Když padá hvězda

Autorka: Anonym

2.

Kapitola Druhá: Pan Edward Anthony Mason

Rychle jsem seběhla schody, pod kterými na mě čekala blonďatá dívka, očividně byla o pár let starší než já a měla na sobě stejnou uniformu jako já. Odhadla jsem ji na Mabel, druhou služebnou o které mi vyprávěla paní Allwayová.

„Ahoj, kde se flákáš? Cathy se bála jestli jsi zase neomdlela. Mimochodem já jsem Mabel“  Usmála se a natáhla ke mně ruku.

„Bella, Bella Swanová, už jsem o tobě slyšela.“ Můj úsměv musel být stejně falešný jako můj hlas, ale nezdálo se že by to Mabel vadilo.

Paní Allwayová měla pravdu, opravdu vypadala moc mile.Ale taky nemusela každému vyprávět o té nehodě, už takhle jsem si uřízla pořádný kus ostudy hned první den.

„Tak pojď, pomůžeš nám s nádobím a pak tě představíme.“ Vykouzlila další úsměv, tenhle jsem jí však už oplatit nedokázala.

Už daleko od jídelny jsem slyšela cinkání příborů o talíře, měla jsem chuť nahlédnout do místnosti, abych měla alespoň tušení toho co mohu očekávat, ale Mabel mě nepustila ani na okamžik nepustila  a táhla mě do kuchyně.

Čím déle jsem myla nádobí, tím více jsem byla nervózní. Co mám vlastně očekávat? Chtěla jsem hlavně vysvětlení, zoufale jsem potřebovala vědět co se tady děje. Chtěla jsem vědět jak jsem se sem vůbec dostala. Nedokázala jsem logicky uvažovat, no vlastně co je logika když váš přítel je upír? Ahh Edward další věc na kterou jsem musela myslet a také věc která mě neskutečně bolela. Kde je v tomhle šíleném příběhu vlastně Edward. Jakou tu hraje roli? A co když tu žádnou roli nemá? Talíř co jsem držela v ruce jsem drhla mnohem déle než bylo za potřebí, ale nedokázala jsem přestat nějakým způsobem mě to uklidňovalo.

„Tak dobrá Bello myslím že už dojedli nastává tvá chvíle.“

Cítila jsem jak se mi divoce rozbušilo srdce. Když jsem vcházela do jídelny klepali se mi kolena. Stále ještě seděli u stolu, ale už nejedli, pouze si povídali.

„Pane Masone?“ Zeptala se váhavě paní Allwayová, z jejího hlasu byla slyšet úcta. „ Mohla bych vám teď představit novou služku?“

„Ahh… jistě málem bych na ní zapomněl, slečna Swanová že?“

„Ano to jsem já.“

Ten chlapec co seděl zády ke mně se otočil a já oněměla úžasem, dvakrát. Poprvé když jsem poznala tu tvář na kterou jsem myslela celý den, Edwardovu tvář. Podruhé když jsem se na něj podívala pořádně a zjistila že jeho oči nejsou hnědé ale zelené, pokožka již není bledá ale je dokonce tmavší než ta moje. Tohle ale nebylo možné, Edward nebyl člověkem již téměř devadesát let. Vlastně byla tu jedna možnost která se mi zdála tak absurdní a nepravděpodobná že jsem se musela stydět jen při pomyšlení na ni. Snažila jsem se uklidnit a znovu mu pohlédnout do očí.

 Když jsem na něj znovu podívala jako bych čekala že znovu uvidím tu dokonale krásnou mramorovou sochu, ale byl to pořád on, živý. Zdál se mi ještě méně skutečný než před tím.

„Jak se vám líbí v Chicagu slečno?“ Zeptal se mě zjevně nevzrušený mým výpadkem, i když jsem si byla jistá že si musel každý všimnout.

 Byla jsem překvapená že jeho hlas zněl téměř stejně tak sametově jak jsem ho znala já. Také jsem si myslela že přeměna na upíra musela hrozně změnit jeho zevnějšek, ale měla jsem pocit že je pořád stejný, samozřejmě jen v jistém slova smyslu.

„Je to krásné město.“ Řekla jsem omámeně první věc co mě napadla.

Další věc co se nezměnila pořád mě omamoval.

„Ať se vám zde líbí.“ Promluvila Edwardova matka.

Vypadala mile, sice ne tak mile jako Esme, ale Esme se nevyrovnal nikdo.

„Tak mi už půjdeme.“ Dokončila paní Allwayová.

V kuchyni nám podala talíř s jídlem, ale nedokázala jsem pořádně ani jíst, byla jsem jako v jiném. Přemýšlela jsem jaká je pravděpodobnost že se něco takového stane někomu jinému než mně. Prostě jsem magnet na potíže a to pořádné.

Když jsme šli později do pokoje zeptala se mě Mabel.: „ To tě tak sebral pohled na mladého pana Masona, nebo se ti stýská po domově.“ Zasmála se. Měla samozřejmě pravdu, ale zároveň byla úplně mimo.

„Ne… já jen nad něčím přemýšlím.“

„Kdyby sis potřebovala promluvit, víš kde mě najít.“ Řekla starostlivě asi jsem vypadala hůře než jsem si myslela.

„Jistě dobrou noc Mabel.“

„Dobrou, Isabello.“

Zalezla jsem k sobě do postele a znovu jsem propadla stejnému pocitu beznaděje jako před několika hodinami. Možná jsem mohla Mabel brát jako přítelkyni, prozatím. Mabel mi ale nikdy nemůže nahradit Alice. Edward si na mě očividně nevzpomíná a já nevím jestli pro něj mohu být stál zajímavá. Tenkrát jsem ho zaujala, protože jsem měla zvláštní mysl a nedokázala jsem se ho bát jako ostatní, prostě jsem byla jiná, divná, ale teď pro něj nemusím být ničím zvláštní nebo zajímavá jsem prostě jen služka, někdo kdo mu nesahá ani po kotníku-už zase. Tohle prostě nemohu zvládnout! Nedokážu předstírat že ho neznám, že nevím kdo je a už vůbec nezvládnu jeho nezájem. Ovšem jednu věc vím naprosto jistě, nedokážu odejít a být bez něj, když vím že je tak blízko a že je zde alespoň malá šance být znovu s ním. V hlavě jsem si neustále porovnávala  jeho tvář s tváří co znám, připadali mi tak podobné a rozdílné zároveň.

Převalovala jsem se na posteli neschopná usnout, nakonec jsem svoje snažení vzdala a rozhodla jsem se dojít si do kuchyně, něčeho se napít. Když jsem procházela okolo jeho pokoje, odolávala jsem nutkání otevřít dveře a podívat se jak vypadá když spí. Nakonec vyhrál zdravý rozum nad zvědavostí, ale jen proto že jsem měla strach z toho že nespí, jistě teď to možná bylo iracionální ale pořád jsem nemohla uvěřit tomu že dýchá.

 Sešla jsem dolů do kuchyně a chtěla jsem si nalít vodu.

„Nemůžeš spát?“ Ozval se za mnou sametový hlas, jeho hlas.