Kdo jsem byl

Autorka: Peťa

4.Kapitola - Domov

Domů jsme dorazily kolem páté večer. Rose už přijela z nákupů, když nás uviděla tak se ušklíbla.

„Tak si myslím, že jsem toho měla koupit více.“

„Ale Rose, vždyť ty jsi ráda.“ Vložil se do toho Edward.

Esme a Carlisle nás slyšeli v domě a přišli za námi do obýváku.

„Teda kluci.“ Řekla Esme s Carlislem sborově. „Vypadá to, že jste se dobře bavily.“ Teď už pokračovala jen Esme a ukázala na naše oblečení.

Přikývl jsem. „Bylo to prima, já jsem si dal menší svačinku a pak jsme s Edíkem zdemolovali kousek lesa.“

„Emmett myslí tím ‚menší svačince‘ jednoho medvěda a k tomu tři celkem velké vlky.“ Zas mě musel Edward prokecnout.

Dělal jsem uraženého. „Tak příště ti nic nenechám, bráško. Smiloval jsem se nad tebou a přenechal ti dva vlky. Klidně by se do mě ještě vešli.“ A poplácal jsem si na břicho. Celým domem se rozléhal hlasitý smích.

Po chvíli smích ustal. Esme s Carlislem se usadily na sedačce, Rose někam zmizela a já s Edwardem jsme zůstaly stát.

„Myslím, že by jste se mohli jít převléknout.“

V tom se u mě objevila Rose a na obličeji velký úsměv.

„Pojď se mnou. Něco ti ukážu.“ Chytila mě za ruku a táhla mě ke schodům do druhého patra.

Nijak jsem neprotestoval. Byl jsem rád, když byla blízko mě. Vyvolávala ve mně lidské pocity.

Zastavila se u dveří, kde byl můj prázdný pokoj. Pozdvihl jsem obočí, ona se jen zasmála.

„Zavři oči.“ Přikázala mi.

Učinil jsem tak.

Otevřela dveře do mého pokoje.

„Teď je už můžeš otevřít.“

Úžasem, co tam na mě čekalo, mi spadla brada. Jak tohle mohli stihnout za těch pár hodin, co jsme byli pryč? Nechápu.

Pokoj zůstal vymalovaný na bílo. Naproti dveřím bylo okno, pod ním byla velká hnědá pohovka a na ní béžové polštáře. Vedle bylo obrovské křeslo s hnědým potahem. Dál se nacházela za dveřmi šatní skříň v barvě ořechu. Uprostřed pokoje na zemi ležel tlustý hnědý koberec. Všude po zdech, byli pověšeny obrázky. Všechno bylo dokonalé a přesně do sebe zapadalo.

„Děkuji.“ Vydechl jsem úžasem.

Najednou se za mnou objevil zbytek rodiny.

Esme mi položila ruku na rameno. „Nemáš zač, synu.“

Otočil jsem se na ní. „Děkuji, mami.“ A obejmul jsem jí.

„Pozor ať mě nerozmačkáš.“ Rychle jsem povolil svoje sevření a o krok poodstoupil.

„Jak jste to tak rychle zvládly?“

„Upíří rychlost. A Edward měl nakázáno co nejvíce tě zdržet.“ Odpověděla mi Esme.

„Jen budeš mít společnou koupelnu s Edwardem.“ Doplnila Rose.

Ušklíbl jsem se.

Pokrčil jsem rameny. „Co nadělám.“ A začal jsem se smát na celé kolo.

„Ukážu ti, co jsem vše ti koupila.“ Rose mě táhla k mému šatníku. Ostatní odešli pryč.

Rose se prohrabávala šatníkem a ukazovala mi, kde co mám. Koupila mi kupu triček, pár košilí, tři bundy, patery kalhoty v různých barvách, nějaké boty, ponožky a boxerky.

„Nevykoupila jsi náhodou celý obchod, že ne?“

Odfrkla si. „Ještě jim tam něco zbylo, neboj.“

„Moc děkuji, Rose.“ Vděčně jsem se usmál.

„Nemáš zač. Myslím, že by ses už měl jít umýt a převlíct.“

„No jo vlastně.“ Úplně jsem to vypustil z hlavy. Rose potichu opustila pokoj. Ze šatníku jsem popadl zelenou košily a k tomu zelené kalhoty a ještě zelené boxerky a vyrazil jsem směr koupelna.

Chtěl jsem si dát sprchu, jen když jsem vzal za kohoutek a chtěl s ním otočit tak mi zůstal v ruce. Hups.

„Máme tu problém.“ Zavolal jsem z koupelny.

 Jak jsem se pracně vysvlékl, tak se můžu zase obléct. Bezva. Stihl jsem to za necelé dvě vteřiny. To je bomba, jak to jde všechno tak rychle. Člověku by to trvalo několik minut.

Za chviličku někdo zaklepal na dveře od koupelny. Carlisle.

„Můžu dovnitř?“

„Určitě.“

Carlisle opatrně otevřel dveře. V jedné ruce držel noví kohoutek s nějakým nářadím.

„Promiň, nechtěl jsem ten kohoutek ulomit. Zapomněl jsem na svojí sílu.“ Sklopil jsem hlavu. Jsem nešika!

Usmál se. „Nic se nestalo. Rose měla taky problémy s ovládáním síly a tím jsem se naučil je vyměňovat.“

Carlisle přešel ke sprše a začal pracovat. S úžasem jsem ho pozoroval. Práce mu netrvala moc dlouho, nejspíš cvik.

Sebral si nářadí a otočil se ne mě. „Tak a je to.“

„Moc děkuji.“

„Nemáš zač, jen si dávej pozor, doma už moc kohoutků nemám, budu je muset koupit pro jistotu.“

Ze spodu jsem uslyšel výbuch smíchu. To musel být Edward.

„Hele brácho, neprovokuj.“ Řekl jsem mu pomocí mysli.

Jemu to přispělo ještě k většímu smíchu.

„Já půjdu, ať se můžeš v klidu dosprchovat.“ Děkovně jsem se usmál.

V koupelně jsem strávil snad věčnost. Dalo práci kontrolovat svojí sílu. Do zrcadla jsem radši moc nekoukal, ty moje rudé oči mě vážně děsily. Jinak jsem byl spokojený se svým vzhledem. Třeba bych byl schopen i ulovit Rose.

Nad tou myšlenkou se mi na obličeji vytvořil velký úsměv.

Zdola se zase ozýval příšerný smích. Kruci proč Edward musí umět číst myšlenky. Člověk tedy upír nemá soukromí ani ve své hlavě.

„Co je tady směšného?“ Ptala se Rose zvědavě.

„Opovaž se něco říct.“ Nakázal jsem mu.

„Nic.“ Dostal ze sebe.

Vyšel jsem z koupelny a zamířil po schodech dolů. Edward seděl v křesle a snažil se mírnit svoje výbuchy smíchu a ostatní ho pozorovaly ze sedačky.

„Edward má nejspíš dobrý den, že?“ Výhružně jsem se na něj podíval.

„Asi.“ Přikývl.

Rose vyskočila ze sedačky a přišla ke mně.

„Nechceš se projít?“

Nadšeně jsem přikývl. Třeba má taky o mě zájem. To by vysvětlovalo, proč mě hned nezabila, když mě objevila v lese zakrváceného a skoro mrtvého.