Kdo jsem byl

Autorka: Peťa

2. Kapitola - Co se stalo?

Po nějaké době mým tělem projela ostrá bolest. Časem bolest byla skoro až nesnesitelná. Proč si pro mě ještě nepřišla smrt? Jak bych si ji přál.

Snad po věčnosti bolest začala ztrácet na intenzitě. Ustupovala, ale to jsem si jen myslel. Shromažďovala se v mém srdci. Chtěla v něm vybuchnout. Dosáhla vrcholu, moje srdce vynechalo jeden, druhý a třetí úder pak jednou ještě uhodilo a ztichlo. Bolest pominula.

Pootevřel jsem oči. V místnosti, kde jsem se nacházel, bylo strašně světla. Chtěl jsem počkat, než si moje oči zvyknou na ten jas, ale nic se nedělo. Otevřel jsem zcela oči. Ležel jsem v nějaké místnosti, nad mnou hlavou bylo rozsvícené světlo. Odtušil jsem, že bude večer. Moje oči zachytávaly každičký detail stropu nade mnou. Nikdy jsem neviděl takhle dobře, tedy spíše až moc dobře. Zaregistroval jsem každičkou prasklinu v omítce a poletovací prach. Nadechnul jsem se a ucítil zvláštní vůni. „Co se se mnou kruci děje?“ Pomyslel jsem si. Cítil jsem snad rez a ještě nějakou lahodnou vůni. Sedl jsem si, abych zjistil, odkud vychází. Stály tam čtyři osoby. U mě stála nějaké okouzlující blondýnka, opodál byli dva muži. Jeden byl starší a druhý mladší a za nimi vykukovala drobounká žena.

 „Kdo jsou?“ 
Přemýšlel jsem.

Promluvil ten mladší muž a postoupil ke mně. „Já jsem Edward.“ Natáhl ruku a ukazoval na osoby. „Tohle je Carlisle a jeho manželka Esme a tohle Rosalie. Ona tě našla.“

On mi odpověděl na myšlenku. Neřekl jsem to přeci nahlas nebo jo? Asi jsem se zbláznil.

„Neboj, nezbláznil ses.“  Vykulil jsem na něj oči. On mi doopravdy čte myšlenky. „Ano, umím číst myšlenky.“ A pousmál se.

Všichni okolo na nás nechápavě koukali.

„Co je to za vůni?“  Zeptal jsem se Edwarda.

„To co cítíš, je krev. Celá naše rodina jsme upíři jako teď i ty.“ A pokrčil rameny.

Dal jsem výbuch smíchu. „Jak? Já jsem upír, jo?“

Edward přikývl. Úsměv mi zmizel a já si vše začal uvědomovat. To snad ne! Upíři přece neexistují, ne? Ale to by vysvětlovalo, že mi nebije srdce a přesto žiji.

Všichni čekali na mojí reakci. Rosalie ta krásná blondýnka ke mně natáhla ruku. Nečekal jsem to. Ani nevím, jak jsem to udělal, ale byl jsem na druhé straně pokoje. Krčil jsem se pod oknem. Bylo pootevřené. Z venku sem linula lahodná vůně. Edward po mě hodil pohled a hned ke mě zamířil. Nestihl to. Vyskočil jsem z okna. Bylo to asi druhé patro. Dopadl jsem na zem a nic se mi nestalo. Celá rodina mě napodobila, ale byli oproti mě pomalejší. Já jsem utíkal do lesa, který byl kousek od domu. Běžel jsem neskutečnou rychlostí. I když byla tma viděl jsem stejně dobře jako za dne. Běh byl tak opojný. Nesoustředil jsem se vůbec, kam běžím, jen jsem chtěl najít tu překrásnou vůni, která zalila celé mé vnímání.  Přede mnou se objevila mýtina a tam byli dva obří grizzly. Bojovaly spolu. Nevnímal jsem svět kolem sebe. Vtrhl jsem za nimi na mýtinu. Nestačily si mě ani všimnout a já jsem skočil jednomu grizzlymu na záda a svými zuby jsem se zakousl do chlupatého krku. Jeho krev mě dostávala do extáze. Byla tak opojná, měla nasládnou chuť. Na světě jsem neochutnal nic lepšího. Nebylo to ani deset vteřin a grizzly byl bez kapky krve. Rychle jsem pustil jeho krk a vrhl se na toho druhého. Druhý měl ještě zajímavější chuť. Po dopití vší krve jsem se sesunul k zemi a opřel se o teď už mrtvého grizzlyho. Byl jsem přepití. Začal jsem si uvědomovat, co se všechno událo za tu minutu, před kterou jsme, vyskočil z okna. Vzhlédl jsem a uviděl je, jak všichni stojí pod stromy a nevěřícně na mě koukají. Co jsem provedl? Jo aha, asi se jím nelíbí ti dva vysátí grizzly.

Postavil jsem se a podíval jsem se do země. „Omlouvám se.“

„Nic se nestalo, jen jsme se bály, abys náhodou nezachytil lidskou vůni. My jsme totiž vegetariáni, živíme se pouze krví zvířat.“ Promlouval ke mně Carlisle.

Přiběhla ke mně Rosalie a chytila mě za ruku. „Pojď domů, všechno ti tam vysvětlíme.“

Utíkaly jsme spolu ruku v ruce k domu. Rosalie je moc pěkná, její dlouhé blonďaté vlnité vlasy a její sexy tělo by jí mohla každá závidět.

Všichni jsme se usadily v obýváku na sedačku. Začal mluvit Carlisle.

„Pamatuješ si, co se stalo před tím?“

No, když teď na tím přemýšlím já si nic nepamatuji! Ach ne.

„Nic si nepamatuji.“ Vyhrkl jsem.

Zamyslel se. „Neboj se. To bude určitě pouhý důsledek trauma, jakým jsi prošel. Určitě se ti paměť brzy vrátí.“ V to doufám!

Podíval jsem se Carlislovi do očí. „Co se mi stalo?“

„Před dvěma dny tě našla Rosalie. Byl jsi v lese poblíž Port Angles. Napadl tě grizzly. Rosalie tě před ním zachránila. Byl jsi těžce ranění. Požádala mě, jestli bych tě neproměnil v upíra. Souhlasil jsem. V kapse u kalhot jsme našly tvojí peněženku. Na občance jsme zjistily, že se jmenuješ Emmett. Bydlel jsi s rodinou v Port Angles. Je ti sedmnáct let. Teď se nacházíme v Denali.“

„Budu se moct vrátit domů?“ Chtěl bych vědět, jak vypadá moje rodina, kamarádi.

Carlisle zavrtěl hlavou. „Bohužel, všichni si myslí, že tě roztrhal grizzly a jsi mrtvý. Můžeš tu zůstat s námi, jestli chceš?“ Zůstat? Hm… Periferním viděním jsem  zahlédl jak Rosalie na mě smutně kouká, že by měla o mě zájem? Stála by za hřích.

Edward vyprskl smíchy.

„Promiň.“ Snažil se zadržovat smích, ale moc mu to nešlo.

„Moc rád bych s vámi zůstal. Jestli vám to nevadí.“ Pokrčil jsem rameny. Když si nepamatuji, kdo jsem a nemůžu se vrátit domů, kde si myslí, že jsem mrtvý, tak proč nezůstat s nimi?

„Jó.“ Vykřikla Rosalie a vrhla se mi kolem krku.

„Tak teď, když tu budeš s námi bydlet tak ti řekneme něco o sobě. Já jsem Carlisle, to už víš. Upírem se stal po roce 1663. Bylo mi líto lidí jako naší potravy, vyzkoušel jsem se živit zvířecí krví, zjistil jsem, že i tak můžu přežit. Pracuji jako doktor v místní nemocnici. Lidská krev mi už vůbec nevadí.“

Esme ke mně přiběhla „Celým jménem se jmenuji Esme Anne Platt Evenson Cullen. Klidně mi můžeš říkat Esme nebo mami, mám to moc ráda. Carlisle mě přeměnil po tom, co jsem skočila z útesu. Jinak pracuji doma, dělám návrhářku domů.“

Usmál jsem se na ni. „Moc rád ti budu říkat mami.“

Esme se mi vrhla kolem krku. Po chvíli mě pustila a vrátila se ke Carlislovi na sedačku.

Teď pokračoval Edward. „Narodil jsem se v roce 1901. Carlisle mě přeměnil, když jsem umíral na španělskou chřipku roku 1918, takže mi je teoreticky sedmnáct. Upíři totiž nestárnou, jsme odsouzeni žít věčnost. Já a Rosalií chodíme do školy, časem budeš i ty, až se naučíš trochu ovládat svojí žízeň.“

„Já jsem v Carlislově rodině nejkratší dobu. Carlisle mě našel na ulici, můj přítel s kamarády mě zmlátily a já umírala. Před třemi dny jsem tě našla v lese. Byla jsem poblíž na lovu. Zachytila jsem tvojí krev. Byla pro mě strašně intenzivní. Zvířecí krev oproti tvojí voněla příšerně. Chtěla jsem jí ochutnat. Odrazila jsem toho grizzlyho, který se nad tebou skláněl. Měla jsem v plánu se hned na tebe vrhnout, ale, jak jsem tě zahlédla, něco se ve mně hnulo a já nemohla. Vzala jsem tě do náručí a utíkala k Carlislovi a prosila ho, ať tě kousne.“ Říkala to tak smutně. Co vše si musela protrpět?

Rose vyskočila na nohy.  „Ukážu ti dům, chceš?“

Přikývl jsem a usmál se na ni. Vstal jsem ze sedačky. Je neuvěřitelné, jak to jde rychle.

Prošly jsme celý dům. Je obrovský. Ukázala mi prázdnou místnost, kde bude můj pokoj. Esme se prý hned zítra vrhne do jeho zařizování. Rose mi slíbila, že zajede na nákupy a koupí mi nějaké oblečení, které akutně potřebuji. Dál mi vysvětlila věci ohledně našeho druhu. Třeba, že upíři nikdy nejedí normální lidské jídlo, na slunci svítíme a jak je pro nás lidská krev lákavá. Doufám, že se udržím a nezmasakruji všechny lidi, které potkám.  To by ze mě nebyli moc nadšení.