Jiný svět

Autorky: Ol... a Zuz

2.

 „Nechceš s tím pomoct? Přece jen, když už jsem do tebe tak vrazil.“ Dívka se konečně vrátila zase zpět do reality.

„ Jo díky. No mimochodem já jsem Zuz ….. Zuz Reyncová.“ neznámému se evidentně ulevilo a podal ji ruku.

„ Josh Hroozley moc mě těší. Ehm, nestalo se ti nic? Ještě jednou se ti omlouvám, zrovna jsem se nějak začetl do knihy a nevnímal svět kolem sebe.“

„Jsem v pohodě, neboj.“ Usmála se na něj Zuz a Josh si oddychl úlevou. Ani mu nemusela zasahovat do myšlenek, aby poznala, že se mu líbí a že přímo dychtí se o ní něco dozvědět.

„Ehm, no ještě jsem tě tady neviděl. Jsi tu na návštěvě?“

„Ne, to ne, se sestrou jsme si v nedalekém městečku koupily dům.“ Jeho zvědavost zesílila. „A ty vlastně odkud? Když už jsme u toho? Já jen že tady nikoho neznám a nějaký průvodce by se mi hodil.“ Josh se rozzářil jako sluníčko a rozpačitě si přešlápl. Byl z ní nervózní, i když netušila, proč by měl? Holky mu určitě musely padat k nohám.

„No bydlím vlastně v Heatfildu. Je to malé město kousek odtud. Tady jen vypomáhám bratrovi, který zde prodává knihy.“

„Vážně v Heatfildu? To je náhoda. Možná, že jsme sousedi.“ Zuz se ten kluk zamlouval čím dál tím víc, tak se trochu uvolnila a začala naslouchat záplavě myšlenek, které se na ni valily. Co však slyšela a viděla ji vyděsilo natolik, že okamžitě začala couvat zpět k regálům odkud vzala knihy, položila je tam a vypálila z oddělení směrem ke dveřím, které vedly ven z knihkupectví. Tam se střetla s Ol, která vypadala stejně vyděšeně jako ona.
„Co se stalo?“ vypálila na sestru rudovláska. Jasně cítila její zmatek a zděšení. Mohla si přečíst v její mysli, že zjistila totéž. Ten milý kluk u kasy má bratra, to ano. Jeho bratr byl ten co potkal Zuz. Ale to by nebyl největší problém. Alex byl sice milý, pohledný, ale byl to upír. To by nebylo zas tak strašné, ale jeho stravovací návyky byly jiné. To Josh, upír nebyl, ale byl něco horšího a možná i nebezpečnějšího. Byl to vlkodlak. Ol se podívala na Zuz.

„Myslím, že jsi chtěla pejska. A řekla bych, že jsi ho právě dostala.“ Zasmála se zoufale mladší.
„Chtěla jsem pejska, ale ne takového, který se mě možná bude snažit zabít!“ Zuřila Zuz. Nasedla do svého černého porsche, nastartovala a rozjela se tak rychle, až zapískaly kola o zem.

Proč musejí poznat moc hezký a milí kluky, kteří musí být těmi, které ze srdce nenávidí? „Zákon schválnosti“ říkala si v duchu. Jejich stravovací návyky byli jiné. Byly sice upírky, ale ne takové samozřejmě lepší a chutnější, ale hnusila se jim představa, že by měly ty z filmů. Byly totiž tak říkajíc vegetariánky. Pily totiž jen zvířecí krev. Lidská krev pro ně byla samozřejmě chutnější a lepší ale hnusila se jim představa, že by měly z někoho pít. “Do prdele! Do prdele! Do prdele!“ Ol jen stála na parkovišti, v očích slzy. Proklínala svou podstatu.
„Do prkený vohrady!“ Zanadávala a bouchla si pěstí do zdi. Začala se hrabat v taštičce, vytahujíc balíček kapesníků.

„Ol! Stalo se něco?“ Ozvalo se dívce za zády. Starost, vlna starostí a zmatku. Tyto pocity oslovenou zalily.

„Ne, ne. Běž pryč Alexi! Nic se nestalo. To je v pohodě.“ Utírala si oči Ol a rychle se vysmrkala. Natáhl k dívce ruku, ale rudovláska ucukla. „ Ne, prosím. To je v pohodě. Jenom se musím uklidnit. Běž prosím pryč.“ Přes slzy na Alexe neviděla.

„V takovém stavu nemůžeš řídit!“ Odporoval mladík.

„Já jsem v pohodě!“ Vyjela na Alexe dívka.

„Tak v pohodě, to bude dobré!“ Zvedla ruce na znamení míru.

„Promiň, nechtěla jsem na tebe tak vyjet. Ale potřebuju teď být sama. A ty máš být v práci.“ Omlouvala se maličká. Úleva a soucit. Další nové pocity.

„ Uvidím tě někdy?“ Zeptal se s nadějí Alex. Ol se nezmohla na nic jiného než na prosté přikývnutí, otočila se na podpatku a nasedla do svého Babyho. Cítila na sobě jeho pohled když startovala.
„ Ol my nemůžeme přece......“ nechala Zuz větu nedokončenou a sama začala vzlykat do kapesníku. Nakonec přes slzy neviděla ani na řízení. A tak raději odbočila na malou lesní cestu a vypnula motor. Najednou ji začal bzučet mobil. Vztekle ho popadla, aby se podívala, kdo jí zrovna teď otravuje. Na displeji se jí zobrazilo neznámé telefonní číslo. Zmáčkla tedy tlačítko přijmout a přiložila si mobil k uchu se slovy: „Prosím?“

„Zuz? Jsi to ty? Tady Josh z toho knihkupectví.“ Její tělo se napjalo, ale nepoložila ho jak měla prvně v plánu.

„Odkud jsi vzal mí číslo?“ zeptala se dotčeně a druhou rukou praskala držící plechovku s colou.

„Jak jsi tak rychle prchla, vypadla ti z kapsy peněženka. Měla jsi v ní vizitku s číslem.“ Jeho hlas zněl trochu překvapeně. Určitě slyšel její rozzlobený, zlomený hlas. „Stalo se něco?“ Tuto otázku samozřejmě automaticky očekávala, ale stejně na ni nebyla připravená.

„ Jen jsem …... já jen …. nech to být. Něco jsem si uvědomila.“ Jeho dech byl teď přerušovaný a zrychlil se, jako by dychtil vědět, co se jí teď honí hlavou.

„ Doufám, že to nebylo kvůli mně. To by mě mrzelo... Doufal jsem, že ti ukážu to okolí. Stejně k tobě budu muset zajít. Musím ti přece vrátit peněženku.“ Zuz se pousmála nad jeho vytrvalostí. Pak se ale opět napjala a dopověděla jen: „Pembrouklein 13“ Na druhém konci se ozvalo radostné výsknutí a pak jen seriózní: „Díky. Tak se dneska ještě uvidíme. Zatím ahoj.“

„Pa“ Odpověděla jen Zuz a zaklapla mobil. Pak si až teprve uvědomila co teď udělala. „ Já jsem ale pitomá.“
„Tak kdo říkal, že nemůžeme? Jinak už jedeme pozdě, za hodinu máme být ve škole. Až dojedeme domů, tak se musíme hodit do gala a vyjet.“ Pak se Ol zamyslela. „Jinak ten tvůj Josh, je kus, ale Alex je hezčí.“ Zoufale se zasmála. Přidala plyn a užívala si jízdy. „Jo a to mi připomíná, vidíš něco zajímavého?“ zeptala se Ol a vytůrovala Babyho až na doraz.
„Jo oba jsou hezcí. Možná až moc.“ Usmála se Zuz a trochu se uvolnila, aby nahlédla do jejich budoucnosti. „Hm tohle se ti bude líbit Ol. Chodí na stejnou školu. Dokonce spolu i sedí v lavici.“ Najednou se začala Zuz dusit smíchy a ne a ne přestat. „No, zrovna ředitel oznámil naše jména v rozhlase. Ti dva se na sebe koukli a Alex hned vyklidil pole do vedlejší lavice. Ouvej, při tom dokonce z té lavice vyhodil jednoho kluka, který tam seděl. Jinak všechno OK. Ředitel je v poho týpek, který nás přivítá s otevřenou náručí.“ Prozradí ještě rychle Zuz a vrátí se zase rychle zpět do reality.
„Né, zase divadýlko před celou školou, jak já to nenávidím. Ale počkej, počkej! Jak to myslíš, že Alex vyklidil pole a vykope nějakého kluka.“ Optávala se Ol, ale ještě zavřela oči aby si ještě víc užila jízdu. „Jo jinak. Každou chvíli jsem doma.“ Oznámila rudovláska
„Neboj následuju tě.“ Zatroubila Zuz na Ol, kterou měla tak 20m před sebou. „No, myslela jsem to tak, že Alex vyklidí pole, protože doufá že si sedneš k němu a Josh si zase myslí že si sednu k němu já. A Alex toho kluka vyhodil, aby měl tu lavici sám pro sebe. Chudák ten kluk. Ten ho teda pěkně spražil pohledem. Klidil se okamžitě, chudák.“ Ol se zasmála a popadla z přístrojovky dálkové ovládání, otevírajíc dveře.
 „Tak se máme na co těšit, což?“ Vjela do garáže a pohladila volant. „ Děkuju Baby.“  Řekla ze zvyku, vystupujíc. Pohazovala si s klíčkama, čekajíc na sestru. Uvažovala nad tím co si vezme na sebe. „A do hajzlu.“ Ulevila si, po zjištění ztráty knížek, klíčky dopadly na zem.
Zuz mezi tím dojela do garáže a Ol ovládáním zavřela garáž a ze zvyku zapnula světlo. Brunetka vyběhla garážovými dveřmi přímo do kuchyně a z kuchyně si to štrádovala rovnou do svého pokoje. Tam okamžitě otevřela šatní skříň a začala se probírat hadříkama. Konečně našla co hledala. Hodila na postel dvě halenky, jednu v modré a druhou a v tmavě zelené barvě. K tomu přihodila modrou sukni nad kolena a zelenou. Pak se přesunula k druhé skříni a vytáhla svoje chlupaté kozačky s bambulkama. Ol právě dorazila do pokoje a koukala nechápajícně na svou sestru.

„Tak co říkáš výběru?“ zeptala se Zuz Ol. Mladší vyvalila oči.
„To snad nemyslíš vážně! Všechno je Ok, ale ty boty ne!“ Ol se otočila a vyběhla ze dveří. Za pár vteřin byla zpátky v rukou držela černé kozačky na podpatku. “Teď už to je lepší.“ Ušklíbla se rudovláska.
„Jo skvělé. Zavolej mi na mobil. Najdeš mě pod jménem laciná děvka.“ Domluvila Zuz a začala se opět prohrabovat skříní. Nakonec po své sestře hodila černomodré nadkolínka a sama si začala nasouvat černozelené. Pak ještě vzduchem proletěli černobílé číny a Ol musela usoudit že tentokrát se její sestra s výběrem trefila.
„Tak, Zuzušku, ale máme problém. Je za pět minut osm. A ještě ani nejsem namalovaná.“ koukla na hodinky maličká a počala se oblíkat. Pak zašla do koupelny a decentně si namalovala oči. „Tak co? Můžeme?“ Křikla Ol, když vycházela z pokoje.
„Jasně že jo. Já se už namalovala předtím takže nemám problém. Za pět minut? Uf, to bude natěsno. Co takhle udělat rychlou jízdu. Do pěti minut to stihneme v pohodě.“ Zuz vyrazila z pokoje rovnou do garáže a hned mačkala dálkové ovládání od dveří. Ol jí následovala a do svého Babyho a už taky žhavila plynový pedál.

„Stopnu to!“ Stačila ještě zavolat Zuz než vyrazila z garáže. To už Ol vyjela a popadla dálkáč. Mladičká vytůrovala motor na maximum a uháněla po mokré cestě.
„Juch, dvě minuty!“ zasmála se Ol vystupujíc z Babyho, dívajíc se na Zuz, která to zaparkovala vedle starého oprýskaného fordu.
„Hm, koukám že tady budeme zase za ty zazobaný holčičky s rychlýma fárama.“