Když padá hvězda

Autorka: Anonym

4.

Probudila jsem se do příjemného slunečného rána, přesně takového které mi ve Forks chybělo. Paní Allwayová mi vletěla do pokoje jako uragán, nedokázala jsem si představit upovídanější a čipernější dámu, někdy mi trochu připomínala maminku. Znovu mě zalil smutek a stesk po domově, přesto že jsem zde byla s mým jediným andělem, chyběl mi domov, rodina, přátelé, dokonce bych tady dala nevím co za připitomělý pozdrav od Mika. Nebylo mi však dopřáno přemýšlet o Forks moc dlouho, vlastně to trvalo jen pár vteřin než paní Allwayová vykřikla: „Vstávat, honem máme spoustu práce, obleč se a mazej do kuchyně.“

„Jistě, hned tam budu.“ Zdvořile jsem se na ni usmála.

Zmizela z mého pokoje skoro stejně rychle jako se objevila a já konečně měla klid pro „lidské“ záležitosti. Překvapilo mě že i všemi novými-starými věcmi jsem všechno zvládla poměrně rychle, potěšilo mě to.

V kuchyni už na mě čekala Mabel s širokým úsměvem na tváři, až teď jsem si uvědomila jak je hezká. I když mi bylo jasné že se ráno nestihla učesat, stále vypadala skvěle, ale ne tak jako Rosalie, samozřejmě.

„Ahoj jaká byla první noc, víš jak se to říká ne? Co se ti první noc zdá se ti splní.“ Musela jsem se zasmát, poprvé to bylo opravdu od srdce, zdálo se mi - jako ostatně každou noc o Edwardovi.

„A ty věříš pověrám?“ Zeptala jsem se, uvědomujíc si skrytý význam těchto slov.

„Některým ano a jiným ne, ale kdyby se mi splnil můj sen z první noci, byla bych šťastná, to mi věř.“

„O čem se ti zdálo?“ Zeptala jsem se, ne ze zvědavosti, spíše jsem vycítila její touhu povědět mi více.

„O mladém panu Masonovi, nebo spíše o nás.“ Zachichotala se. Někde v periferním viděním jsem si uvědomovala jak Mabel zrudla, ale nebyla jsem schopna ji vnímat, v těle mi začal proudit vztek. Přesto že jsem se snažila připomenout si že Edward nepatří mě – tedy alespoň ne tady a že dokáže všechny ve svém okolí „oslňovat“, i přes to všechno jsem se cítila vzteklá. Bylo to zlé, hodně zlé slyšet jak si někdo dělá zálusk na Edwarda, mého Edwarda. Jistě, věděla jsem že například Jessica nebo kterákoli dívka ze školy by ho brala všemi deseti kdyby projevil svůj zájem, ale žádná z nich si nikdy nedovolila vyslovit své myšlenky přímo, tedy alespoň ne dokud jsem byla v blízkosti, protože Edward patřil mě a já jemu. Bylo to jakoby na mě dolehla celá vážnost téhle situace, už jsme si nepatřili, jakoby žádné my nikdy neexistovalo.

„Jsi v pořádku Isabello?“ Zeptala se mě mile Mabel, nebo si alespoň myslím že to mělo znít mile, ale cokoli co řekla mi znělo jako urážlivá, jízlivá poznámka.

„Ne… jsem v pořádku.“ Vykřikla jsem, možná až příliš rychle.

„To tě to tak zaskočilo? Vždyť sama musíš vidět jaký je…“ Významně se na mě podívala a nechala větu zajít do ztracena.

„Ano, to já vím…prostě mě to zaskočilo.“

„No tak, Isabello i za tak krátkou dobu vím jak špatná lhářka jsi. Ne, v tom je něco jiného.“

Postupně jsem cítila jak se mi krev hrne do tváří, lhaní je opravdu má slabost.

„Jestli máš zájem o Edwarda,“ Zahleděla se mi do očí a pak se zatvářila jako malé dítě které vyřešilo hlavolam, poznala pravý význam mých slov. „pak bys měla vědět že marníš čas, za celou dobu co zde pracuji - a že to není krátký čas, jsem neviděla že by ztratil čas běháním za nějakou dívkou.“

Měla jsem sto chutí vmést jí do tváře že ve Forks mi říkali prakticky to samé a stejně… ale věděla jsem že by jí to bylo divné, považovali by mě za blázna, možná bych skončila někde v ústavu, jako Alice.

„Děvčata místo tlachání jsme už dávno měli mít hotovou snídani, no tak šup.“ Ozvala se konečně paní Allwayová a já jí poprvé byla vděčná za její výřečnost.

Celý den jsem nebyla schopná nic udělat pořádně, když jsme připravovali na stůl neustále mi padaly příbory na zem, při mytí nádobí jsem rozbila dva talíře. Paní Allwayová už ze mě byla na nervy, neustále lamentovala něco o tom co za neschopnou holku si to vzala do domu, i když vím že jen měla strach aby vše bylo perfektní, tak mi bylo líto že jí dělám starosti, avšak s mojí nešikovností nešlo nic udělat. Když jsem - jak mi bylo nakázáno, vyměňovala květiny u Edwarda v pokoji (květiny které měl na stolku mě překvapily, byli to totiž frézie, přišlo mi to jako dobrá ironie osudu), vešel do místnosti, nepochybovala jsem že o mé přítomnosti neměl ani ponětí, protože vypadal stejně překvapený jako já, ale moje reakce byli jako obvykle přehnané. Vázu kterou jsem zrovna držela jsem upustila na zem, v neúspěšné snaze ji zachytit jsem se poranila o střepy. Cítila jsem že mi z ranek vytéká krev, ale na její zápach jsem si již stihla zvyknou – ostatně co mi zbývalo s klukem upírem, automaticky jsem po Edwardovi střelila pohledem. Vypadal vyděšeně a nerozhodně – jakoby se rozhodoval jestli mi může jít pomoci. Lhala bych kdybych tvrdila že mě jeho reakce nepřekvapila, čekala jsem že pohlédnu do tvrdých očí krvelačného upíra ze kterých bude zračit touha vysát mou krev až do posledního doušku. Místo toho jsem hleděla do očí z míry vyvedeného člověka.

„Promiň to jsem nechtěl, ukaž mi tu ránu.“ Zašeptal a klekl si ke mně na zem. Vzal mi ruku jemně do dlaní a mým tělem proběhl elektrický proud, byla jsem zaskočena jeho dotekem jako poprvé. Jeho dlaň byla tak teplá, nemohla bych tvrdit že mi to bylo nepříjemné.

„Vypadá to docela ošklivě, paní Allwayová ti to zaváže a pak pojedeme do nemocnice.“ Byla jsem dost vyvedena z míry, skutečně řekl my? V mém srdci jakoby vybuchl gejzír emocí a hlavně naděje, vím že to byl trochu přehnané ale…

„No… ehm,. Myslím že by se ti na to měl podívat lékař.“ Zakoktal, vyvedený z rovnováhy mou reakcí. Bylo příjemné když jsem pro změnu uvedla do rozpaků já jeho.

„Samozřejmě.“ Usmála jsem se, sama překvapena že jsem ani neodporovala mojí přítomnosti v nemocnici.

Pomohl mi na nohy a dovedl mě do kuchyně. Když mě uviděla paní Allwayová spráskla ruce a vykřila „Ježíšmarjá, děti co jste tam vyváděli.“ přesně tak jako to dělají hodné hospodyňky ve starých filmech. Slyšela jsem jak se vedle mě Edward tlumeně zasmál. Jako správná hospodyňka také trvala na tom že mě musí do nemocnice doprovodit a tak mě s Edwardem podepřeli a vedli do auta.

„Myslím že vážně není nutné aby jste mě odváděli oba dva, je to trapné.“ Snažila jsem se vymanit z jejich sevření.

Edward se zasmál. „Neměl bych dovolit aby se ti v mé přítomnosti stala nějaká další nehoda.“ Svoje ochranitelské manýry také neztratil, i když měl svým způsobem pravdu, většina mých „nehod“ se stala v jeho přítomnosti.

„Co se mi může stát?“ Odporovala jsem.

„No mohla by jsi spadnou narazit si hlavu a…“

„A mohli by mě pokousat masožravé veverky, je mi to jasné.“Povzdechla jsem si a rezignovaně jsem se opřela o jejich ruce.

V autě jsem měla čas přemýšlet o tom co se mi dnes stalo a stále více jsem měla pocit že mi uniká něco základního, něco bez čeho vše ostatní nedává smysl. Marně jsem si lámala hlavu co to je, nedokázala jsem jasně myslet. Nevím jestli moje dysfunkce byla způsobena ztrátou krve nebo Edwardovou přítomností v tak bezprostřední blízkosti. Ze všech sil jsem si snažila utřídit myšlenky, přehrávala jsem si rozhovory co jsem dnes vedla – nic.

Když jsme vystoupili v nemocnici, Edward šel na pohotovost nahlásit nový případ a já s paní Allwayovou jsme si sedli do čekárny. Nemluvily jsme, paní Allwayová vypadala zamyšleně a já jsem již vzdala své pokusy o vyluštění hádanky a jen jsem upřeně sledovala hodiny a poslouchala jejich hlasité tik tak tik tak

„Za chvíli je tady doktor, prý se ti na tu ruku podívá, i když to prý nebude nic vážného.“  Usmál se na mě povzbudivě Edward když se vrátil.

„Já jsem to říkala..“

„Jen chci mít jistotu.“ Zašeptal skoro neslyšně, paní Allwayová se zamračila.

Edward si sedl mezi nás a pozoroval moje pomalu už prosakující obvazy stejně zaujatě jaká já sledovala hodiny.

Pak se dveře  rozletěli a vešel mladý doktor, upír a mě došlo že odpověď na všechny mé hádanky bylo jen jedno slovo: „Carlisle?“ Vykřikla jsem překvapeně.