Jiný svět

Autorky: Ol... a Zuz

5.

„Promiň, Zuz, ale když odcházíš někam s vlkodlakem, tak se musím koukat.“ Pomyslela si, ale nedala najevo, své odposlouchávání. Právě s Alexem přišli do jedné třídy, nevnímala ho. Teprve jak jí zatahal za rukáv, zatřáskla hlavou a na chvíli zapomněla poslouchat sestřiny myšlenky.

„Děje se něco? Mám jít pryč?“ Zeptal se, se štěněčíma očima Alex. Smutek, i v jeho myšlenkách si Ol mohla přečíst, zoufalství z toho, kdyby chtěla aby odešel. Vyloudila na své tváři úsměv.

„Ne to je v pohodě. Jsem ráda, že můžu být s tebou. Nevíš jde se poděla Zuz s Joshem?“ Zeptala se netrpělivě Ol. Její společník se uchechtl.

„Neboj, tvoje sestra bude s Joshem v pořádku.“ Usmál se Alex a pohladil ji hřbet ruky.

„Kdybych teď začala křičet, nikdo by si mě ani nevšiml.” Zaslechla Ol tuto myšlenku a znejistěla. Její společník jí to poznal na očích.

„Opravdu se nic neděje? Připadáš mi nervózní. O Zuz se opravdu nemusíš bát.“ Uklidňoval rudovlásku Alex.

„Ne, nic se neděje, ale jenom mám obavy o tu cácorku. Dostává se do maléru ještě častěji než já a to je co říct.“ Řekla a podívala se do tmavých očí. I když věděla, že by se neměla moc zaplést, nechala se unášet tím jeho pohledem.

„Neblbni Ol, to přeci nejde. Vždyť ho vůbec neznáš.“ Vynadala si v duchu, ale ozvalo se její svědomí: „A proč bych nemohla? Mám snad tak lehký život, že si nezasloužím někoho, kdo by se o mě staral? Jo a mimochodem, znám ho. Znám ho snad ještě líp než on sám sebe. Cítím jeho pocity. Dokážu je rozeznal líp než on.“

„No uznávám, že to je pravda, ale je to bratr vlkodlaka, který je teď se Zuz.“ Hádaly se její  existence.

„Mohl bych tě někam dneska pozvat?“ Prolomil ticho Alex a Ol málem nadskočila, tak se zabrala do svých myšlenek, že úplně zapomněla kde je.

„Myslím, že to není to nejlepší.“ Zamumlala Ol, její šlechetnější část vyhrála. Sklopila oči aby se nemusela koukat do těch jeho. Smutek, Alexovy myšlenky se snažila rudovláska zazdít a taky se jí to docela dobře dařilo.

„Mohl bych vědět proč?“ Snažil se, aby jeho hlas byl vyrovnaný, ale moc se mu to nepodařilo.

„To, to ti nemůžu říct.“ Pípla Ol, ale vybavily se jí sestřiny slova.

„ A mimo to, Alex už dlouho touží po dívce, před kterou by se nemusel skrývat a která bude chápat to čím je. Ty jsi vlastně šťastlivec Ol a ani o tom nevíš.“

„A měl bych nějakou šanci, někdy později?“ Ptal se s nadějí Alex.

„Tak si zahrajeme ruskou ruletu.“ Pomyslela si Ol a nadechovala se k odpovědi.

„Ještě bych ti chtěl říct, že na tebe nechci nijak tlačit. Pokud mě odmítneš, tak už tě nechám být.“ Pronesl sklíčeně a na znamení pravdivosti svých slov, se odtáhl.

„No, Alexi, ráda bych si s tebou vyšla, ale nemyslím si, že je dnešek vhodný. Přeci jen se známe pár hodin.“ Ol chtěla pokračovat, ale její společník jí přerušil zavýskáním. Jeho nálada se opět vrátila do radostných výšin, paži vrátil na dívčiny bedra.

„Takže, mám ještě nějakou šanci?“ Ujišťoval se, i když to bylo zbytečné. Vlna smutku, starostí, výčitek, ale převládal zmatek.

„Ano, máš šanci, ale teď mě omluv někdo má pěkně velké potíže a pokud je to Zuz tak mám pěkně velký problém.“ Vychrlila a vstávala. Alex na ní nechápavě hleděl. Ol zavrtěla hlavou.

„Promiň, ale vysvětlím ti to později. Věř mi a být tebou, tak jdu najít bratra.“ Zašeptala, ale pak už na nic nečekala a vyšla ze třídy. Jediné štěstí bylo, že učitel ještě nedorazil. Nemusela Zuz hledat dlouho. Zaplula na jeden z dívčích záchodků. Vlna smutku jí zalila.

„Zuz?“ Zašeptala Ol. Nečekala na odpověď a vydala se ke dveřím, kde cítila pocity nejlíp. „Pokud vyjdeš ven, tak ti můžu pomoct. Však mě znáš. Vypovídáš se z toho a zase bude dobře.“ Snažila se svou starší sestru uklidnit rudovláska, musela se přemáhat, aby místo přeměnění na pohodu, náhodou nerozšířila soucit.

„Kreténe, kreténe, ty jeden debilní kreténe.“ Nadávala si ve svých myšlenkách Zuz a slzy se jí v malých krůpějích kutálely po tváři. Byla bezmocná. Tolik by si chtěla s Joshem něco začít a zároveň si musela neustále připomínat čím je on. Nemohla, ale zapomenout, na jeho slova, na jeho dech, který se mu zrychlil, když byli spolu, na jeho sladký a srdečný úsměv, který mu vykouzlila na tváři. A v neposlední řadě, na jeho krásné a upřímné oči, které jí nedokázaly lhát. Těch se prostě nedokázala tak lehce vzdát. Nemohla, nechtěla, ale co se stene pak až se dozví pravdu? Jak se na ní bude dívat? Co si bude myslet? Nevěděla, ale nakonec si řekla, že nejlepší bude, když tomu nechá volný průběh a přestane se tomu bránit. Musí myslet na to, co bude teď, ne na to, co bude pak.

„Zuz! Prosím tě, vylez z těch dveří!“ Vyhrkla rozzlobeně Ol a už šahala po klice. „A nejsi blbá! Jenom jsi zamilovaná! A on ti odpustí a to ani nemusím vidět do budoucnosti!“ Uklidňovala sestru. „Tak a teď chci pohodu!“ Přikazovala si a všude se rozlil požadovaný cit. Ruku už měla maličká na klice a v tu chvíli se ozvalo hlasité „Cvak.“ Ol vděčně otevřela dveře, chytajíc sestru do náruče.

„Dík Ol, ale nejsem si tak úplně jistá, jestli to pochopí. Nechci ale ani nahlížet do budoucnosti, abych to zjistila. A zamilovaná? Nevím… vůbec nevím. Co vím jistě, je jen to, že když jsem s ním, tak se konečně zase cítím svá. Ničím nevázaná, svobodná. Měla bych se, ale přestat bát a ty taky. Hned o přestávce za ním zajdu a promluvím si s ním o tom. Zkusím to, ale zahrát nějak do autu. No mohly bychom už jít do třídy, abychom nebyly v centru drbů.“ Usmála se Zuz a spolu s Ol se vydaly zpět ke třídě.

V místnosti ještě nebyl vyučující, prý se omluvil se slovy: „Buďte potichu, musím za panem ředitelem.“

Ol došla k Alexovi a nervózně si sedla vedle něj. Mohla přímo cítit jeho zvědavost.

„Tak jsem zpátky.“ Hlesla rudovláska, neměla se k tomu, aby pohlédla do tmavých očí.

„Myslím, že mi dlužíš vysvětlení.“ Připomněl si Alex. Hnědoočka pořád sledovala desku stolu.

„Ano, asi ti opravdu dlužím vysvětlení, ale nejsem jediná.“ Vyhrkla Ol bez rozmyslu. Překvapení.

„Já?“ Zeptal se vyjeveně mladík.

„Promiň, chtěla bych se ti omluvit. Ale teď, ti to nemůžu říct. Odpoledne?“ Navrhla Ol. Alex jenom přikývnul, neboť přišel učitel Frog.

„Tak se utište! Dnes si probereme rod Vstavačovitých.“ Zuz se taky posadila, ale pro změnu vedle sebe cítila jen ticho, neklid a napětí.

„Zuz, já bych se ti chtěl…“ Začal Josh, ale Zuz ho okamžitě zastavila přitisknutím prstu na jeho ústa. Sklíčeně se na ní podíval a příval smutných myšlenek, který Zuz zaplavil byl k nevydržení. Výčitky, zlost, bolest, to všechno se mu honilo hlavou. Nemohla to déle poslouchat ne dokonce hodiny. Musela něco vymyslet. Proto zvedla ruku a začala se hlásit.

„Ano slečno?“ Vyzval jí profesor Frog.

„Není mi dobře, pane profesore. Cítím, že na mě jdou mdloby. Nemohla bych jít prosím na chvíli na chodbu k oknu?“ Pípla Zuz a tvářila se velmi sklíčeně. Profesor okamžitě kýval hlavou a ukazoval ke dveřím.

„Pan Hroozley, vás raději doprovodí slečno. Jen pro jistotu.“ Josh se okamžitě zvedl a hned byl u ní, aby jí bal případnou oporou. Když došli za dveře, Zuz šla okamžitě k oknu, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Nebylo to však tím, že by jí bylo špatně. Tuhle roli už zahrála tolikrát, že jí to vždycky zbaštil každý.

„Nemám tě chytnou, kdyby něco?“ Zeptal se starostlivě Josh a již přibližoval své ruce k jejím.

„Nic mi není, jen jsem s tebou potřebovala mluvit hned.“ Řekla Zuz a při tom se mu dívala zpříma do očí. Viděla v nich překvapení, ale pak opět smutek.

„Zuz, omlouvám se. Neměl jsem na tebe tak spěchat. Jak by takovou holku jako jsi ty, mohl zajímat takový obyčejný kluk jako jsem já. Prostě jsem moc…“ Nedořekl, jelikož se Zuziny rty jemně přitiskly k těm jeho a něžně je políbily. Pak se Zuz opět odtáhla a usmála se na něj. Josh jen zamrkal, ale pak se jen usmál a Zuz cítila, jak jeho srdíčko opět poskočilo.

„Nepodceňuj se, ale měli bychom trochu přibrzdit. Třeba si zajít do kina, nebo na večeři a lépe se poznat. Předtím, jsem se stáhla zpátky, jelikož můj předchozí vztah skončil katastrofou a já se jen bála začít budovat nový.“ Zalhala Zuz a očima začala pátrat po zemi. Josh jí jemně opět přiložil prsty pod bradu a opět jí tvář vyzvednul do optimální výšky.

„Dám ti prostoru kolik budeš chtít. Ty mi za to stojíš.“ Pronesl a propletl své prsty s těmi jejími. Tentokrát už Zuz neucukla, ba naopak. V tu chvíli se však otevřely dveře a pan Frog vyšel ven, hledíc na Zuz a Joshe.

„Je vám již dobře slečno?“ Zuz se koukla po Joshovi.

„Ano, teď už ano.“ Pronesla a ruku v ruce vešli do třídy.

„Tak co sestřičko? Je všechno k? Nebo zase obvyklí divadélko?“ Rýpla si v duchu Ol a sledovala Zuz. Ta se jenom zašklebila.

„Nevím proč, ale nepřipadáš mi jako holka, která by rozhovor oddalovala kvůli nějaké prkotině.“ Uvažoval polohlasem Alex.

„Možná máš pravdu, ale nemusím vidět do budoucnosti, abych ti věděla, že to, co ti řeknu, se ti nebude líbit.“ Šeptala na oplátku rudovláska. Starost, zmatek a strach. „Prvně se ti to líbit nebude, ale později se s tím možná smíříš.“ Pokračovala maličká. Alexovy pocity se rozeběhly a Ol nedokázala přesně určit co cítí.

„Dobře, mám tě vyzvednout?“ Zeptal se smířeně. Rudovláska rozlila kolem pohodu.

„Byla bych moc ráda. Předpokládám, že už víš kde bydlím.“ Usmála se Ol. „Opravdu se nemáš čeho bát, jenom budeš trochu vyjevený. Ale to přejde.“ Začínala plácat nesmysly rudovláska.

„Teď se opravdu začínám bát.“ Přiznal se Alex a jeho pocity to dosvědčily. Ol se usmála.

„Neboj, zase plácám páté přes deváté!“ Vysvětlila maličká. Zuz mezitím měla v hlavě zmatek. Nebyla jednou z těch, co vytrubují své tajemství každému, ale musela. Nic jiného jí nezbývalo.

Zuz se s Joshem domluvila na dnešní večer, aby mu o sobě pověděla.

„Chtěl jsi, abychom se lépe poznali, ne?“ Nahlodával jí vnitřní hlásek, který tak nesnášela. Doma byla jako na jehlách, jelikož dnešní večer i její setra prozradí svému „příteli“ své tajemství. Ozval se zvonek a Zuz skoro nadskočila. Šla tedy otevřít, ale byl to jen Alex pro Ol. V duchu své sestře popřála mnoho štěstí a zavřela za nimi dveře. Už se otáčela, že půjde ke krbu ohřát a pokochat se ohněm, když v tom se ozval zvonek. Pomalu se otočila a šla otevřít. Přede dveřmi stál Josh s nádhernými bílými liliemi.

„Jak tak koukám, tak jsi mluvil s mojí sestřičkou.“ Usmála se Zuz a odnesla květiny do vázy.

„Jen jsem se předběžně informoval, nic víc. Tak půjdeme?“

„Počkej chvilinku.“ Zarazila jej ve dveřích Zuz a chytila ho za ruku.

„Copak se děje? Zapomněla jsi si něco? Musíš si vzít už jen kabát, nic víc nepotřebuješ. Vypadáš totiž naprosto úžasně.“ Zhodnotil Josh a přejel si jí pohledem.

„Ne, o to nejde. Jen jsem ti něco chtěla říct dřív, než někam půjdeme. A podle mého, tady to bude lepší, aspoň uvidím tvou reakci v klidu.“ Josh se na ní nechápavě zahleděl a jeho myšlenky zase začaly vířit.

„Teď ti nějak nerozumím. Co se děje? Jde z toho docela strach.“ Další záplava myšlenek a otázek typu: Co se stalo? Co mi chce říct? Chce se se mnou rozejít? Ne, to ne, vždyť spolu ještě ani nechodíme. Tak co tedy?

„Jo, to máš pravdu, ještě spolu nechodíme a ne, nechci se s tebou rozejít. Na to totiž k tobě hodně něco cítím.“ Josh náhle strnul.

„Jak jsi věděla co…“

„Na co myslíš? Umím číst myšlenky druhých lidí.“

„Ale jak to? Jak dlouho?“

„Už asi sto let.“ Vlna zděšení Zuz obstoupila jako pancéřová stěna. Nejistota, strach, hrozba.

„Jak to myslíš?“ Zeptal se, i když znal dávno sám odpověď.

„Joshi, já jsem upír.“

„Tak kam to bude?“ Zeptala se Ola a hrála si s rukávy své mikiny. Ještě ve škole se domluvili, spíše rudovláska si vyžádala obyčejný civil, džíny a mikinu.

„To je tajemství. Ale ještě pro jistotu.“ Podal Ol šátek.

„Alexi, nemyslím, že je to dobrý nápad.“ Usmála se dívčina.

„Jestli mi důvěřuješ, tak mi dovolíš, abych ti ho zavázal.“ Oplatil jí úsměv oslovený.

„Důvěřuju, i když se mi to nepodobá, ale jestli mě dotáhneš do doupěte plného upírů, nebo vlkodlaků, nebo jiné příšery, tak tě vlastnoručně zabiju!“ Vyhrožovala Ol, ale svou výhružku doplnila tichým smíchem. Alex už jí zavazoval pásku kolem očí.

„To snad není možné, proč se trefila zrovna do upírů a vlkodlaků? Nemůže vědět co jsme. I když. Necítím z ní ani člověka, ani upíra, ani vlkodlaka. Josh taky nic necítil.“ Myslel si Alex mezi tím, co své společnici pomáhal.

„Tak můžeme?“ Zeptal se teď nahlas, v jeho hlase byla velmi dobře schovaná nervozita.

„Nebuď nervózní, já jsem si dělala srandu.“ Podřekla se opět Ol, v duchu si vynadala.

„Jak víš že jsem nervózní?“ Divil se Alex. Rudovláska pokrčila rameny.

„Jde ti to cítit v hlase. Doporučuju zhluboka dýchat a neboj!“ Uklidňovala svého společníka a rozprostřela v autě pohodu.

„Tak jsme tady, ale ještě musíme jít pár metrů a pak budeme na místě. Nevadilo by ti, kdybych tě nesl? Je tady trošku horší terén.“ Řekl s nadějí mladík.

„Jasně, ale trochu se proneseš.“ Zasmála se Ol. To už auto zastavilo, rudovláska po hmatu otevřela dveře. Pod nohou ucítila kameny. „Takže jsem někde na polní cestě.“ Usmívajíc podotkla Ol.

„Můžu?“ Zeptal se Alex u dívčina ucha, její podotknutí ignoroval.

„Jsem jen tvá.“ Zašeptala, nechávajíc se zvednout a doufala, že tu poznámku nebral jako dvoj smysl. Vítr jí cuchal vlasy. „Musíme běžet. Nikdy jindy necítím takový pocit.“ Pomyslela si Ol.

„Můžeš se posadit. Doufám, že ti nevadí příroda.“ Podotkl se strachem.

„Ne, nevadí, miluju když jsem venku. Můžu si už sundat ten šátek?“ Zeptala se nesměle.

„Ještě chvilinku.“ Řekl a kolem se ozvalo cvaknutí.

„Takže oheň?“ Spekulovala nahlas dívka.

„Nelekni se. Budu ti teď sundávat ten šátek.“ Upozornil, nedbaje její poznámky, Alex.

„Už se těším.“ Podotkla Ol. Studené ruce odvázaly správce Oliných očí. Rudovlásce vyvstala nádherná podívaná na malý palouček. Seděla na kárované dece, uprostřed se tyčila rudá svíčka. Dvě sklenice na víno a pár talířků s dobrotama.

„To, to je nádhera.“ Vykoktala šokovaně. Alex se zatetelil radostí a pýchou.

„Jsem rád, že se ti to líbí.“ Usmál se tmavooký společník.

„Než řekneš cokoli dalšího, chtěla bych tě hned na začátku upozornit. Nejsem jen tak obyčejná holka.“ Vyhrkla dívka sledujíc vzor na dece. Alex nechápavě přihlížel. „Radši hned na začátku vyložím karty na stůl, než abych později litovala. Řekněme, že vím, co jsi zač a vím i že je Josh vlkodlak. Jsem totiž upírka. Jako ty.“ Pronesla Ol a čekala na odpověď.

"To ne Zuz ty přece ne..." Josh kroutil nevěřícně hlavou a začal zrychlovat svou chůzi po pokoji. Sem tam, sem tam pořád dokola. Najednou se začal třást. Zuz se napjala jelikož věděla co bude následovat. Nebezpečí jí dostihlo dřív, než by si přála a byla na něj úplně sama. Josh se před jejíma očima začal měnit ve velkého černého vlka, který na ni začal vrčet a tím odhalovat své dlouhé bílé tesáky.

"Joshi, to není tak, jak si myslíš. Já se sestrou nejsme jako Alex."

"Proč bych ti měl věřit, Zuz? Si jedna z nich. Stejná pijavice, které nesnáším a které mám každý den na očích. Jak můžeš? Myslel jsem že ty budeš jiná... lepší, ale ubližuješ lidem. Piješ z nich jsi prostě pijavice!" Na posledním slově si dal pořádně záležet a tak z jeho vlčí podoby to znělo jako by se bořily domy. Hrdelní vrčení teď bylo tak hlasité, že přehlušovalo i nahlas puštěnou televizi, kterou Zuz ještě před tím stačila zapnout. Čekala takovouhle reakci. Když Josh viděl že mu nemá co říct otočil se a již chtěl odejít avšak Zuz mu zastoupila cestu.

"Ustup mi z cesty." Procedil mezi vyceněnými zuby, které teď vypadaly ještě hrozivěji než před chvílí.

"Neustoupím ti z cesty dokud si mě nevyslechneš." Vyštěkla na něj Zuz a ze svého místa se ani nehla.

"Proč bych tě měl vyslechnout "pijavice"?" Procedil a již se krčil ke skoku.

"Protože vím, že ti na mě záleží a protože jsi mi řekl, že kdybych se ti chtěla s čímkoliv svěřit, jsi tu pro mě. Teď nastala ta chvíle, kdybych ti toho chtěla tolik povědět. A ty si mě musíš prostě vyslechnout. Dal jsi slib vzpomínáš?" Řekla mírumilovně Zuz a v očích se jí opět začaly tvořit krůpěje slz. Josh náhle zjihnul. Přestal se krčit a vrčet. Jako by to zase byl Josh, jen v trochu jiné podobě. Zuz tedy na nic nečekala a začala rychle jednat dřív než se zase změní.

"Vím, jak ti vadí pití krve lidí. Jak ti upíři připadají celkově, ale prostě takový jsme a nezměníme se, ale já a moje sestra jsme jiné. My z lidí nepijeme. Příčí se nám pití lidské krve, nahrazujeme si jí zvířecí krví. Proto jste nás také necítili jako upírky, ale jako normální holky. My si totiž vytváříme svůj zápach, čímž na sebe neupozorňujeme ostatní upíry. Nejsme jako oni, jsme hodnější. Nikdy jsme si nepřály být tím čím jsme příčí se nám to. Raději bych byla člověk než pít krev ze zvířat. To není život jaký jsme si pro sebe představovaly. Je to určitým způsobem prokletí. Nemáš vlastní soukromí, protože ti někdo leze do hlavy nebo slyšíš myšlenky ostatních kolem sebe. Máme naštěstí tak silnou vůli, abychom to mohli potlačit, ale není to to samé jako žít v blahé nevědomosti. A nevědět že existuje něco takového jako upíři a vlkodlaci. Někdo jako my dva. Prosím, věř mi. Nechtěla jsem ti tím ublížit a ani nechci, abychom byli nepřátele, na to k tobě až příliš něco cítím Joshi..." Nechala větu otevřenou jelikož se jí zlomil hlas. Vlastní tělo jí zradilo a odhalilo slabou stránku. City. Právě ty jí často zradily. Nechtěla, aby viděl jak moc jí to vytížilo a vzalo, proto se otočila a řekla jen: "Teď můžeš jít, jestli chceš." A odstoupila od dveří. Nevšimla si tedy že Josh již má opět svou lidskou podobu a že je k ní otočený zády stejně jako ona k němu. Neodešel jak ve skrytu duše předpokládala, ale taky nepřišel k ní, nic neřekl ani neudělal. Takhle oba stáli celou věčnost dokud Josh neprolomil to hrobové ticho.

"Máš vůbec představu, jak mi to teď nabourá život, když budu s tebou? Vše pro co jsem věřil, se teď zhroutí jako domeček z karet. Já nevěděl že existují i upíři, kteří se neživí jen lidskou krví. Házel jsem je všechny na jednu hromadu, do jednoho pytle. Když se moje matka poznala s Alexovým otcem, myslel jsem že zešílím vzteky. Alex na tom nebyl o nic lépe. Oba jsme nechápali, jak může existovat pouto mezi upíry a vlkodlaky. Teď však už tomu začínám rozumět. Nezáleželo mu na tom kdo nebo co je. Prostě se jen do ní zamiloval. Tak jako já do tebe, Zuz." Zuz při těchto slovech vzhlédla k němu a viděla mu na očích že si s ní nehraje a že říká pravdu. Také se do něj zamilovala, nedokázala pochopit jak, ale cítila to samé co on. Věděla přesně jak se cítí.

"Já to nemůžu a nechci přehlížet, to k co tobě cítím, Zuz na to nemám dostatečně silnou vůli. I když, mě zjištění že jsi upírka hodně překvapilo, dokážu se s tím poprat pokud, ale ovšem ty přijmeš to, že jsem někdy chlupatý přerostlí štěně." Řekl se smíchem a Zuz se taky dala do smíchu a padla mu kolem krku, při čemž se stačili ještě políbit. Líbali se dlouho a oba si užívali přítomnosti toho druhého. Když skončili zeptal se ještě Josh: „Máš ještě nějakou schopnost o který bych měl vědět, kromě toho že budeš kdykoliv vědět něco dřív než já ti to budu chtít říct?" Zeptal se Josh a Zuz se tomu opět musela zasmát.

"No vlastně, ještě vidím do budoucnosti. Komukoliv a kdykoliv." Josh jen polkl a Zuz se tomu musela opět začít smát.

"Tak a mám po ptákách. Pokud budu něco vyvádět, tak mi buď přečteš myšlenky nebo se nakoukneš do budoucnosti. Kam já jsem se to zase dostal." Začal bědovat Josh a na znamení žalu semknul ruce jako při modlení. Zuz ho spiklenecky štouchla do žeber a pak se oba složili na gauč a povídali si jako již zamilovaný pár.

„Promiň, ale mohla bys to prosím ještě jednou zopakovat? Myslím, že jsem tě dost dobře nepochopil.“ Zmatek a strach se objevili v Alexově mysli.

„Slyšel jsi dobře, ale mezi námi je jeden rozdíl. Ty piješ lidskou krev, to se mi ze srdce příčí. Jsem tak říkajíc vegetariánka a má sestra je právě u nás doma s vlkodlakem.“ Zopakovala Ol a pohrávala si s rukávy.

„Cože? Ale jak to víš? A jestli je Josh se Zuz v jedné místnosti, tak to je pěkně velký průšvih.“ Alex začas zmatkovat.

„Alexi, já tě prosím, uklidni se. Zuz nic není, přesněji se ještě nestrhla žádná rvačka. Aspoň prozatím, ale Zuz by ho v nejhorším případě uklidnila.“ Dívčina slova osloveného moc nezchladila, spíše naopak.

„A to tady sedíš jenom tak? Co když se Joshovi něco stane?“ Rozzuřeně vybouchl Alex.

„Poslední varování. Oba budou v pohodě! Ale ty se musíš uklidnit. Chtěla bych ti něco navrhnout.“ Olin hlas teď byl výhružný.

„A jak bys mě chtěla asi tak uklidnit?“ Zavrčel Alex. Ol nezbývalo nic jiného, než se usmát.

„Asi takto?“ Rozprostřela kolem sebe pohodu a uvolněnost. Koukala na svého společníka. Ten nechápavě hleděl.

„Jak, jaks to udělala?“ Zeptal se vyjeveně.

„Pokud se posadíš, tak ti to všechno řeknu. Řeknu ti o sobě co budeš chtít, ale prosím, vyslechni mě.“ Pronesla vyrovnaně rudovláska. Byla tak zvyklá na nálady kolem sebe, že byla schopná si tu svou udržet ať se děje co se děje. Alex k jejímu překvapení poslechl. Nechápavě na ní hleděl.

„Jak jsi to udělala? Jak to? Že jsem najednou v pohodě?“ Zeptal se nechápavě.

„Mám takovou schopnost. Můžu vycítit všechny emoce kolem sebe. Můžu cítit tvoje zmatení, strach a vlastně všechny pocity, kterými si sám nejsi schopen si poradit. A také můžu s těmito pocity manipulovat. Sám jsi to teď poznal. Můžu uklidnit rozzuřené lidi, nebo naopak probudit energii v ospalém člověku.“ Shrnula Ol a dál zkoumala vzor deky. Nechtěla vzhlédnout, bála se, co uvidí.

„A jak to, že víš, že jsem upír a piji lidskou krev?“ Ptal se dál. Pomalu začínal chápat.

„Mám ještě jeden dar, nebo spíše prokletí? To můžeš posoudit sám. Pamatuješ si na dnešní ráno? Když jsi mi podal ruku?“ Optala se dívka, stále pohled zabodnutý do podložky.

„Ano, pamatuju. Pak jsi vypadala, že jsi viděla ducha.“ Vzpomínal Alex.

„Taky že jsem skoro toho ducha viděla. Když se mě dotkneš, tak jsem schopná, vidět a slyšet všechny tvoje myšlenky. Nezáleží na tom, jak je tomu dlouho. V knihkupectví jsem viděla, jak ses přeměnil. Všechnu tvou bolest jsem cítila jako svojí. Musela jsem zmizet snad mě chápeš. S Joshem to bylo trochu horší. Tak jsem cítila ten zmatek, nenávist a všechno spojené s prvním přeměněním. To jsi stál vedle něho. Neměl tě rád. Ale pak jste se sblížili.“ Vysvětlovala maličká, v koutku oka se jí objevila osamělá slza.

„Takže proto jsi utekla a pak jsi tak zbledla. Myslel jsem, že za to můžu já.“ Úleva a radost Ol zalily. Slza přetekla.

„Ty pláčeš?“ Zeptal se zmateně Alex. Rudovláska jenom zakroutila hlavou. „Promiň.“ Zašeptal a Ol v příští sekundě cítila jemný dotek na svých vlasech.

„Ne, to je vážně v pohodě. Poslední dobou jsem mimo. To stěhování a ještě nová škola.“ Přiznala se dívka. Pořád se neměla k tomu, aby svému společníkovi pohlédla do očí.

„Co takhle, kdybys zvedla hlavu a podívala se na mě?“ Zeptal se rozverně. Ol automaticky zvedla obličej k Alexovi. „Dlouho jsem to nikomu neřekl, ale dál to nemůžu odkládat, nebo mi tě vyfoukne někdo jiný. Miluju tě, Ol Reyncová.“ Zašeptal a na znamení pravdivosti svých slov oslovenou něžně políbil.