Když padá hvězda

Autorka: Anonym

3.

Kapitola Třetí: Noční příhoda

Na to že se před tím dokázal všude objevit jako duch jsem si již zvykla, ale teď jsem to vážně nečekala a při mé šikovnosti jsem se polila vodou pro kterou jsem si šla.

„Sakra“ Vykřikla jsem a snažila jsem se minimalizovat škody které napáchá mokrá podlaha v kombinaci se mnou. Bohužel než jsem stihla udělat krok podjela mi noha na kluzkých kachličkách a já se bezvládně řítila k zemi. Čekala jsem náraz na tvrdou zem ale místo toho jsem cítila jak mě chytili dvě ruce a přitáhli mě k majiteli.

„Ahh..díky“ zašeptala jsem omámeně.

„Nemáš zač“ Zasmál se. „To já se omlouvám, byla to moje vina“

Až teď jsem si uvědomila v jaké pozici to vlastně stojíme. Stála jsem schoulená v jeho náruči a i přes vrstvu oblečení jsem mohla cítit teplo které sálalo z jeho kůže, dokonce jsem měla pocit že slyším jeho srdce, bylo to tak vzdálené, nemožné měla jsem pocit že sním. Přesně jsem poznala kdy si to uvědomil, v tu chvíli se mi rozšířili oči a téměř tak rychle jako předtím ze mě sundal ruce, pak ještě ustoupil o několik kroků stranou. Uvažovala jsem nad tím že bych předstírala pád, přemýšlela jsem jestli by mě znovu zachytil. Nakonec jsem tuhle možnost zavrhla, koneckonců byl to on kdo mi pořád říkal jak špatná herečka jsem.

„Takže.. co ty tady, tak pozdě.“ Snažila jsem se navázat konverzaci první věcí která mě napadla.

„Poslední dobou špatně spím.“ Zasmála jsem se. „To ti věřím.“ Ahh ano Edwarde špatně spíš posledních devadesát let.

„Co tě přivedlo do Chicaga? Slyšel jsem že jsi až z Washingtonu.“ Zeptal se a jeho oči byli plné zvědavosti.

„No..“ Rozmýšlela jsem se co mu říci, další věcí co o mě říkal byla že jsem špatná lhářka.

„Přišla jsem o někoho na kom mi záleží a snažím se urovnat to.“

To byla vlastně pravda.

„Ohhh…. asi vím jak to myslíš.“ Usmál se na mě přívětivě, ale stále neupouštěl z odstupu který mezi námi vytvořil. Cítila jsem se tak zvláštně když jsem se ho nemohla dotknout, bylo to neuvěřitelně nepřirozené.

 Stál naproti mně a díval se mi do očí, já se dívala do jeho, i když jsem stále čekala jeho oči, ty které vypadali jako topaz.

„Neviděli jsme se už někdy? Mám pocit že tě znám, ale nemohu si vzpomenout odkud.“

Zalapala jsem po dechu, upřímně nevím jestli mě měla jeho slova těšit protože mi vysvitl alespoň malý plamínek naděje že si jednou vzpomene na to kdo jsem a nebo jestli mě měli ranit, protože si skutečně nepamatoval na kdo je, na to kdo jsem já a mi. Snažila jsem se doufat, ale nedokázala jsem to, nezvládala jsem být tu, mluvit s ním a přitom dělat že jsem nikdo, nepředstavitelně mě bolelo jeho zapomnění. Podlomila se mi kolena, nezachytil mě a já dopadla ne zem. Otřásla se mnou další vlna vzlyků která už nešla zastavit.Nechtěla jsem brečet, nebo alespoň ne před ním. Nenáviděla jsem pomyšlení na to jak slabé sebeovládání mám, bylo jen dobře že ze nebyl upír, Jasper by stoprocentně vyhrál sázku.

Slyšela jsem jak si sedá vedle mě. Objal mě a já se k němu přitiskla nejvíce jak to šlo. To ho očividně překvapilo, protože na chvíli ztuhnul, pak mě ale začal hladit po zádech a šeptat mi do ucha. Neměla jsem ani ponětí co mi říkal, ani jsem se nesnažila uklidnit se: prostě jsem si pouze užívala tu chvíli. Nechápala jsem proč to dělal byl teď, no řekněme velmi odtažitý, ale bylo mi jedno proč to dělá hlavně že to dělal.

„Bello… nic se neděje, bude to v pořádku.“

Zpozorněla jsem. „Bello?“

„Jmenuješ se tak ne?“

„Ano, ale všichni mi tu říkají slečno Swanová,“ Při tomhle slově jsem se musela zaškaredit. „nebo Isabello“ Dokončila jsem, viděla jsem na něm že byl zmatený. Vlastně jsem si pamatovala že mi hned poprvé když na mě promluvil řekl Bello, ale tenkrát to bylo kvůli tomu že dokázal číst myšlenky lidem v mém okolí.

„Aha jestli ti to vadí můžu ti říkat slečno Swanová.“ Zasmál se: musel na mě poznat že tohle oslovení mi nijak zvlášť nesedí. I když tenhle den byl příšerný teď jsem se cítila skvěle, vlastně víc než skvěle.

„Hlavně když už nebudeš plakat.“ Teď se už neusmíval, právě naopak tvářil se vážně. Opatrně mi setřel palcem slzy z obličeje.

„Měla by jsi už jít spát.“

„Dobře…já děkuju Edwarde.“ Když jsem vyslovila jeho jméno, nepatrně, téměř neviditelně sebou trh.

„Sladké sny“ Zašeptal, měla jsem pocit že jsem to neměla slyšet.

O moje sladké sny nemusel mít obavy, nechtěně se o ně staral každou noc. Pořád jsem cítila jeho ruce ne mém těle, převládala ve mně naděje že vše není tak docela ztraceno. Tu noc jsem pak spala klidně a nerušeně, tu noc se mi zdálo o Edwardu Anthony Masonovi.