Kdyby byla Angela čarodějnice

Autorka: Anonymka

Pár slov úvodem:
Tahle povídka se mi v hlavě začala vytvářet po jednom rozhovoru s Janiczkou. Původně jsem si ji naplánovala jako jednorázovou, ale nakonec se mi v hlavě utvořil příběh, který bych do několika málo stran prostě nezakomponovala. Možná jste zklamaní že nepřibyla Když padá hvězda, ale teď zrovna jsem neměla moc inspirace.

Celý příběh je (velmi) volně inspirován jednou pasáží ze zatmění která mi utkvěla v paměti:

"Je mi jedno, kdo je vlkodlak a kdo je upír. Jestli se náhodou ukáže, že Angela je čarodějnice, beru ji do party taky. Já jsem Švýcarsko!"

Příběh se odehrává ve chvíli kdy je válka mezi vlkodlaky a upíry na spadnutí.

První kapitola: Bod zlomu

Seděla jsem v houpacím křesle v rohu místnosti a pozorovala znepokojený sněm vlkodlaků. Všichni vypadali nadmíru nervózně, tak jak bylo na pohodové kluky z rezervace nezvyklé. Jsem jedna z těch co pozorovali proměnu většiny z nich, nebo jsem alespoň z těch kteří si ji uvědomovali. To jak se z mladých bezstarostných chlapců ze dne na den z donucení stali muže, ochránci a válečníci, bylo to děsivé.

"Tohle přehnali! Znamená to válku, je to naprosto jasné, o čem se proboha ještě bavíme Jaku?" Vykřikla Leah směrem k němu. Zastával se jako jeden z mála upírů, stále věřil že to bylo nedorozumění, všichni jsme věděli že je to kvůli Bells. Všichni jsme také věděli že tenhle spor prostě nemůže vyhrát.

 

"Netvrdím že nejsou na vinně, jen si myslím že je zbytečné začínat válku když nevíme co se tam stalo Quil, Embry a Jared se ještě nevyléčili do té doby bych nic nepodnikal." Spíše zoufale prosil než aby žádal, věděl že takhle válka se nemůže obejít bez obětí na obou stranách a to i přes to vlkodlaků bylo početně více, sama jsem nechápala jak mohou chtít takovou válku začít.

"A co teda navrhuješ? Počkat až zase vlezou do rezervace a někoho zabijou? Na tohle tu nehodlám čekat Jacobe." Ozval se poprvé za celou diskuzi Paul, byl asi nejklidnějším vlkem ale teď zuřil. Jacob se zamyslel a snažil se najít nějaké východisko.

"Emily, měla bys jít" Zašeptal mi Sam do ucha, on jediný udržoval klidnou masku. "Jestli se ještě víc rozčílí mohli by se proměnit."

To jsem samozřejmě věděla, viděla jsem že se jak se Paul třese, pokud se to rychle nevyřeší… ale snad se uměl už dost ovládat aby alespoň utekl.

"Nikam nepůjdu, tady se už nejedná jen o vás Same." Sdělila jsem mu své stanovisko, neměla jsem v plánu z něj ustoupit a to on věděl.

"Nechci aby se ti něco stalo." Snažil se dál.

"Já vím, oni to zvládnou," Usmála jsem se: "Věř jim trochu už to nejsou štěňátka"

Zasmál se, ale bylo to spíše proto že nevěděl co říct.

"Zajedu tam, promluvím s nimi, nejdříve zjistíme jestli na nás plánují útok."

"Nesmysl Jakobe, určitě by měli radost z nějakého dalšího vlkodlaka který by se jim procházel po domě." Ozval se Sam vedle mě. Pak mě ale něco napadlo, nebyl to tak špatný nápad a pokud nemůžou se nemohou vlkodlaci přiblížit k upírům bez toho aby se pozabíjeli…

"Pojedu já." Vyslovila jsem svou myšlenku nahlas, pevně rozhodnutá tento výlet uskutečnit.

"Emily ne!" Zaúpěl Sam.

" Nikdo z vás tam jet nemůže, jediný další kdo ví o našem problému jsem já a Billy a ten tam sotva zajede."

"Vlastně to není až tak- " Sam však nenechal Leah domluvit: "Ne, nikam nepojedeš! Když by tě nezabili tak by ti určitě ublížili a to nedovolím."

"Dobře, tak pojedu k Belle domů, ta upírka co vidí budoucnost..."

"Alice" Doplnil mě Jacob.

"Díky, takže Alice mě určitě uvidí a pak tam někoho pošle a u Bells doma si nic nedovolí."

"Má pravdu, tam by si nic nedovolili." Podpořila mě Leah.

"Jo asi by to mělo být bezpečný Same."

I když proti němu všichni stáli, mohl je donutit to nedělat, ale by to nečestné. Vyhrála jsem.

"Máš půl hodiny, jestli se do půl hodiny z toho domu nevrátíš, jdeme si pro tebe."

"Fajn" Zasmála jsem se, už jsem Bellu tak dlouho neviděla a tohle byla jedna z mála příležitostí kontaktovat ji. "Můžu vyrazit."

Sam mě doprovodil až k autu, opatrně mě políbil, hrozně se o mě bál a mě bylo líto že jsem musela jet, ale neviděla jsem jiné východisko. Když jsem dojela k domu už na mě čekali, Edward s Alice a jejím chlapcem stáli přede dveřmi a za nimi na mě mávala Bella. Mrkla jsem na ni.

"Co tu chceš." Vyjel na mě Edward ještě než jsem se dostala na verandu.

"Jen si promluvit." Snažila jsem se mluvit klidně, ale hlas se mi třásl. Přeci jen jsem věděla že mezi píry to není bezpečné

"Dobře, o čem chceš mluvit?" Byl naštvaný a já zmatená, neměl důvod.

"Myslím že je to jasné."

Alice se mi zdála nejdivnější, ten chlapec ji podpíral a ona vážně vypadala že to potřebuje, také byla znatelně bledší než ostatní.

"Dobře, asi by jsme měli jít dovnitř Edwarde." Uklidňoval ho jeho bratr. Sama jsem se cítila klidnější než před chvílí. Edward se otočil a vešel do dveří, Bella počkala až na mě: "Emily, ani nevíš jak ráda tě vidím."

"Já tebe taky, kéž by to bylo za jiných okolností."

Bella se neceně usmála a lehce přikývla.

"Fajn mluv." Utrhl se na mě Edward a viděla jak svírá pěsti.

"Vlkodlaci se chtějí domluvit, byla porušena smlouva a domnívají se že je to dostateční důvod pro začátek války." Vyhrkla jsem na jeden nádech.

"Nemáme ani v nejmenším- " Byl však přerušen domovním zvonkem.

"Bello, ty čekáš návštěvu?" Zeptala se nervózním hlasem Alice.

"Ne, nevím kdo to může být." Zašeptala Bella. "Půjdu otevřít."

Upíři se rozestavili kolem ní jako hradba, ten chlapec se postavil do vyloženě bojovné pózy. Přemýšlela jsem jestli si to vůbec uvědomují, nebo už je to pouze reflex.

"Alice?" Zeptal se.

"Nic" Zašeptala a vzala ho za ruku.

Bella pomalu otevřela dveře. Ve dveřích stály dvě dívky, očividně to byli lidé a zářivě se usmívali. Upíři se jako na povel uvolnili.

"Ahoj Bello, asi si mi omylem sebrala na španělštině učebnici a já jí nutně potřebuju." Usmála se ta blondýnka.

"Ahh, jistě hned ti jí dám." Usmála se a vyběhla nahoru. Blondýnka na nic nečekala a prošla dveřmi, ta druhá vešla ostýchavě za ní.

"A ty si?" Zeptala se mě blondýna.

"Emily, těší mě."

"Jessica"

"Angela"

* * *

Ležela jsem před televizí a sledovala nějaký pořad o vaření, Charlie byl v práci, Edward na lovu a já se nudila. Kuchař zrovna vysvětloval jak správně vykostit rybu, když někdo vtrhl do obývacího pokoje.

Samozřejmě že jsem se strašně lekla. U gauče stál Edward s Alice a Jasperem.

"To že mi večer lezeš do pokoje toleruju, ale takhle mi brzo přivodíš infarkt." Usmála jsem se a vstala. Až pak jsem si všimla vážného výrazu v jejich dokonalých tvářích.

"Co-co se děje." Zeptala jsem se roztřeseně.

"Bello, myslím že máme problém, ale mělo by to být v pořádku." Utěšoval mě když uviděl můj vyděšený výraz.

"Mělo?"

"Asi jsme začali válku s vlky." Vypálil na mě Jasper a mě se zatmělo před očima. "Na tohle teď nemáme čas Edwarde." Obhajoval se když si všiml Edwardova nesouhlasného výrazu.

"Proč na to nemáme čas." Zeptala jsem se a hlas se mi dvakrát zlomil.

"Bello, Já nic nevidím, vím že sem přijde, ale pak - nic."

"Kdo sem přijde, vlci?"

"Neplaš se, nic se nestane slibuji." Pošeptal mi do ucha a zlehka mě políbil do vlasů.

"Ne vlci ne, Emily Youngová" Vyděsila mě, samozřejmě ne kvůli Emily, naopak byla jsem šťastná že ji po tak dlouhé době opět uvidím.

"Ale Emily přeci vidíš, tak co- "

"Možná je to první tah, past kterou nám nastražili" Řekl Jasper .

"Ne. to by Emily nikdy neudělala, ne tomu nevěřím." Protestovala jsem.

"Lásko je to jediné logické vysvětlení." Konejšil mě.

"Třeba si chce jen promluvit, popovídat si, ne za vším musí stát nepřátelství mezi vámi."

"Jsme ve válce, každý musí využít všechno co má aby si zachránil vlastní kůži." Upozornil mě Jasper a já úplně nevědomky stočila pohled na jeho jizvy z upířích válek na jihu, na chvíli jsem si představila Jakoba s tolika jizvami od upírských zubů.

"Za chvíli je tady." Oznámila nám Alice.

"Díky" Odpověděl Edward na nějakou Alicinu myšlenku.

"Bello, Alice tě odnese do bezpečí pro případ že je to past."

Ne, nemohou mě odvézt, je to jedna z mála šancí jak se setkat s Emily a možná, ač jsem si nedovolila ani v to doufat, s Jacobem.

"Nikam nejdu." Edward už otvíral pusu aby protestoval. "Ne, Edwarde poslouchej mě, pochybuji že by si něco dovolili dokud jsem tady a navíc tady bydlím já pokud si vzpomínám.

Povzdechl si, ale už nic neříkal, věděl že nám pravdu. Všichni se jako na povel vydali směrem ze dveří, zastavili až na verandě, Edward mi galantně podržel dveře. Všichni tři stáli napjatí, v očekávání příjezdu bandy vlkodlaků kteří se je pokusí pozabíjet. Upřímně jsem si nedovedla představit Edwarda jak stojí proti Jacobovi v boji na život a na smrt, už jen z té představy mi běhal mráz po zádech. V zatáčce silnice se konečně objevila modrá dodávka, na sedačce spolujezdce nikdo neseděl. Emily se změnila od té doby co jsem jí viděla naposled, zdála se mi jiná, nevím jakým způsobem jen prostě jiná. Měla kratší nakroucené vlasy, to byla změna od dlouhých černých které jsem si pamatovala z dlouhých večeru v La Push, ofinu měla střiženou tak aby jí zakrývala jizvy. Stála jsem Edwardovi za zády a i když jsem hrozně moc chtěla rozběhnout se obejmout jí neodvážila jsem se, zastavili by mě, v tomhle měli pravdu mohlo to být nebezpečné. Emily se k nám vydala pomalejším krokem, ve tváři měla jasně vepsané že jí tohle není příjemné, tohle jsem chápala, mohli se zdát děsiví.

"Co tu chceš." Vyjel na ní Edward a já si poznamenala že se jí později musím omluvit.

"Jen si promluvit." Mluvila tiše, tak že jsem jí skoro nerozuměla, ale byla jsem si jistá že upíři slyšeli vše.

"Dobře, o čem chceš mluvit?." Neupouštěl od nepřátelského tónu.

"Myslím že je to jasné."
Do jejího hlasu se vrátila jistota, za to jsem byla ráda.

"Dobře, asi by jsme měli jít dovnitř Edwarde." Usmál se lehce Jasper, nejspíš to už navrhl ve svých myšlenkách, ale brali ohledy na okolí, to bylo přinejmenším ohleduplné. Všichni se jako na povel otočilo, až teď jsem si všimla že se Alice snaží vidět, cokoli. Počkala jsem na Emily, čímž jsem si vysloužila naštvaný pohled Edwarda.

"Emily, ani nevíš jak ráda tě vidím."

"Já tebe taky, kéž by to bylo za jiných okolností."
Usmála se, a i když mi nebylo zrovna do smíchu, protože jsem nesnášela když jsem nevěděla co se děje, usmála jsem se na ní také.

"Fajn mluv." Bylo mi líto že se ještě neuklidnil.

"Vlkodlaci se chtějí domluvit, byla porušena smlouva a domnívají se že je to dostateční důvod pro začátek války." Pronesla až obřadním hlasem. Vyděšeně jsem zalapala po dechu, takže je to pravda, oni chtějí válčit, moji přátelé proti rodině.

"Nemáme ani v nejmenším- " Zvonek zazvonil v nejméně vhodnou chvíli.

"Bello, ty čekáš návštěvu?" Bylo zvláštní když byla Alice překvapená, připadla mi ještě zranitelnější než obvykle.

Ne, nevím kdo to může být. Půjdu otevřít." Byla jsem stejně překvapená jako ona. Cestu ke dveřím jsem přemýšlela kdo to mohl být.

"Alice?" Převedl její jméno do otázky Jasper, všichni kromě Emily jsme věděli na co se ptá.

"Nic" I když jsem ji nemohla vidět, dokázala jsem si představit její výraz.

Vzala jsem za kliku, možná až příliš opatrně.

Ve dveřích se na mě usmívala Angela s Jesiicou, která hned spustila: "Ahoj Bello, asi si mi omylem sebrala na španělštině učebnici a já jí nutně potřebuju."

Tahle věc mi oproti ostatním mým problémům připadala tak malicherná že jsem byla až zklamaná.

Musela jsem se jich ale co nejrychleji zbavit.

"Ahh, jistě hned ti jí dám."

 

Vyběhla jsem schody tak rychle jako nikdy předtím.

* * *

Uznávám že, i když bych jí to nikdy a občas umí být dobrá kamarádka, umí být Jessica někdy pěkně otravná. Dnes to ale bylo příšerné.
"Angie," Zkoušela to na mě s mojí přezdívkou. "Přeci mě tam nenecháš jít samotnou."

"Jess, zítra píšeme test z trigonometrie, nejsem na to zrovna dobrá." Zasmála jsem se a přehodila si sluchátko do druhé ruky, abych mohla dopsat dopis mojí sestřenici Caroline. Samozřejmě že to byla převážně jen výmluva, dnes se mi prostě nechtělo jít někam s Jessicou, i když to mělo být za Bellou.

"Prosím, určitě tam bude Edward a já ho nechci zbytečně potkávat."

Věděla jsem že pokud nesvolím, celý den se jí nezbavím a při vší úctě strávit den s Jessicou není nejpříjemnější.

V autě jsem si pustila klidnou příjemnou hudbu a ze všech sil se snažila nevnímat její bezduché tlachání a nervózní poklepání nohou které mi rušilo vnímání rytmu, jediné co jsem občas zachytila bylo: Edward Cullen, Edward, Eda, Edouš…

Nechápu proč jí tak vadí mluvit s Edwardem, samozřejmě musím uznat že je zvláštní a svým způsobem působivý pro dívčí část populace, ale Jessica byla zvláštní až fanatický případ. Upřímně pochybuji že některá dívka (Snad vyjma Rosalie a Alice) nikdy nezáviděla Belle, ale každá ho chtěla z jiných důvodů: Jessica viděla jen jeho tělo, vypracovanou hruď a vůbec dokonalý zevnějšek. Jiné dívky ho zase obdivovali protože byl neuvěřitelně inteligentní, možná až moc na osmnáctiletého kluka, občas se mi zdá jako by procestoval celý svět, přečetl všechny knihy, protože ať si se ho zeptal na cokoli vždy znal odpověď. Jakoby tohle všechno nepatřilo chlapci ale mnohem staršímu zkušenějšímu muži.

Zkrátka a dobře je spousta věcí které lze na Edwardu Cullenovi obdivovat, ale každý - možná krom Jessici - si moc dobře uvědomoval že On a Bella patří k sobě, jako země a vzduch navzájem bez sebe nedokážou existovat, jsou jako dva kousky puzzle které do sebe perfektně zapadnou a tváří se že tam jsou odjakživa. Tohle ví zkrátka každý až na Jessicu která by klidně poslala Mika k vodě jen kdyby se na ní Edward usmál. A tak mě donutila jet s ní k Bells domů a sledovat jak se zoufale snaží, aby si všiml jejích kradmých pohledů a úsměvů a já jí nedokázala říct ne, zase.

"Můžeš to přepnout." Vyhrkla nervózně a šťouchla prstem do mého milovaného autorádia.

"Ne" Řekla jsem možná až moc prudce a ještě více rukama sevřela volant.

Sešlápla jsem plyn a řízla zatáčku rychleji než bylo nezbytně nutné a bezpečné

"Mám strach" Uchichtla se Jess a já se, musím podotknout že celkem zbytečně, snažila přesvědčit mimické svaly aby neprotočili moje oči v sloup. "Mám zaklepat." Podívala se na mě s naprosto vážným výrazem.

Už takhle jsem nestíhala schůzku s Benem.

Zaúpěla jsem a třikrát rázně stiskla zvonek, k mému potěšení Jessica vytřeštila oči. Dveře otevřela Bells za kterou stále Alice s Jasperem a Edward, za nimi jsem uviděla ještě jednu dívku, neznala jsem jí ale vypadala sympaticky.

Omluvně jsem se na Bells usmála a ta mi úsměv oplatila, i když o poznání rozpačitěji.

"Ahoj Bello, asi si mi omylem sebrala na španělštině učebnici a já jí nutně potřebuju."

"Ahh, jistě hned ti jí dám." Zasmála se úlevně a vyběhla schody jakoby by strašně spěchala, doufám že se tady Jessica nebude chtít moc zdržovat.

"A ty jsi?" Usmála se Jessica. Všimla jsem si že Cullenovi jsou nervóznější a děsivější než kdy jindy.

"Emily." Usmála se ta dívka.

"Jessica."

"Angela." Rozpačitě jsem jí podala ruku, když se ke mně naklonila aby jí přijala sklouzly jí vlasy a já jí konečně viděla do očí, po tom zakrytém se táhlo několik jizev. Snažila jsem se nedat najevo šok, ale pochybuji že to bylo úspěšné.

"Před rokem mě napadl medvěd." Vysvětlila to nějak moc ochotně, jakoby ji vlastně vůbec nevadilo co se stalo.

"Aha." To bylo jediné na co jsem se zmohla.

"Odkud si, ještě jsem tě tady neviděla." Pokoušela se dál o rozhovor Jess.

"Bydlím v rezervaci."

"Nechcete jít dovnitř než to Bella najde?" Musím přiznat že mě Alice vylekala, vlastně jsem úplně zapomněla že tady Cullenovi jsou.

Jen jsme mlčky přikývli, sedli jsme si v kuchyni a čekali pár dalších minut než Bells našla učebnic. Musím uznat že Emily je moc příjemná, takhle sympatickou holku jsem už dlouho nepotkala a dokonce to vypadalo že Jessica si myslí to samé.

"Doufám že je to tahle, znova se mi to hledat nechce." Zasmála se Bells a podávala Jess učebnici.

"Jo jasně děkuju, nevím co bych zítra na tom testu dělala." Usmála se Jess.

"Opisovala." Odtušila Emily a všichni jsme se zasmáli, i když někteří o poznání nervózněji než jiní.

A pak se to stalo, už jsem stála u dveří a chtěla otevřít. Jessica vyslala k Edwardovi poslední úsměv. Emily zašeptala tiché ahoj a Bells se na rozloučenou usmála.

Nejdříve jsem si myslela že se mi to jen zdálo, různobarevné záblesky světla které nám kroužily nad hlavami. Potom jsem to viděla jasněji, rozbíhali se a zase splétali, jakoby spolu tančili ve vzduchu valčík. Nevnímala jsem překvapené pohledy všech okolo, jediné co jsem byla schopná vnímat byli ty světla, jako bych byla zhypnotizovaná. Nejdříve to nemělo žádné tvary, ale postupně se začali tvořit obrazce, jen jednoduché obrysy lidí, zvířat i věcí a potom mi začali šeptat příběh. Zřetelně jsem slyšela jak mi šeptají a jak mluví jazykem kterému jsem nerozuměla, chvílemi to znělo jako píseň. Nepotřebovala jsem znát význam slov co říkali, stačilo se zaposlouchat do té líbezné melodie a já pochopila. Zpívaly o moci, starém řádu, válkách a rovnováze, zpívali o poslání a spoustě dalších věcí, nezdálo se mi že by mi našeptávali nějak rychle, ale přesto toho řekli tolik až mi z toho šla hlava kolem. A pak najednou ticho zdálo se mi to jako hrozný nezvyk a toužila jsem tu píseň poslouchat pořád dokola, ale už jsem nic neslyšela - jako bych najednou přišla o všechny smysli. Světla zůstala nehybně stát ve vzduchu. Najednou se, příliš rychle na to abych vše dokázala postřehnout, znovu rozpletly a
vytvořily obrovskou kouli která svítila tak že mě nutila přivírat oči. Koule se po chvíli znovu rozdělila do čtyř různobarevných záblesků, ty se ještě párkrát otočili a pak se rozletěli na čtyři strany. Jeden vrazil doprostřed těla Emily, druhý Belle, třetí Jessice a ten poslední narazil do té mé, očekávala jsem náraz ale ne že přijde čtyřikrát, skoro se zdálo že jsem cítila všechny ty paprsky, přesto jsem si jistá že do mě vrazil jen jeden. Ve stejný okamžik kdy se poprvé dotkly mého těla jsem s tlakovou vlnou letěla dozadu.