Když padá hvězda

Autorka: Anonym

5. Prozrazení

"Carlisle" Vykřikla jsem, nedokázala jsem posoudit jestli jsem zněla vyděšeně nebo nadšeně. Všechny pocity se ve mně mísily, měla jsem pocit že mi brzy vzrušením vybuchne hlava . Samozřejmě že jsem nejprve byla šťastná že já a Edward už nejsme sami, ale tento pocit brzy vystřídala beznaděj. Moje nejbláznivější teorie byla tímto potvrzena, nedokázala jsem pochopit jak je to možné, proč jsem v době a na místě kam očividně vůbec nepatřím? Carlisle ale vypadal ještě překvapeněji než já, nic si nepamatoval, stejně jako Edward, ostatně jak si můžete pamatovat věci které se ještě vůbec nestaly?

"Vy se znáte?" Podíval se na mě Edward překvapeně.

"Ano…" Vykoktala jsem polohlasně, nebyla jsem si vůbec jistá kdo je Carlisle v očích ostatních lidí. "… Z jeho dřívějšího působení v…." Znovu jsem se zamyslela, naštěstí byl Carlisle pohotovější než já.

"v Anglii" Dokončil za mě, vděčně jsem se na něho podívala, avšak nevěnoval mi jediný pohled. Naopak se snažil upřeně se dívat kamkoli jinam než na mě, nemohla jsem z jeho chladného a odměřeného výrazu vůbec nic vyčíst.

"To je ale milá náhoda, znali jste se dobře." Otázala se paní Hattwayová, tentokrát bych dala cokoli za její mlčenlivost.

"Nijak zvlášť, slečna byla mojí častou pacientkou." Chvíli jsem přemýšlela,jestli si mě skutečně nepamatuje, ale nakonec jsem uznala že s upírským pozorovacím talentem,není nijak těžké odhadnout jak často padám i bez rentgenů.

Carlisle mi upřeně hypnotizoval ruku, tenhle pohled jsem znala, přesně takhle se na mě díval Jasper na oslavě mých osmnáctých narozenin, takhle mě pozoroval Laurent těsně před tím než mě Jacob zachránil, tenhle pohled jsem si pamatovala z vyděšených očí Bree když ztrácela kontrolu. Pamatovala jsem si Carlisla jako člověka, nebo spíše upíra před kterého můžete postavit sebelépe vonícího krvácejícího člověka a on ani na okamžik nezapřemýšlí, o tom že by ho mohl zabít, právě naopak se mu nejspíše bude pokoušet zachránit život.

Viděla jsem tu obrovskou stoletou proměnu v jeho sebeovládání, přes to všechno jsem ale nedokázala mít strach.

"Pojďte prosím se mnou, budu vás muset ošetřit slečno…" Řekl na jeden nádech. Jeho hlas zněl spíše prosebně než autoritativně.

"Swanová, Bella Swanová" Edward těkal očima ze mě na Carlisla a zpátky, nad něčím přemýšlel a na čele se mu vytvořila malá vráska.

Carlisle se otočil a pokynul mi abych ho následovala, Edward automaticky vstal aby se vydal za mnou.

"Tohle zvládnu sama." Zašklebila jsem se na něj a on se uraženě posadil zpátky do sedačky. Když někdo, a teď nemluvím pouze o krvelačných upírech, žíznících po mé krvi, vytahuje střepy z mé ruky, dala bych cokoli na světě aby tam mohl být Edward se mnou, ale nechtěla jsem zbytečně nutit Carlisle k nádechu a navíc jsem s ním nutně potřebovala mluvit.

Když jsme došli do jeho ordinace, hned došel otevřít okno, dával při tom dobrý pozor na světlo které díky tomu mohlo projít přes zatažené závěsy. Posadila jsem se do měkkého, vypolstrovaného křesla. Doktor mi beze slova začal střepy vytahovat, se stejnou zručností jako jsem si to pamatovala.

"Ehm… Doctore Cullene" Pokusila jsem se o zdvořilostní začátek. Přeci jen jsme se ještě oficiálně neznali.

"Cullene?" Trhl s sebou při zaznění svého jména. "Jmenuji se Woodhouse, musela jste si mě s někým splést."

Měla jsem chuť začít mlátit hlavou o zářivě bílou nemocniční stěnu, neměla jsem si dovolit udělat takto velkou chybu! Nevěděla jsem kolik toho mohu prozradit. Proč nedělají příručky pro upírovu holku která se ztratí v minulosti a setká se svým budoucím otcem? Co bych mu měla říct? Co mu mohu říct, pochybuji, i když Carlisle je jeden z nevzdělanějších lidí které znám, že zná nějaké východisko z téhle situace.

"Myslím že někoho jako vy poznám kdekoli." Usmála jsem se na něj a odešla na druhý konec místnosti aby měl volný prostor pro nádech. Byl očividně velmi překvapený mým chováním, ale já jsem rozhodně nehodlala ustoupit.

"Carlisle Cullen, narozen kolem roku 1640… Stregoni Benefici" Poslední dvě slova jsem řekla spíše sama sobě.

"Ty víš kdo jsem, že ano?" Zašeptal sotva na hranici lidské slyšitelnosti, ale já jsem nepřeslechla.

"Ano" Připustila jsem

"Jsou ve městě ještě nějací další tak informovaní jako ty?" Zeptal se, ale já jsem měla pocit, že mluví o někom konkrétním, o Volturiových.

"O nikom nevím." Očividně ho má odpověď uklidnila. Měl strach?

"Pak tedy nevím co ode mě potřebuješ." Vyjel na mě zostra.

"Vyndat střepy z ruky." Zkusila jsem, zlehka se na mě usmál. Pak pokračoval v práci jako by se nic nestalo.

"Jak jste se o ,nás' dozvěděla." Otázal se po chvíli, když v něm očividně zvítězila zvědavost.

"Mám…měla jsem přítele…"

"Ten byl stejně informovaný jako vy?"

"Informovanější" Usmála jsem, při vzpomínce
na ,moji rodinu'.

"Jak moc informovanější." Připadala jsem si jako mafián který si povídá v nějaké tajné šifře.

"Úplně nejvíc informovaný." Snažila jsem se naznačit stav věcí.

"Mít za přítele jednoho z nás?" Zatvářil se vyděšeně. "To je sebevražda!" Měl pravdu, samozřejmě. "Lidé jsou křehcí, příliš křehcí pro…ehm…upíry."

"Sklo a hedvábí." Zašeptala jsem.

"Co prosím?"

"Nic"

"Já se omlouvám ale přijde mi to jako naprosté bláznovství."

"To samozřejmě je, ale nemohli jsme se od sebe držet dál." Bylo zvláštní jak protestoval a přitom byl vlastně jedním z těch kteří Edwarda od začátku podporovali.

"Oh…Jak moc byl váš vztah vážný."

"Nemyslím si že je teď vhodná doba o tom mluvit." Rozhodně není vhodná doba, na tohle totiž nikdy není vhodná doba.

"Dobře, a jak jste se tedy dozvěděla o mně?" Zajímal se.

"To je příliš dlouhý příběh." Pokusila jsem se o zdvořilí tón.

"V tom případě mi asi nezbude nic jiného než vás propustit." Vstal a upírskou rychlostí došel ke dveřím, pravděpodobně čekal jestli mě to vyvede z míry. Já jsem však zůstala stát naprosto bez hnutí.

Když jsme se vrátili k Edwardovi a paní Hattwayové, paní mu něco hlasitě vykládala, když mě uviděli, bylo na Edwardovi dost poznat že být takhle dlouho vydán na pospas paní Hattwayové ho rozhodně nijak netěší.

"Slečna Swanová může jít, ale neměla by zvedat nic těžkého a za týden ať se staví na kontrolu."

Zlehka se ke mně naklonil a zašeptal: "Já mám spoustu otázek a ještě více času."