Jiný svět

Autorky: Ol... a Zuz

6.

“Vážně. No tak tomu se jen velmi těžko věří.” Dusila se Zuz na sedačce společně s Joshem.
“Ne vážně, Zuz jsem jeden z pasažérů Titaniku. (Poznámky autorů 1912) Bylo to opravdu velkolepé a úžasné. Celá ta smetánka, lidé, šaty. V jistém směru to bylo jako hodina dějepisu profesorky Frogové. Jenomže, jsem to všechno mohl zažít na vlastní kůži. Byl jsem tehdy ještě dítě a všechno kolem jsem vnímal jinak. Mě a matku naložili do člunu pro ženy a děti. Otec bohužel zůstal na palubě a od té doby jsme ho již neviděli. Matka se pomalu smiřovala s tím, že bude vdovou, ale alespoň nám po sobě otec nechal jisté dědictví. Jako by věděl, že tahle plavba bude jeho poslední. To mi bylo 5 let. Později jsme se s matkou naučili chodit mezi bídou a bohatstvím. Jistou část peněz, měla matka pořád schovanou. Nemusela mít pro sebe drahé oblečení, ani jídlo. Pro ni bylo nejhlavnější, abych já měl to nejdůležitější. Jídlo, šaty, dobré vychování a vzdělání.

O pár let později, jsem se dozvěděl, že je moje matka vlkodlakem a můj otec jím byl také. V tu dobu jsme poznali Alexe a jeho otce. Byl matkou doslova očarován a ona jím. Byli pro sebe jako stvoření. I když, nám to s Alexem nedávalo žádný smysl, začali jsme se po čase respektovat a navzájem uznávat. Z počátku jsme se však nemohli ani cítit. Já nesnášel jeho a on mě. Dělali jsme si naschvály a jiné různé vylomeniny. Skončilo to v den, kdy se do Alexe pustilo pár mých již bývalých kamarádů. Nenáviděli ho stejně jako já a tak se do něj pustili. S Alexem to vypadalo hodně špatně, hrozilo, že zemře a v tu chvíli se ve mně něco vzedmulo a já mu pomohl. Zahnal jsem je zpátky a sám se o Alexe postaral. Od té doby se mezi námi vytvořilo jisté silné pouto, které již nelze zpřetrhat. Já se naučil akceptovat jeho choutky a on zase to, že jsem jako domácí mazlík, kterým mě někdy, když ho naštvu nazývá.”

Zuz se zasmála vtipu, ale neodtrhla od něj oči. Dychtila po dalším návalu informací. Šťourat se mu v mysli nechtěla. Teď již ne. Už jen ta myšlenka se jí příčila. Nyní mu ležela v náručí a cítila se jako bohyně. Nikde jinde by nebyla raději. Jen s ním se teď cítila silná a zároveň slabá.

“A jaký je tvůj příběh Zuz?" Přitočil se k ní Josh a něžně ji políbil na vlasy.

 
"No vlastně, když už jsme u toho, tak jsem starší než ty. Jsem na světě již přes sto let. Já se takhle také již narodila, ale pravou upírkou jsem se stala až po ochutnání otcovy krve. To mi bylo čerstvých 17. Ještě jsem si ani pořádně neužila života. Byla jsem tehdy napadena zloději. Jsem totiž z bohaté rodiny, která si ani do dnešních dob nemusí dělat těžkou hlavu s penězi. Byla jsem prostě jen ve špatnou dobu na špatném místě." Zuz zavřela oči a ještě více se přitulila k Joshovi. Nenáviděla cestování do minulosti. Připomnělo ji to tolik odporných lidí a věcí. Josh ucítil její náhlou přešlost a pootočil její obličej k tomu svému.

 
"Jestli o tom nechceš mluvit, tak nemusíš..."

"Ne já chci. Chci ti to říct. Šla jsem tehdy jednou starou uličkou, byla příjemná červencová noc. Moře šumělo a já se příliš zaposlouchala do zvuku odrážejících se vln. Sešla jsem z cesty a vydala se po vedlejší uličce. Než mi stačilo dojít kde vlastně jsem, obestoupila mě horda mužů. Byli opilí a hašteřiví, pořád se mezi sebou jen poštuchovali a házeli po mně smysluplné pohledy. Zrychlila jsem tedy chůzi, abych byla co nejrychleji z toho místa pryč, jenže oni mě dostihli. Vrhli se na mě a prý jestli jen pípnu, tak mě zabijou. Mlčela jsem tedy a nechala se svléct se šatů, které si pak vzali aby je prodali. Měla jsem u sebe peníze, které si také vzali. To nejcennější však ale nedostali. Když už chtěli na mě provést tu hanebnost, ozval se z jiné vedlejší uličky šramot a mluvení jiných lidí. Začala jsem tedy volat o pomoc. Ucpali mi pusu, ale já ječela dál. Ti lidé mě slyšeli a šli mi na pomoc. Ti muži mi pak odkryli ústa a podřízli hrdlo. Začala jsem lapat po dechu a nebyla schopna mluvit. Jediné nač jsem se zmohla, byla poslední dvě slova. "Otče pomoz". Pak jsem se bezvládně sesula na zem. Nic si z toho, co se stalo potom si nepamatuju. Jen to, že když jsem se probudila bylo to, jako bych se znovu narodila. Můj otec mi dal novou šanci žít, ale za hroznou cenu." Zuz se opět zlomil hlas a Josh ji objal pevněji.
"Už ti nikdo nikdy neublíží, rozumíš mi! Nikdy a nikdo, já to už nedovolím. Nikdy lásko, nikdy!" Zašeptal Zuz do ucha a pak si ji posunul blíž k sobě, tak aby ji mohl políbit. Najednou Zuz ztuhla, Josh se napřímil a posadil. „Co se děje Zuz?“

 
„Musíme rychle najít Ol a Alexe. Jsou v nebezpečí.“

„Teď mi řekni o sobě něco ty? Už víš, jak jsem se dozvěděla o tobě. Kdo tě vlastně proměnil?“ Zeptala se Ol a pohlédla na Alexe.
„No řekněme, že jsem byl s mým otcem doma. Užívala jsme si nějaký film, už si nepamatuji který, ale najednou začalo hořet. Všude byl zmatek, bál jsem se. Najednou jsem ležel na zemi, otec mi přikrýval pusu nějakým kusem látky. Pak už si nic nepamatuju. Jenom tma. Potom jsem ucítil strašnou bolest. Myslel jsem si, že jsem pořád v hořícím domě. Ale pak jsem si uvědomil, že ten oheň je ve mně a ne kolem mě.“ Mezi tím, co mladík mluvil, koukal se někam za Ol.

 
„Kde jste měli ten dům?“ Vyzvídala rudovláska. Zas tak se v jeho mysli nehrabala.

 
„V Evropě, náš zachránce se jmenoval Carlisle, byl hodný. Všechno nás naučil, ale otec přeci jen s ním nevydržel. Oni také pili zvířecí krev, ale my jsme nebyli schopní se ovládnout.“ Přiznal se Alex, teď on provrtával očima deku. Pocit viny, výčitky. Ol se uvolnila a svou schopností uvolnila i svého společníka.

„Počkej Carlisle Cullen?“ Zarazila se najednou.

„Ano, ty ho znáš?“ Vyhrkl najednou Alex a nechápavě hleděl na dívku.

„Asi bych ti o sobě měla něco říct. Znáš Volturiovy?“ Ptala se teď maličká, hrála si teď se svými rukávy. Ucítila studenou paži kolem svého pasu a pak nejednou seděla Alexovi na klíně.

„Znám, proč? Cullenovi o nich občas mluvili, Carlisle s nimi strávil pár desetiletí.“ Vzpomínal mladík.

„No, abych pravdu řekla. Carlislea znám z Itálie. Žila jsem tam většinu svého života.“ Objasňovala, ale pořád se mu nebyla schopná podívat do očí. „Tak, pamatuješ si na ty tři hlavní upíry? Aro, Marcus a Caus?“ Vyzvídala Ol. Další přikývnutí a zmatek.

„Takže, asi bych se měla představit. Mé pravé jméno je Olah Victorie Elizabeth Volturi.“ Zašeptala rudovláska. Pořád hleděla na deku a cítila zmatek a strach.

„To si děláš srandu! To mi chceš říct, že právě teď jsem s holkou, to není přesné, s upírkou z královské rodiny?“ Vyděsil se Alex, blednouc ještě víc než do teď.

„No, to není tak přesné.“ Pípla Ol. Teď se ani nesnažila svého společníka uklidnit.

„Jak to myslíš, že to není tak přesné?“ Vyzvídal rozhořčeně Alex.

„Abych pravdu řekla, já i Zuz, jsme …“ Další odmlčení.

„Tak už to konečně řekni!“ Vypěnil mladík. Ol najednou ztuhla neboť se jí v hlavě ozval hysterický jekot své sestry.

„Co tam sakra děláš? No do toho mi vlastně nic není. Hele máme problém obrovský problém, který se řítí přímo k vám. Taťka si totiž udělal malý výlet. Chce se totiž podívat jak se jeho dceruškám daří.“ Sarkasmus ze Zuz jenom čišel.

„Jedeme za vámi zůstaňte kde jste. Budu řídit. Sice neručím za to že to Josh vydejchá ve zdraví ale bude to určitě jeho životní jízda.“

„Hele, sestřičko, nezabij ho hned na vaší první schůzce! Je to hodný mazlík!“ Zasmála se Ol, slyšela už jen tiché nadávky na svou osobu, ovšem v čínštině.

„Co takhle, kdybys mi řekla co se to tady děje?“ Zeptal se nervózně Alex. Rudovláska se jenom zašklebila.

„Tak, chtěl jsi poznat kdo doopravdy jsem a máš dokonce možnost poznat mého otce osobně. Ještě bych tě chtěla upozornit, kdyby ti chtěl podat ruku, za žádnou cenu ji nepřijímej. Má stejné nadání jako já. Zuz tady bude každou chvíli. Jenom doufám, že Josh má rád rychlou jízdu, ta cácorka jezdí jak blázen.“ Pousmála se nevině.

„Ale Ol, my jsme tady jeli půl hodiny.“ Podivil se Alex. Oslovená se jenom zašklebila.

„Však říkám, že jezdí jako blázen. A ještě zvláště když si chce zaběhat.“ Ušklíbla se rudovláska. Zavřela oči a zamyslela se. „Už jsou u tvého auta.“ Udělala obličej Ol.

„Cože? Tak rychle?“ Hleděl nechápavě Alex. Po těchto slovech se objevila Zuz a v těsném závěsu velký černý vlk.

 
„Ahoj Joshi! Nebo bych spíše měla říct mazlíku?“ Rýpla si naposledy Ol. Ozvalo se zavrčení. „Omlouvám se, ale teď budou trošku krušnější chvíle. Otec a jeho eskorta se právě blíží.“ Řekla hořce maličká. „Prosím, přeměň se zpátky do lidské podoby Joshi, bude lepší když budeš člověk. Už tak bude na větvi, že jeho dcera je zamilovaná do vlkodlaka.“ Vysvětlila mu Ol a Josh se podle toho zařídil. Když byl opět člověk, přišel k Zuz a objal jí svými pevnými pažemi. Zuz se o něj opřela, aby lépe zvládla situaci, ve které se teď nacházeli. Otec se zblázní z představy, že jeho dcera chodí s něčím, o čem si myslel, že již neexistuje, zaniklo. S tvorem, jehož údělem bylo zabíjet upíry. Při té myšlence na to, co by mu mohl udělat se zachvěla.

„Neboj se, bude to dobré.“ Zašeptal jí Josh do ucha a políbil jí do vlasů. Byl však stejně napnutý a nervozní jako ona. Mohla přímo cítit jeho obavy a zmatek. Vír obav se ještě více přiostřil, když se na kraji mýtiny objevily postavy v pláštích. V čele šla napřímená dvoumetrová postava, kterou sestry identifikovaly jako svého otce. Šli pomalým, zdlouhavým krokem, který značil čas. Nešli ve spěchu jako nepřátelé, ale jako někdo, kdo si chce jen přátelsky pohovořit. Vůdce i se svou eskortou došli až k těm čtyřem, počeš se zastavili. Sestry se poklonily svému otci a to samé udělali Josh s Alexem.

„Vítej otče. Jak vidím, máš tu jako vždy své poskoky.“ Rýpla si Ol, stále předkloněná.

“Myslím, že by jste mi měly někoho představit.“ Taktně napověděl nejvyšší. Rudovláska rozprostřela kolem poklid.

„Jak myslíš. Toto je Alex Hroozley a jeho bratr Josh Hroozley.“ Představila maličká. Tázajícímu spadla kápě.

„Úchvatní mladí pánové. Doufám, že se o moje holčičky staráte dobře. Jinak bych musel zasáhnout.“ Usmál se otec. Alex jenom vyvalil oči.

„Chceš říct, že váš otec je Aro Volturi?“ Zeptal se v duchu Alex. Zuz to poslala dál Ol.

„Otče, myslím, že by bylo vhodné, abychom se představili.“ Pronesla maličká. „Takže Alexi, Joshi, toto je náš otec Aro Volturi. Ti další jsou Felix, Demetri, ano Jane nesmí chybět.“ Ušklíbla se rudovláska a ukazovala na neznámé. „Tito byli mé chůvy od narození. Demetri je schopný hledat lidi, upíry a další, podle pachu, takže jsem se pohybovala polovinu života zavřená v hradě.“ Neudržela vztek na uzdě Ol a vybuchla na Ara.

„Co takhle, kdyby ses uklidnila? Dělám to nerad, ale víš, co udělám.“ Hlavní upír se neustále usmíval, ale v jeho hlase zněla výhružka.

„Jen ať si to ta nádhera zkusí!“ Procedila mezi zuby Zuz a propalovala Jane očima.

„Aaa, má milovaná Zuz, taky tě rád vidím. Jak se má, má drahá prvorozená? Nepopřál jsem ti ani k narozeninám, má maličká. Ale pokud budeš chtít, mám schovaných pár lidí. Pokud by jsi chtěla, jsou tví, nebo tvou žízeň ukojil tento mladík?“ Pokročil Aro o něco vpřed a díval se při tom na Joshe. Zuz mu však zastoupila cestu.

„Víš dobře, že mým choutkám lahodí jen zvířecí krev. A ho, nech nepokoji! Nepatří ti a nikdy nebude!“ Josh jen nechápavě koukal a nic nechápal.

„Co vlastně dělá Dimitrij? Už jsi ho taky zabila?“ Arovi na tváři zůstal blažený výraz vítězství a moci.

„A jak se má matka? Musí se převracet v hrobě, když vidí s kým teď spíš a co jim děláš.“ Při Zuziných slovech Arovi úsměv zmizel z tváře rychleji než pára nad hrncem.

„Ale, ale tatínku. Snad se nám nezlobíš? Ještě řekni, že to není pravda. A pokud vím, tak Dimitriho, jsi nechal zabít sám. Slyšela jsem, že si na severu tvořil armádu proti Tanii. Jinak jak tě znám, tak se za chvíli ukážeš ve své pravé podstatě. Klidně se vsadím, že tě tví nohsledi tak neznají. Ano už se to blíží!“ Zašklebila se Ol a sledovala otcovu reakci. Na jedné straně cítila strach, ale na druhé zmatek a hněv. Alex se podíval na svou dívku s tázavým pohledem.

„Alexi, teď se do toho nepleť! Ještě chvíli a uvidíš, jak mě tam ta mírumilovná osůbka, nebo spíše zrůda, vychovávala.“ Řekla polohlasem, ale všichni upíři to slyšeli.

„Tak to už jsi přehnala!“ Zasyčel Aro a kývl na Jane. Ol věděla, co bude následovat. Ještě cítila škodolibou radost a pak už jen bolest. Sesunula se k zemi, ale za ty roky si už na tu bolest zvykla a ani nevykřikla. V Zuz se najednou objevil nečekaný hněv. Oči jí začaly bolet a pálit. Najednou se jí zalily odpornou černí. Začala se svíjet v bolestech, ale stejně rychle jako bolest přešla, tak také odešla a Zuz najednou v sobě měla tolik hněvu, že ho nedokázala potlačit. Chtěla Jane způsobit bolest a utrpení. Najednou Janeniny vlasy vzplály jasným zeleným plamenem. Jane v tu chvíli přerušila mučení Ol a sama raději začala zápasit se svými vlasy, které teď vypadaly jako zelená pochodeň. Když Zuz viděla, že je její sestra zase v pořádku, vrátila se zase zpátky do normálu a plamen na Janeniných vlasech opět zhasl. Zůstalo po něj jen pár chomáčků vlasů, mezi nimiž byly vypálené rudě zbarvené skvrny. Ol se nechápavě podívala na sestru, ale nebyla jediná.

„Tak to je dost hustý! Děkuji sestřičko!“ Zasmála se rudovláska. „Řekla bych, že toto rodinné shledání se zrovna nevydařilo.“ Podotkla nyní s úsměvem maličká. „Já to říkám pořád. Čím méně se vidíme, tím vycházíme spolu líp. Co takhle už to divadélko ukončit?“ Úsměv Ol ztuhl na rtech a z očí jí málem metaly blesky.

„Proč jsi mi neřekla, že máš novou schopnost? Myslel jsem, že si říkáme všechno.“ Obrátil se Aro na Zuz, jeho dobrá nálada se zase vrátila do normálu. Mladší se zasmála, opravdu pobavená svým otcem. Zuz však stále stála jako opařená a neměla se k odpovědi. Sama vlastně nevěděla co to udělala. Začala se třást po celém těle a sama před sebou začala couvat. Narazila však do Joshe, který se na ní díval tázavým tonem. V mysli mu vyčetla, že je z toho stejně zmatený jako ona. Otočila se tedy zpátky k ostatním, ale zády se pořád opírala o Joshe.

„Já o tom nevěděla… probudilo. Najednou jsem netoužila po ničem jiném, než Jane ublížit. A to se mi tady povedlo. Nikdy více se už neopovažujte něco zkoušet na mě, Ol nebo na naše přátelé. Pak by jste totiž opět poznali bolesti“

„Teď tak dobře nechápu, co se tady děje.“ Zeptal se Alex a pomohl Ol ze země. To neměl dělat, upoutal na sebe pozornost.

„A, mladý pán Hroozley. Pořádně jsme neměli tu čest. Co kdybys ke mně přišel a podal mi ruku na seznámení?“ Navrhl s úsměvem Aro. Ol cítila tu škodolibou radost, začínala na ní být alergická.

„Alexi, vzpomeň si na to, co jsem říkala.“ Šeptla směrem k mladíkovi. „Otče, nezkoušej na něj nic. Za nic nemůže! Nic ti neudělal?“ Zavrčela k oslovenému.

„Ale, ale dceruško! Nevím, ale myslím, že jsem starší a mám vyšší postavení než ty.“ Dobrá nálada, na tu Ol taky začínala být alergická.

„To máš sice pravdu, ale myslím, že mi to dlužíš!“ Zavrčela Ol.

„Odpovím ti, Alexi. Tady Jane, má jeden dar.“ Vysvětloval Aro. Obě sestry vyřkly společně „Tss.“ „Ano, je to dar! Pokud chceš, tak ti ho může ukázat na sobě.“ Mile pokračoval otec.

„To ani nezkoušej!“ Teď se v Oliné hrudi ozvalo zavrčení. A postavila se před Alexe. Zuz se postavila po boku své sestry. Jejich otec propadl v hysterický smích.

„Jane, drahoušku, mohla by jsi?“ Otočil se Aro k Jane a ta jen přikývla, v tu chvíli Zuz poslala Ol spěšnou myšlenku s vysvětlením a s prosbou a vyzkoušení. Ol to tedy zkusila a i její oči se teď zbarvily do barvy havraních křídel. V tu chvíli Ol věděla přesně, co předtím cítila Zuz.

„Takže poslední varování!“ Upozornila maličká.

„Copak jsem vás dvě nic nenaučil?“ Zeptal se otec dcer.

„Ano, naučil jsi nás bolesti a nenávisti! Staraly jsme se o sebe samy, přesněji mě pomáhala Zuz. Už nedovolím, abys nám ty, nebo tví služebníci dál ubližovali!“ Křikla a se zavrčením vystřelil modrý plamen, zrovna ve chvíli co zelený. Kolem upírů se najednou rozlila fialová záře. Všichni zůstali stát jako přimražení. Přes šlehající plameny se na Ol se Zuz dívali další bolestné oči. Byly to oči jejich otce, co je sžíraly, propalovaly a vyčítaly jim co dělají.

„Tímhle si mojí omluvu nevynutíte.“ Zavolal na ně Aro a plameny začaly šlehat ještě výš a intenzivněji. Aro se zadíval na své dcery a zaměřil se na Zuz. „Zuz, co to děláš? Cožpak jsem ti nedal všechno? Žila jsi si jako princezna. Měla jsi vše!“

„Ale neměla jsem otce, neměla. Jedno jsi mi přeci jen nedal.“

„A co to tedy bylo Zuz? Pověz mi to.“

„Otcovskou lásku.“ Hlesla Zuz a v tu chvíli plameny opět zhasly, ale jenom zelené. Teď hořely jenom modré.

„Nejraději bych vás hned zabila, ale ne. Berte to jako upozornění! Teď vás necháme jít. Nestojíme o další návštěvu!“ Zavrčela zase Ol a i modré plameny zhasly. „Jste volní! Sbohem!“ Poslední slova co rudovláska věnovala své minulosti.