Jiný svět

Autorky: Ol... a Zuz

9.

„Drr, drr, drr.“

„A safryš. Alexi, myslím, že máme problém. Ehm, ahoj Maxi… jo jasně, hned.“ Josh dal mobil dále od ucha a zapnul hlasitý odposlech.

„Alexi, Joshi okamžitě domů! Vy si asi neuvědomujete kolik je hodin a v kolik jste měli být doma! Ani jste se neozvali, aby jste řekli, že se zpozdíte! Máme o vás strach! Víte jak to dopadlo minule! Do půl hodiny vás očekáváme!“ Ozvalo se z mobilu jako poslední a pak už jen pípání. Mezi všemi se rozhostilo ticho, jen Josh s Alexem přidušeně polkli.

„Bude to moc ostré?“ Zeptala se Ol a pohlédla na sestru. Ta nestihla nic říct, neboť už promlouval Alex přesvědčivým tónem.

„Nejvyšší čas poznat naše.“ Rudovláska i Zuz jen zalapaly po dechu. Zuz nic nenamítala, jelikož sama dobře věděla jak to skončí. Popadla tedy Ol za ruku a vydala se s ní ke dveřím, kde už na ně čekali Josh s Alexem, kteří jim galantně přidrželi bundy.

„Děkujeme.“ Zazpívaly dvojhlasně sestry.

„Tak jak jedeme?“ Optala se rudovláska. Alex jí popadl za packu a táhl jí ke svému autu.

„Ty přeci jedeš se mnou.“ Prohodil Alex.

„A ty zase se mnou, maličká.“ Řekl Josh, který zrovna popadl Zuz, táhnouc jí od jejího auta ke svému. Zuz se mu snažila vymanit, ale bylo to jako se prát s ocelovým sloupem. Beznadějné. Povzdychla si tedy jen a hodila zamračený pohled po svém příteli. Ten jí obdaroval zářivým úsměvem a otevřel jí dveře pro spolujezdce.

„To nemyslíš vážně? Už tak jsem souhlasila s tím, že pojedu ve tvém autě a ty mě ani nenecháš řídit?“ Vyjekla na něj Zuz a dala si vzpurně ruce v bok.

„Teď to pro změnu předvedu rychlejší jízdu já.“ Usmál se na ní Josh a ještě jednou ukázal rukou směrem na sedadlo spolujezdce. Zuz si po dlouhém otálení nakonec nasedla. Josh za ní spěšně přivřel dveře a nasedl. Zuz se ještě dlouho tvářila jako kakabus, ale po zaznění známé písničky, od její oblíbené kapely KORN, se okamžitě uvolnila a nechala se unášet pohodou.

„Tak kde to vůbec bydlíte?“ Zeptala se Ol, hledíc na svou lásku.

„Trochu za městem. Jsme na samotě u lesa. Jistě chápeš proč.“ Zašklebil se Alex.

„Ty jsi nervózní. Nemusíš být, ale pokud chceš, tak tě uklidním.“ Prohodila s úsměvem rudovláska, právě ve chvíli, kdy je předjelo černé autíčko. „Jak vidím, tak Josh má taky rád rychlou jízdu, že?“ Zasmála se.

„Jo, má rád rychlou jízdu, kdo by neměl? Ale nejsem nervózní. To se jenom obávám, jak budou naši reagovat.“ Vykroucel se řidič. Tichý ironický smích.

„Alexi, já vím co cítíš. Bohužel, bohudík. Ale nervózní jsi a dost. Ale jinak se nemáš čeho bát. Vaši budou relativně v pohodě.“ Utišovala ho slovy Ol.

„A to víš jak? Vidíš do budoucnosti?“ Rýpl si mladík.

„Ne, já ne, ale Zuz.“ Ušklíbla se maličká.

„Jak tak poslouchám, máme oba rádi stejnou kapelu.“ Ušklíbla se Zuz a zesílila ještě o pár decibelů zvuk. Opřela se zpátky na kožené křeslo a pootevřela trochu oknu. Milovala vítr ve vlasech. Jak si dokonale pohrával s každičkým pramínkem jejich vlasů. Zavřela tedy oči a oddávala se tomu nádhernému pocitu volnosti. Najednou se její obočí trochu zkrabatilo. Josh si toho všiml a vzal jí za ruku.

„Děje se něco?“ Zeptal se a Zuz se zase ocitla v realitě.

„Ne, vše je v pořádku.“ Obdarovala ho zářivým úsměvem plným štěstí a radosti. “Mimochodem, máte moc krásný dům. Přemýšlím, proč jsme si s Ol taky nekoupily něco takového. Ta řeka, skaliska a les, který obklopují váš dům. Je to nádhera.“ Rozplývala se Zuz, avšak Josh na ní civěl s mírně nechápavým výrazem. Potom se však zase otočil k řízení a zdálo se, že pochopil.

„Takže to dopadne dobře? Nebudou lítat nože, skříně, atd…“ Vyptával se Josh, ale Zuz ho okamžitě utla.

„Všechno bude v pořádku.“ Na důkaz pravdivosti svých slov, mu propletla prsty s těmi jeho a stiskla je. Josh už byl zase v pohodě a jeho dobrá nálada naplnila napjatou atmosféru uvnitř auta.

„Takže Zuz vidí do budoucnosti?“ Ujišťoval se Alex, Ol jen přikývla a zavřela oči.

„Máte nádherný dům. A tvůj pokoj je taky nádherný.“ Špitla, ale neotvírala kukadla. „Jo a Zuz vidí.“

„A to, aha, tvoje schopnost.“ Docvaklo Alexovi.

„Ano, moje prokletí.“ Potvrdila rudovláska.

„Ale jak to, že víš, že to u nás dopadne dobře? Se sestrou jsi nemluvila.“ Uvažoval nahlas řidič.

„To není tak úplně pravda. Můžeme se telepaticky dorozumívat. Ale to až někdy jindy, protože právě přijíždíme. Josh se Zuz už čekají.“ Žvatlala maličká. Zuz s Joshem už netrpělivě přešlapovali na příjezdové cestě, která byla tak 10 metrů od jejich domu. Zuz mohla přímo cítit tu pohodu a klid kolem. Tohle místo bylo přímo jako stvořené pro rodinu jako byla tato. Daleko od jakékoli civilizace, ale přesto dost blízko, aby nikdo nepojal podezření. Zuz se přitočila k Joshovi a začala jej líbat. Josh si jí k sobě přitáhl tak blízko, že téměř zapomněla dýchat, ale plně se mu poddala.

„Za co to bylo?“ Zeptal se Josh udiveně tou náhlou záplavou něhy.

„Chtěla bych tě jenom poprosit, aby jsi pak Maxovi přinesl jako 40-iletou Skockou. Bude jí potřebovat.“ Prozradila jen Zuz a Josh byl trochu v rozpacích. Políbila ho tedy ještě jednou, ale to už přijížděla Ol s Alexem. Vylezli z auta a došli až k nim.

„Tak jdeme na to, ne?“ Řekla Zuz a všichni pak vyrazili k domu.

„Řekla bych, že páni domu by měli jít první.“ Prohodila Ol a začala se smát. Kluci na ní pohlédli, ale Zuz jen protočila oči.

„Toho si nevšímejte, já když jsem nervózní, tak dělám kraviny.“ Prohodila mezi záchvaty smíchu maličká.

„A pak, kdo je tady nervózní?“ Pronesl Alex, přitahujíc si rudovlásku k sobě.

„No, nikdy mě neužilo na seznamování s rodiči. Ale už se uklidňuju. Budu dneska hodná. Slibuju.“ Šeptla Ol, docházejíc ke dveřím.

„Zuzi, nádech, výdech. Joshi, ty taky.“ Prohodila laškovně rudovláska.Oba oslovení se jenom zašklebili. Dveře se otevřely dřív, než se někdo z přítomných stačil nadechnout.

„Jak si to vůbec představujete? Víte kolik je hodin?“ Začal vyčítavým tónem otec. Ol se Zuz se jen stáhly trochu zpátky, přesto nechala rudovláska volný průběh vzteku. Josh s Alexem jen stáli, hlavy sklopené, lítostivé pohledy, ale maličká cítila upřímnou lítost.

„Tati, než na nás ještě něco…“ Snažil se Alex, ale marně.

„Víte jak to dopadlo minule? Matka se o vás bála, nezáleží vám snad na ní?“ Pokračoval Max.

„Tati, tohle je Zuz a Ol!“ Překřičel ho tentokrát Josh. Právě v tu chvíli se ve dveřích objevila matka.

„Dobrý večer děvčata. Tak to jste asi vy, co způsobily tohle dilema. Ale to je teď jedno. Vy dva okamžitě domů, za tohle budete mít ještě postihy…“

„Ale no tak drahý. Nebuď tak nezdvořilý vůči těm děvčatům. Omlouvám se děvčata, můj muž je někdy trochu prudší než by měl a zapomíná na slušné vychování. Ale je opravdu pozdě, měly by jste jet domů se trochu vyspat, jste totiž nějaké pobledlé. Nechtěly by jste třeba…“ Nedokončila Joshova matka Rose, jelikož jí do hovoru skočil Max.

„Ne, nechtěly. Určitě již musí jít domů. A vy dva taky. Okamžitě naklušte. Teď se budou řešit rodinné záležitosti.“ Řekl Alexův otec a ukázal prstem směrem k domovním dveřím. V tu ránu se do hovoru vmísila Zuz.

„Víte, myslím, neuražte se, ale je to i naše záležitost. A mimochodem, my jít spát nemůžeme, jelikož my nespíme a nikdy spát nebudeme. Nechtěla bych tu pointu řešit tady. Nemohli bychom jít do domu?“ Pronesla Zuz a chvíli bylo ticho. Alexův otec trochu lapal po dechu, ale Joshova matka jen pokynula rukou a již se všichni ocitli v předsíni, kde si svlékli a pak v obývacím pokoji. Místnost byla velká a čtvercová. Po pravé straně uprostřed stál majestátný krb. Plovoucí podlahu pokrýval nádherný perský koberec. Stěny měly barvu vanilky a dodávaly tak místnosti jasnější vzhled. Uprostřed místnosti stála velké béžová sedačka a vedle ní dvě křesla ze stejného materiálu. Josh se Zuz, Alexem a Ol se usadili na sedačku a Max s Rose se posadili na křesla, která si posunuli naproti.

„Takže, vás u nás vítáme. Já jsem Rose. Nemusíte mi vykat. Každý kdo je kamarád, nebo i klidně něco víc s našimi syny, je zde vítán.“ Začala mile matka rodiny.

„Jo, jsou tady vítání, ale v rozumnou hodinu. Vaši rodiče snad nejsou doma? Kdo vás to vychovával? Co nějaké slušné vychování? Jak si to vůbec…“ Vychrlil teď Max.

„Tak to by už stačilo! Jejich otce jsme dnes potkali a řekl bych, že můžeš být rád, že tady není!“ Vybuchl na otce Alex. Všude se najednou rozprostřela pohoda.

„Abych pravdu řekla, tak já se za svůj rodokmen pěkně stydím.“ Pronesla úplně klidně maličká.

„To je dobře, že jsi se připomněla. Jak se vůbec jmenujete?“ Díky této větě obě dívky znejistěly. Pohlédly na autora těchto slov.

„Dobřě, řekl jste si o to. Mé jméno je Olah Victorie Elizabeth.“ Pronesla rudovláska, očima pořád pozorovala Maxe.

„Ach jo, mé je Susan Amélie Violet.“ Pípla Zuz a pohlédla na svou sestru.

„No, to je sice hezké, ale nějak jsem přeslechl příjmení.“ Brunátněl opět Max a v duchu nadával na otřesné vychování obou dívek. Zuz automaticky kývla na Joshe a ten se hned odebral směrem k barovému pultu, který stál opodál. Obě dívky se teď zhluboka nadechly a sborově vyřkly: „Volturi.“ Max okamžitě zalapal po dechu a začal se dusit. Josh byl hned u něj a podával mu celou láhev staré Skotské. May jí vděčně přijal a na jeden hlt vypil čtvrt sklenice.

„Volturi? Volturiovy z Itálie?“ Zeptal se s vážným výrazem ve tváři.

„Ano, Aro Volturi je náš otec.“ Potvrdila Ol.

„Ten Aro Volturi? Ten Aro Volturi, co bydlí ve Volterře?“ Max pevně třímal láhev alkoholu div mu nepraskla v rukou.

„Ano, přesně ten Aro Volturi je naším otcem. Proto již sestra podotýkala, že se naším původem moc nechlubíme. Nejsme nijak zvlášť pyšné, že je naším otcem takový tyran.“ Promluvila Zuz a v očích měla náhle posmutnělý výraz. Max již vyprázdnil obsah láhve a zvedl se pro další. Rose však vypadala velice špatně. Tvář měla mrtvolně bledou a z očí jí čišela hrůza, která se mísila se strachem. Zuz koukla na Ol a žďuchla do ní.

„To jsi nemohla něco udělat? Od čeho tady jsou tvé schopnosti?“ Zavrčela na ní.

„Tak sorry cíťo, ale nestihla jsem to, nejraději bych se jí dotkla, abych jí utěšila, ale znáš mě, ne?“ Procedila mezi zuby maličká a hleděla na Rose. Ta začínala nabírat znovu barvu.

„Jak jste myslely tu tvou schopnost?“ Zeptal se Max. Ol koukla na sestru.

„Prosím tě vysvětlíš to? Ty to umíš vždycky nejlíp.“ Pronesla rudovláska a pak hned střelila pohledem zpátky na Rose. Zuz jen na prázdno polkla a otočila se taky na Rose.

„No, Ol má takový dar rozlévat pohodu do svého blízkého okolí. Když je někdo smutný, vzteklý, nebo nemá zrovna na nic náladu, tak stačí, aby Ol přišla do místnosti a použila svou schopnost na lidi, kteří to potřebují a člověku, kterému právě umřela babička se okamžitě uleví. Dalšímu, když je naštvaný, dodá pocit, že danou věc může hodit za hlavu, že to nic nebylo a teď jako třeba vám dvěma dodat pocit povznesenosti nad touto věcí. Daleko lépe se vám uleví, když se vás třeba i jen dotkne. Budete se cítit naprosto úžasně i kdyby vám před chvíli někdo řekl, že má za 5 minut být konec světa.“

„Rozumím, rozumím, nebo kdyby mi někdo řekl, jako teď vy dvě, že jste dcery Ara Volturi.“

„Přesně tak.“ Přitakala Zuz a zhluboka si oddychla.

„Máte vy dvě ještě nějaké další schopnosti?“ Ozval se nečekaně od barového pultu Maxův hlas.

„Ano, já mám ještě jednu vlastnost. Kdybych se vás teď dotkla, tak jsem schopná vidět vaší minulost, každou vzpomínku, každou myšlenku, co jste si kdy pomyslel a díky své schopnosti vciťovat se, tak i co jste v tu danou chvíli cítil.“ Začala vysvětlovat Ol. „Alex s Joshem už na to natrefili hned naše první setkání. Alex mi podal ruku a jí jsem poznala že je upír.“ V místnosti panovalo hrobové ticho. „Josh to poznal taky, cítila jsem jeho první přeměnu. Kdybych měla dostatek času, tak jsem schopná odříkat všechny místa, kde jste byli, a pocity, co jste kdy cítili.“ Shrnula Ol těkajíc pohledem po přítomných.

„Jo a ještě vaše spojení.“ Připomněl Alex.

„Na to bych zapomněla. Takže, jelikož jsme se Zuz sestry, tak mezi sebou máme možnost komunikovat beze slov. Takže kdybych byla třeba na Sibiři a Zuz tady, tak mám možnost slyšet co si myslí, cítí a dokonce co vidí.“ Shrnula rudovláska. Rose jenom přikývla, s Maxem to bylo horší. I přes svou bledou pokožku byl bílý jako právě napadaný sníh.

„Tak teď nevím, jestli se mám děsit toho, co umíš ty Zuz, nebo ne.“ Řekl Max, stále udržujíc svou bělobu.

„No ták, Zuz, řekni jim o svých schopnostech, vždyť jsou perfektní.“ Žadonil Josh popichujíc Zuz. Ta se jen tvářila jako hotové boží umučení a do řeči jí zrovna moc nebylo. Nakonec si povzdychla a začala, jelikož jí stejně nic jiného nezbývalo. Všechny oči se teď dívaly jen na ní. Přímo probodávaly.

„No, vlastně to nejsou nijak zvlášť zajímavé vlastnosti. Já, no prostě, čtu myšlenky, ale ne tak jako Ol mě. Já můžu číst myšlenky všem. Ač to je člověk, upír či vlkodlak.“ Opět hrobové ticho, jen přehlušilo Maxovo hltání Skotské. Rose už opět nabírala svou normální barvu. Vypadalo to, že jí to zaujalo, jelikož se napřímila do sedu.

„Takže, můžeš slyšet i to, na co teď myslím?“

„Ano, a nejen to. Na vše co se ti honí hlavou. Obrazy míst, budov, tváře lidí. Prostě vše co tě zrovna napadne. Můžu to ale stejně jako Ol kdykoliv vypnout. Třeba jako právě teď. Nechci vám lézt do soukromí. Vlastně nechci nikomu, ale někdy je to nezbytné.“ Připustila hořce Zuz a opět se zhluboka nadechla aby pokračovala. „Mám ještě jedno vlastnost. Umím vidět do budoucnosti. Proto jsem nic nenamítala na to, když Alex řekl, že bychom se s vámi měli dneska seznámit. Viděla jsem totiž, nebo spíše viděla, že to bude v pořádku.“

„Páni, to jsem teda nečekala. Vím, že to bude znít šíleně, ale máš ještě nějakou vlastnost? I když podle mě už tak jich máš až nad hlavu, ale prostě mi to nedalo. Abych se nezeptala.“

„Jo má, dneska jí dokonce teprve objevila. Je to úžasné. Ukaž jim to.“ Žebral horlivě Josh, který vypadal jako dítě, které se těší na cirkusové představení a už tiše sedí v hledišti a očekává „Kdy“ konečně už zazní famfáry a začne show. Zuz se tedy ponořila do své mysli, aby našla tu nejodpornější vzpomínku. Zavřela oči a vydechla. V mysli se jí vybavil obrázek skučící Ol. Zloba v ní narostla obrovskou rychlostí. Konečně otevřela oči, které teď byly zalité černí. Pohledem hledala místo, kde by uhasila tu zlobu až vypátrala krb, ve kterém se okamžitě objevily zelené plameny.