila jsem, ochotná odložit všechny starosti na později, jsem znovu usnula v náručí svého anděla.

Když jsem se ráno vzbudila, nebyl tam, možná to vše byl opravdu jen sen. Ale sny nebývají tak živé, stále jsem cítila jeho doteky. Hned jsem se oblékla do pracovního a seběhla do kuchyně, optat se paní Alwayové jestli nepotřebuje pomoct, ale hlavně jsem potřebovala zjistit jak je na tom Mabel a kdybych nakráčela do jejího pokoje sotva by se to setkalo z vřelými ohlasy. Přiznávám se že když jsem kráčela po těch schodech, měla jsem příšerný strach, Mabel to jistě již řekla paní Alwayové, co ta na to řekne? Možná si také přála aby získala Edwarda Mabel. Řekl to už Edward svým rodičům? Ti z toho rozhodně nebudou nadšení, přijmou moje rozhodnutí, neustále jsem si ty slova opakovala. Překvapilo mě když jsem místo paní Allwayové našla v kuchyni Elizabeth Masonovou. Hned jak mě uslyšela otočila se a zeširoka se usmála.

„Kde je paní Allwayová a Mabel?“ Zeptala jsem se váhavě.

„paní Allwayová je na nákupu, vrátí se až k večeru a Mabel kvůli vám ještě pořád trucuje.“ Vůbec, ani na okamžik se nepřestávala usmívat.

Překvapeně jsem se na ni podívala. „On… totiž Edward vám to řekl?“  Vykoktala jsem.

„Samozřejmě, hned jak odešel od tebe z pokoje.“

„A vám to nevadí?“

„Proč by mělo, jistě si mohl vybrat příhodnější partnerku ale s tebou je zdá se šťastný.“  Zasmála se jako by to byla naprostá samozřejmost. Byla jsem ráda že to bere takhle, dokonce jsem bojovala s nutkáním vrhnout se jí kolem krku a děkovat. Pak jsem se ale vzpamatovala a konečně věnovala pozornost tomu co vlastně dělá.

„Paní Masonová…“

„Elizabeth, proboha, Elizabeth, když mi někdo říká paní Masonová připadám si hrozně stará.“  Mrkla na mě.

„Dobře, Elizabeth, nechte mě to dovařit.“  Váhavě jsem se na ni usmála.

„Hloupost, jsem ráda když občas můžu jít do svojí kuchyně, paní Allwayová by mě sem nepustila…ehm mohla by jsi mi tam prosím hodit tři žloutky?“

Celé odpoledne jsem strávila s Elizabeth v kuchyni vytvářením podivného čehosi, čemu říkala překvapení pro manžela. Ten byl jak jsem se dozvěděla s Edwardem ve městě. Když se s Edwardem vrátili, ochotně snědl to „cosi“ a stejně vlídně a přímo jako jeho manželka mi oznámil že nemá vůbec nic proti mně a Edwardovi. Celí týden jsem se snažila promluvit si s Mabel a ta se mi s velkou úspěšností a pomocí paní Allwayové vyhýbala. Jedno odpoledne k nám ale zavítal host kterého jsem vůbec nečekala: Carlisle. Když se ozval domovní zvonek, Mabel vyběhla ke dveřím s větším elánem než by měla, vadila mi její nechuť být se mnou v jedné místnosti.

„Ohh, dobrý den.“ Jako každá dívka zírala i ona na mladého upíra jako by k ní sestoupil anděl, docela dobře jsem se tím bavila.  

„Dobrý den, je tady Issabela Swanová.“ Tohle Mabel muselo vrátit zpátky na zem.

„Je v jídelně, uklízí.“ Odpověděla mu stroze.

 Když kolem mě procházela, zašeptala: „Ten je další do sbírky Isabello?“

Pravděpodobně měla na mysli květiny které nesl, ale na tom nezáleželo. Neviděla jsem žádný důvod proč by mě měl navštívit dříve než já jeho, leda by nevrážel nutkání dostat odpovědi na všechny své otázky.

Pokýval hlavou na pozdrav ale zastavil se až u Elizabeth.  Zlehka se uklonil a podal jí pugét.

„Ty jsou pro mě…já…děkuji doktore.“ Usmála se v rozpacích.

„Jako malá kompenzace za to vyrušení, opravdu nutně potřebuji mluvit s Isabellou.“ Usmál se úsměvem ze kterým se ženám a dívkám podlamují kolena.

Elizabeth lehce zrudla
„Jistě, myslím že ji tu můžeme chvíli postrádat, Bello.“ Pokynula mi směrem k salónku, kam si ona vodila svoje přítelkyně na čaj o páté. Zvedla jsem se a vydala se dovnitř. Carlisle mě mlčky následoval.

Hned jak se za námi zavřely dveře, Carlisle shodil svoji klidnou masku a vystřídal ji znepokojeným výrazem.

„Co se děje Carlisle, měla jsem přijít až zítra...“

„ Bello, Volturiovi jsou ve městě, neměl jsem čas čekat.“

Možná se mi to jen zdálo, možná to byla skutečnost, ale měla jsem pocit že všechny zvuky v místnosti utichly, bary jakoby se vytratily. Vyděšeně jsem zírala do Carlisleovi strachem zkřivené tváře, věděla jsem co to znamená. Ve městě byli jen dvě osoby co věděly o existenci upírů: Já a Carlisle.