Když padá hvězda

Autorka: Anonym

1.

Seděla jsem s Edwardem na terase domu Cullenových, dnes je zrovna dvanáctého srpna. Nejspíš bych si vůbec nevzpomněla čím je tento den tak výjimečný ale jako upír s neomezenou pamětí musí Edward vědět úplně vše. Správně Edward, jen a pouze on, stále zůstávám člověk, ale každý večer po očku pozoruji Alice jestli neměla vidění jak Aro někoho posílá mě zkontrolovat. Mám strach teď už nejenom o věčnost s Edwardem, ale i o mojí novou rodinu pokud mě brzy nepromění a Ar si na mě vzpomene nebudu jediná kdo bude mít potíže.Všechno tohle vyčkávání, snaha co nejvíce oddálit mojí proměnu aby mi nesebral duši mi připadá zbytečná, je to tak nebezpečné! Z přemýšlení o Volturriových mě neustále rušily jeho rty, líbal mě na krku, ve vlasech, hladil mě po zádech. Snažil se mě  rozptýlit jako pokaždé když viděl že na ně myslím.

„Pozoruj hvězdy.“ Poradil mi, když jsem se na něj zamračila.¨

Ach ano dvanáctého srpna den kdy padají hvězdy, téměř každou minutu jedna. Je to nádherná podívaná, ale nedokážu si ji užívat. Za prvé proto že mě objímá někdo kdo zastíní celou mléčnou dráhu a za druhé proto že se poslední dobou nejsem schopna soustředit vůbec na nic.

„Když padá hvězda měla by sis něco přát.“

„Nebylo by to moc přání na jednu noc?“ Zeptala jsem se ho.

„Ty můžeš mít tolik přání kolik budeš chtít.“ Usmál se na mě mým oblíbeným pokřivených úsměvem.

„Mám už jenom jedno a to mi odmítáš splnit.“ Dobře tohle možná byla rána pod pás.

Zvedne oči k noční obloze a zamračí se, na jeho jinak mramorově dokonalé pokožce se vytvoří několik vrásek. Vypadají neskutečně stejně jako on spíše jako kdyby je někdo vytesal do kamene než aby byly výsledkem jeho momentální nálady. Uvědomoval si vůbec jak vypadá když tohle dělá.

„Bello, prosím …“

„Moje lidství je nebezpečné Edwarde, už neohrožuje jen mě ale i tvoji rodinu.“ Trvala jsem na svém.

„Nehrozí nám žádné nebezpečí kdyby sem poslali někoho z Itálie Alice by to věděla.“ Šeptal mi do ucha.

„Mně hrozí neustále nějaké nebezpečí, když po mě nejde šílený upír, tak mě zabije dodávka ,nebo na mě spadnou dráty vysokého napětí.“

Pořád se tvářil vážně. „Bells, nenechám žádného upíra, a dráty už vůbec ne aby ti cokoli udělali, dobře?“

„Ne“

Znovu se zamračil. Usilovně přemýšlel nad něčím co jsem řekla. Pozorovala jsem ho dokud mu znovu nepovolily rysy tváře a nepromluvil. : „Podívej se na oblohu, až spadne hvězda tak si něco přej, ano?“

„Dobře“ Svolila jsem¨

Zlehka mě políbil na rty a moje srdce vynechalo několik úderů.

„A o tohle bych taky nerad přišel.“ Zasmál se tiše.

Podívala jsem se na oblohu a čekala na mojí padající hvězdu. Uviděla jsem známou zřivou bílou čáru a zavřela jsem oči. V tu chvíli jsem zapomněla na Volterru na padající dráty, přála jsem si abych mohla pochopit Edwarda, abych věděla proč tak lpí na mém lidství. Pak jsem otevřela oči. Usmála jsem se na mého anděla a on se usmál na mě. Mohlo by být moje štěstí větší? Pak se mi náhle zatmělo před očima a měla jsem pocit jako bych vypadla z jeho chladného náručí. Pak jsem ucítila tupý náraz.

                                                      *        *       *

„Slečno Swanová, Slečno…no tak probuďte se.“  Volal mě nějaký hlas, zněl tak strašně vzdáleně a už vůbec se nepodobal hlasu Edwarda nebo kohokoliv z jeho rodiny. Někdo mě lískal po tvářích, pravděpodobně majitel toho hlasu. Snažila jsem se otevřít oči avšak nedokázala jsem odlepit víčka. Pomalu jsem přicházela k sobě, cítila jsem se zvláštně nepohodlně. Otevřela jsem oči a hledala toho kdo mě volal. Celá místnost ve které jsem se nacházela byla rozmazaná nedokázala jsem oddělit jednotlivé tvary od sebe, ale postupně byla celá scenérie jasnější a jasnější. Majitel, nebo spíše majitelka hlasu byla na první pohled přívětivá asi padesátiletá žena ve zvláštním oblečení.

„Ahhh Slečno Swanová, konečně.." 

„Co…co se stalo?“ Zeptala jsem se a můj hlas zněl roztřeseně.

„Ukazovala jsem vám dům a vy jste najednou upadla.“ Vysvětlila

Bylo mi jasné že jsem musela vypadat zmateně. Co se k to tu sakra děje, tu ženu vůbec neznám, ten dům vůbec neznám a oblečení co mám na sobě už vůbec ne. To oblečení vypadá jako by Alice zkoušela nejšílenější oblečení ala její mládí- tedy skutečné mládí.

 „Ehm.“ Vytrhla mě ze zamyšlení. „Můžeme pokračovat?“

„Ahh…Ano jistě..jen pardon zapomněla jsem vaše jméno paní..“

„Allwayová… jmenuji se Allwayová ale když není pán doma můžeš mi říkat Cahy“

Když tu není pán? Proboha jak to myslela?

„Takže denně budeš uklízet ložnice pána a paní a mladého pána až to dokončíš půjdeš za mnou a já to zadám další úkoly, dobrá?“ Usměje se na mě povzbudivě.

„Jistě…v pořádku.“ Přikývnu

„Takže místnost kde jsi omdlela je ložnice pána a paní,“ Ukáže rukou na místnost. „Místnost napravo vedle této je pokoj mladého pána, pokoj pro služky je v podkorový.“

Paní Allwayová mě popadla za ruka a táhla nahoru po schodech. V podkroví byly dvoje dveře. Paná Allwayová mi řekla že ty nalevo jsou moje. Můj pokoj je malinký ale ne o moc menší než ložnice ve Forks, je tam postel, malá skříň na oblečení kdyby tohle viděla Alice asi by zabila toho kdo sem pořizoval šatníky, noční stolek a zvláštní deska s čísly.

„V druhé místnosti bydlí Mabel moc šikovná holka, myslím že si budete rozumět.“

„Aha..taky doufám.“

„No tak teď by jsi se měla převléct, uniformu máš v šatníku. Až přijede pán s rodinou z divadla musí být připravená večeře takže už půjdu. Po večeři tě představíme rodině zatím máš volno.“  Řekla a otočila se k odchodu.

„Ehmm…Cathy?“

„Ano, Isabello?“

„Mohla bych se zeptat na co je tahle deska.“ Cítila jsem jak mi rudnou tváře

„Ahh jistě málem bych zapomněla, když tě někdo bude potřebovat zazvoní a tobě se rozsvítí číslo pokoje. Ložnice pána a paní je jednička, ložnice mladého pána dvojka a kuchyně trojka.“

„Díky“ Pokusím se o úsměv

„Není za co, hlavně se připrav.“ Naposledy se na mě usměje a odejde.

Posadím se na postel a mám co dělat abych zadržela slzy.Jsem na neznámém místě a mám dělat služku u neznámých lidí. Co jiného mi zbývá? Nikde není nikdo koho znám, děsí mě  to, tohle přeci není možné. I když nechápu proč mě to překvapuje upíři, vlkodlaci tak proč ne tohle? Ale kde je Edward, Alice a ostatní? Tentokrát to nevydržím a rozpláču se, nevím jak dlouho jsem ležela na posteli a vzlykala minuty, možná hodiny. Vyrušilo mě až zablikání červeného světélka s číslem tři. Sakra zakleju v duchu na to jsem zapomněla. Rychle vytáhnu z šatníku uniformu a převléknu se. V místnosti není zrcadlo abych viděla jak vypadám ale podle toho jak vypadala ta uniforma tak to nebude žádná sláva. Pokouším se učesat si vlasy kartáčem co byl v nočním stolku, ale spíše si vlasy trhám než češu. Nakonec zanechám marných pokusů upravit se vydám se do kuchyně.