Kdo jsem byl

Autorka: Peťa

1.Kapitola - Zasvěcení

Jmenuji se, Emmett McCarty. Píše se rok 1932. Je mi 17 let. Bydlím se svojí rodinou v Port Angles.  Je tu pěkně, sice pořád zataženo nebo prší, ale to mi vůbec nevadí.

Před nějakým půl rokem se sem přistěhovaly dvě sestry bez rodičů. Jedna se jmenovala Veronica a druhá Natálie. Netušil jsem, jak mi změní život. Na první pohled mě uchválila Veronica, i když její sestra byla taky moc krásná, ale já měl oči pouze pro Veronicu. Měla dlouhé vlnité kaštanové vlasy, velké hnědé oči a ta ústa… Pokožku měla až nepřirozeně bílou.  Postavu měla jak nějaká modelka.  Žádná holka ze školy se jí nemohla rovnat, pouze její sestra. Natálie měla vlasy střižené na mikádo a barvy popelavé, také měla hnědé oči a pokožku taktéž bílou.

 Veronica měla většinu hodin společně se mnou.  Využil jsem toho a začal se s ní bavit. Po měsíci kamarádství jsem se rozhoupal a pozval ji na rande a ona k mému překvapení souhlasila. Vzal jsem ji do kina a na romantickou procházku. Vyprávěla mi o její rodině. Rodiče jim s Natálií zemřely při autonehodě před necelým rokem. Bylo to pro ně těžké, proto se rozhodly prodat dům a začít někde jinde znova. Obě byli už dospělé tak v ničem nebyl problém.  

Za tu dobu, co je znám, jsem zjistil, jak jsou inteligentní a zábavné. Všichni se jich stranily, dokonce až bály, ale já nechápal proč.

Většinu času jsme trávili s Veronicou spolu. Od chvíle, kdy jsme si poprvé vyrazili, jsme jak v sedmém nebi. To co cítím k ní, je nepopsatelné. Snad den ode dne jí miluji více. Nedokážu si představit, že bych měl o ni přijít.

Často chodíváme na procházky do lesa. Strašně mě baví plašit lesní zvěř, ale jí se to nelíbí.

***

Zrovna dneska odjely Veronica s Natálií na nákupy do Seattlu. Je to jejich tradice. Obě dvě jsou posedlé nakupováním. Občas s nimi taky vyrazím, abych mohl zůstat s mojí milovanou Veronicou, ale vždy přijedu utahaný jako pes, ovšem na nich nikdy nenajdu ani stopu únavy. Jak frustrující.

Ležel jsem u sebe v pokoji. Bylo něco kolem jedné hodiny odpoledne. Holky přijedou z nákupů kolem šesté. Moji rodiče i se sestrou byli na nákupech ve městě. Sám jsem se doma nudil, tak jsem vyrazil na procházku do lesa. V kuchyni jsem načmáral vzkaz, aby mě nehledaly a vyrazil jsem. Cesta mi zabrala nanejvýš dvacet minut. Šel jsem po stezce, která vedla lesem. Jak nerad chodím po vyznačených trasách, kudy bych správně měl chodit. Veronica mi vždy nadává, když se vydám sám prozkoumávat les. 

„Ale ona tu není a nemusí o tom vědět.“  Pomyslel jsem si spokojeně.

Vešel jsem do tmavého lesa.  V dáli jsem viděl malou louku a na ní dvě pasoucí se srny. Rozběhl jsem se k nim. Ony se lekly a utekly. Vždy mi to přijde strašně vtipné, ale sám nevím proč. Stál jsem uprostřed louky. Zrovna na ni dopadly sluneční paprsky. Tady není moc časté, aby svítilo slunce. Podíval jsem se do slunce a zavřel oči. Užíval jsem si teplo, který z něho vycházelo. Uslyšel jsem praskání větviček. Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem. Čekal mě šok. Z lesa se na louku vynořil velký grizzly. Nohy mi okamžitě ztuhly a já se nemohl ani pohnout. Z té jeho velké huby uniklo děsivé zabručení.  Grizzly se začal víc a víc přibližovat k mému zdřevnatělému tělu. Oháněl se svými obřími tlapami. Před očima mi proběhl celý život. Jak jsem poprvé viděl Veronicu, náš první polibek, procházky po okolí… Sbohem miláčku. Její obličej bylo to poslední, co jsem viděl, než mě medvědí drápy zranily a já začal silně krvácet. Moje tělo se skácelo k zemi. Potom byla už jen tma.