Jiný svět

Autorky: Ol... a Zuz

3.

„Hm, koukám, že tady budeme zase za ty zazobaný holčičky s rychlými fáry.“ Houkla Zuz, rozhlížejíc se po okolních autech. „Nebo taky ne.“ Mrkla směrem ke krásnému Shelby mustangu GT a stříbrnému BMW, které stálo hned vedle.“ Nemusím ani nahlížet do budoucnosti, abych se dovtípila čí jsou ta auta.“ Otočila se Zuz na Ol a už si to obě rázovaly do školy.
„Hmm, doufám, že to BMW je Alexovo.“ Přitakala Ol a otevírala dveře. „Hele, nebuď nervózní. Na to jsem tady já. Takže se snad trochu uklidnit nebo ti pomůžu.“ Vyhrožovala mladší, když Zuz procházela otevřenými dveřmi. Oslovená se pouze ušklíbla a pokračovala dál do chodby.

„Ředitelna by měla být tady za rohem. No, Ol budu tě potřebovat nebo spíše tvé schopnosti, jelikož řída je trochu nakrklej. Jo a mimochodem to BMW je Alexovo.“ Usmála se černoočka a obě se zastavily před ředitelnou, kde visela cedulka „Ředitel školy Mgr. Melvin Darsley“ obě se zhluboka nadechly, zaklepaly a po vyzvání vešly dovnitř.
„Dobrý den. Jsme ty nové studentky. Včera jsem tady volala.“ Usmála se Ol a podala ruku. „Pardon ještě jsem se nepředstavila Ol Reyncová a toto je má sestra Zuz.“ Darsley se usmál.
„Omlouvám se. Zapomněl jsem na Vás.“ Přijal dívčinu ruku. Ta mírně znejistěla. Vzpomínky, no nic moc, ale jinak v pohodě. Darsley se nahnul i k Zuz a ta jeho ruku vděčně, avšak nejistě přijala.
„Velmi mě těší, pane. Jsme velice rády, že můžeme chodit na Vaší školu, je velmi půvabná.“ Konstatovala velmi taktně Zuz, ale Ol si velmi dobře přečetla její úvahy o něm i o jeho škole.

„Oh, děkuji, slečno Reyncová. Je to od vás velmi milé. Takže vítejte u nás děvčata. Takže přejdeme k věci. Dnešní den strávíte poznáváním školy, okolí a učitelů. Tady máte plánek školy a rozvrhy vašich hodin. Nyní máte hodinu biologie u profesora Ratwella. Ta se nachází zde.“ Nahnul se nad plánek školy a ukázal na mrňavou místnost, která sídlila ve druhé části školy.

„Doufám, že Vám nebude vadit, když Vás ohlásím, přeci jen studenti mají právo vědět, že tady je nová krev.“ Prohodil ředitel a ani nečekal na odpověď, stejně to nebyla otázka.

„Vážení studenti a studentky! Ode dneška naší školu budou navštěvovat dvě nové studentky. Doufám, že uděláte vše proto aby se jim zde líbilo.“ Tyto slova pronesl ředitel do mikrofonu. Ol jenom protočila oči a musela se uklidnit natolik aby byla schopná uklidnit i Zuz.

„Takže můžete jít. Kde je vaše třída už víte. Ať se vám zde líbí.“ Popřál pan Darsley a tím taktně naznačil, aby už sestry odešly. Nálada mu zase klesla, takže se Ol usmála, uvolnila se a díky své schopnosti se tak cítili i ostatní.

„Tak to byla minulost. Vidělas to taky? Jako mladík bral drogy, vykrádal obchody. Sice musím uznat, nikdy ho nikdo nechytil, ale podle mě by tohle neměl být ředitel tohoto ústavu.“ Začala rudovláska hned, když zaklapla dveře. Nečekala co jí sestra odpoví a podívala dál. „Takže teď máme zahnout doprava a pak poslední dveře?“ Zeptala se a začínala jako pokaždé, když byla nervozní, nebo měla před něčím obavy, blbnout a dělat malé krůčky. Zuz svou sestru objala kolem ramen a v duchu ji připomínala jak je silná a statečná. To Ol trochu dodalo sebedůvěru a Zuz zaklepala na dveře. Nečekala na vyzvání, protože věděla že učitel této třídy spí za katedrou. Vstoupily tedy dovnitř a již z dálky mohly slyšet myšlenky ostatních žáků i těch na kterým jim záleželo.                   

" Ehm dobrý den." řekla Zuz nejistě na zbořeného vyučujícího biologie. Ten se okamžitě napřímil a pozdravil ji i Ol zářivým úsměvem, který odhaloval dva chybějí zuby. Zuz i Ol málem šly do kolen, ale ovládly se.

"Jdete pozdě." pronesl učitel se stejným úsměvem jako před chvílí.

"Jsme ty nové studentky co před chvílí ohlašoval pan Darsley v rozhlase." pronesla medově Zuz, učiteli nezbývalo nic jiného než přikyvovat, jelikož nemohl prozradit to, že spal.

"Třído, toto jsou naše nové studentky. Chovejte se k nim slušně, ať od nás nemusejí utéct, jako ty poslední." pronesl učitel, Ol se Zuz se na sebe s hrůzou podívali. "Tak prosím slečny, zaujměte svá místa."

„Zuz, myslíš, že by si na nás někdo troufnul? Podle mě ne a i kdyby, řekla bych, že máme dva obránce jisté.“ Vyslala myšlenku Ol. Její sestra s zašklebila. Rudovláska prolítla třídu očima a uviděla jak se na ní usmívá Alex od posledního lavice u okna. Sebevědomě vyšla, v duchu si ale musela připomínat, že není správné se s ním bavit. Alex na ní mrkl a poklepal na židli vedle sebe.

„Tak jo Ol, to zvládneš! Hlavně si ho nepusť moc k tělu a hlavně ať se tě nedotkne. Ještě ti chybí úsměv.“ Připomněla si mladší a vydala se na místo. Cítila úšklebek na sestřině tváři. „Že by vyslechla mou samomluvu? A i kdyby tak co. Nechtěla bys vypadnout z mé hlavy?“ Křikla v duchu. Podle pocitu pobavení pochopila, že přeci jen oslovená poslouchala. To už došla ke svému spolužákovi.

„Můžu?“ Usmála se, postávajíc u židle.

„Jistě. Už jsem se nemohl dočkat až tě zase uvidím.“ Zašeptal když si Ol dosedla. „Jo nechala sis v obchodě knížky, tak jsem ti je schoval.“ Připomněl se, ale dodal: „Takže pokud bys chtěla, tak bych tě tam třeba dneska svezl.“

„Jsi moc milý a děkuju, ale řekla bych, že to není zrovna nejlepší nápad.“ Snažila se rudovláska trochu vymluvit, ale věděla, že on to tak rychle nevzdá. V duchu posílala svou schopnost do horoucích pekel.

Zuz se jen bavila nad myšlenkami své mladší sestry, která právě teď prožívala dozajista stejné dilema jako ona. Sestra ji decentně vykopla ze své hlavy a ona se poslušně stáhla, jelikož ani ona nechtěla, aby její sestra věděla co si teď právě myslí. Josh se na ni opět přívětivě usmíval a ona mu úsměv oplácela. Došla tedy až k jeho lavici a zeptala se: "Můžu" Josh se pobaveně usmál, protože nic jiného ho nepotěšilo víc, než právě toto slovo.

"Jasně pojď, už ti tady držím místo." Zuz si tedy sedla, ale měla se pořád na pozoru. Josh se jí velmi líbil, ale musela si taky neustále opakovat že on je vlkodlak a tedy hrozba. "Jsem moc rád že jsi tady."

" To já taky." usmála se nesměle a oči se jí nesměle stočily k zemi.

" Ty knihy co jsi tam nechala má bratr na pokladně. Tak doufám že to nepopletl, jelikož prý včera nějaká holka taky zmizla a nechala tam taktéž knížky, které si chtěla zakoupit."

"Díky jsi moc hodný. Vyzvednula bych si je po škole, pokud by ti to nevadilo." Zeptala se, na Joshově tváři se opět objevil ten nádherný úsměv, který se ji tolik líbil a po němž se jí podlamovala kolena.

"Moc rád." odpověděl a dlouze se jí zahleděl do očí. Zuz teď viděla opět ten vodopád vzpomínek a myšlenek jako předtím a odvrátila raději od něj oči, právě když profesor Ratwell vysvětloval na tabuli tělní typy žahavců. Právě teď by své schopnosti nejraději neměla.

„Takže, ty tady bydlíš odmalička?“ Snažila se navázat neškodnou konverzaci Ol. Jelikož už viděla celý jeho život bylo to trochu složitější. Jedno malé podřeknutí a byla by v pěkné bryndě.

„Ne, přistěhovali jsme se s rodinou asi před třemi lety.“ Vysvětloval a nechtěně zavadil o dívčin loket. Proud myšlenek. Naděje, sebevědomí a radost.

„A jak se ti tady líbí, v tomto bohem zapomenutém městečku? Typoval bych tě spíše nějaké velkoměsto, ne vesničku.“ Ptal se pro změnu Alex.

„To víš, nesuď podle vzhledu… Není všechno zlato co se třpytí.“ Pronesla hořce rudovláska. Pohlédla na tabuli kde profesor ukazoval nějaké živočichy. „Proč musíme mít biolu?“ Zeptala se v duchu Ol.

"Protože  všechny zajímavější předměty již byli asi obsazený, sestřičko" Pomyslela si neškodně Zuz a poslala myšlenku své sestře.

"Ehm jak dlouho tady bydlíte?" zeptala se Zuz podobně jako před chvilkou Ol, jelikož se nezmohla vymyslet nic smysluplnějšího.

"Asi 3 roky. Máma s tátou si chtěli odpočinout od ruchu velkoměsta, tak jsme přijeli sem. Vítej v mém světě kde se zastavil čas." Pronesl Josh a rozhodil rukama ukazujíc na vše kolem.

"Aaaa, pan Hroozley máte nějaký dotaz?" Vytasil Joshe pan Ratwell, který na tabuli, kterou nyní pokrývala malba s medúzou, mrsknul svou dlouhou tyč až se mu konec trochu odštípl. Všichni spustili smích, ale pan Ratwell je okamžitě svlažil pohledem. "No ták pane Hroozley předveď tě své znalosti." Pobízel Joshe Ratwell, ale v tu chvíli se ozvalo "Crrrrr" a všichni se začali zvedat z lavic.

"Myslím, že tuto otázku vám asi zodpovím příště, pane profesore." Řekl Josh a pohlédl na Zuz, Ol a svého bratra na důkaz, aby už šli.