Jiný svět

Vsuvečka - Vzpomínka od Zuz

(Aneb, když se ráj změní v peklo. A to peklo slibuje nové začátky)

„Chceš si mě vzít?“ Zněla Máriova otázka. Zuz jen bezmocně seděla naprosto vykolejená otázkou, která ji bušila v hlavě. Návaly štěstí a zármutku ji proudily nejčastěji hlavou. A také obavy, obavy, které měla kdyby řekla „Ano.“

Nemohla to říct. Tak moc by chtěla, ale nemohla. Spousta věcí ji nutila říct ano, ale ještě větší spousta říci ne. Už jen kvůli její sestře. Kdo by se pak o ní staral, když ne ona. Měla vůči ní tolik zodpovědnosti. Ne, nemohla to přijmout. Nešlo to. Milovala ho, ale ne tolik jako svou sestru.
 

„Já nemůžu“ Vyšlo jen z jejich úst. Ale i tak věděla, že ho tato slova zasáhla víc než kůl do srdce. Zármutek, ale také porozumění se v jeho očích míhaly tak rychle, že nestačila ani stíhat. Tušil to. Tušil to, ale zkusil to. Lepší zkusit než si to pak celou dobu vyčítat.
 

„Souvisí to nějak s Ol?“ Zeptal se i když odpověď už předem znal. Byla tak viditelná jako černá šlápota na bílém koberci.
 

„Ano souvisí. Ty víš, že kdybys mě někdy donutil si vybrat mezi ní a tebou vybrala bych si ji. Nesmím ji opustit. Víš jak se otec a Jane k ní chovají. Jako k vyvrheli. Nemohla bych ji předhodit na pospas lvům. A přesně to by se stalo, kdybych si tě vzala.“ Smutně sklopila pohled dolů do země. Cítila se líp když se mu nemusela dívat do očí. Bylo to tak osvobozující a méně to bolelo. Když tu najednou pocítila bolest. Pichlavou bolest a v mysli se ji vybavil obrázek sestry. Ležela na podlaze u okna ve svém pokoji. Podlahu pod ní pokrývala velká kaluž krve.
 

„Nee“ Vykřikla a utíkala na pomoc své sestře. Přes slzy, které se ji řinuly po tváři, ani neviděla na cestu. Když vrazila do pokoje své sestry málem omdlela bolestí hned ve dveřích. Sestra pomalu odhazovala svou dýku stranou a zápěstí ji lemovaly proužky krve, které pomalu stékaly na podlahu a tvořily tak stejnou scenérii jakou viděla. Okamžitě vběhla z pokoje, ve snaze co nejdřív sehnat lidskou krev. Věděla kde mají členové její rodiny tajné zásoby s krví a tak rychle vběhla do krmící místnosti, vzala džbánek plný krve a běžela zase zpátky. O sestru se zatím v pokoji staral Márius, když však viděl Zuz okamžitě ustoupil stranou.
 

„Pij….no tak pij!“ Skoro ječela ubrečená Zuz a po malých doušcích vpravovala tekutinu do sestry, která stále nejevila nějaké známky života.
 

„No ták pij….to mi nesmíš udělat Ol, prosím pij!“ Zuz už skoro ztrácela naději, když najednou Ol konečně začala polykat a zranění na ruce se začala ztrácet. Zuz se pousmála, ale vzápětí ji obličej ztvrdl.
 

„Prosím tě, postarej se o ni“ Zasyčela a pomalu se prodírala pokojem směrem ke dveřím.
 

„Kam chceš jít? Zuz, nedělej nic neuváženého…víš čeho je schopná.“
 

„Já to vím. A právě proto chci za ní jít. Mě může dělat co chce, ale to že použila své schopnosti na mou sestru zakročila příliš daleko.“
 

„Zuz no ták neblázni víš přece…“
 

„Je to moje sestra! A já ji budu bránit i kdyby mě to mělo stát život. Už zase jsem přišla pozdě a neubránila ji. Podruhé to neudělám.“ Zuz vystřelila ze dveří jako vítr. Neměla nic předem naplánované, ale věděla že musí něco udělat. Vše již zašlo příliš daleko. Vpadla do Janenina pokoje a v rukou držela dýku. Než Jane mohla cokoliv udělat Zuz ji povalila na zem a dýku teď přemístila k jejímu krku. Jane se jen líbezně usmívala, ale v očích měla podivnou hrůzu.
 

„Copak, copak Suzan? Olah si snad stěžovala? Hm zajímaví. Konečně vím, že jsem dala do toho tolik, kolik jsem potřebovala pro příště budu alespoň vědět…“
 

„Žádný příště už nebude, rozumíš, nebude! Neopovažuj se na ni již nikdy použít své schopnosti jinak…“
 

„Jinak co? Zabiješ mě? Ale no ták Zuz, nebuď směšná. Tvůj otec by v životě nedovolil, aby se mi něco stalo. A na víc…. Já bych taky nezůstala pozadu. Víš přece moc dobře co dokážu.“
 

„To vím, Jane. Ale nebudeš své schopnosti zneužívat na ni! Muč si klidně mě. Zabij mě, ale ji nech na pokoji, rozumíš! Prostě se k ní už nikdy víc nepřibližuj!“
 

„Moc si tady nevyskakuj, Zuz. To že jsi Arova dcera, ti ještě nedává žádné právo se mnou takhle jednat!“
 

„Právě to že jsem jeho dcera, mi dovoluje s tebou takhle jednat. Uvědom si konečně laskavě, že jsi jen jeho loutka. Nejsi ničím, Jane. Kdyby Aro nezjistil tvé schopnosti, a to jak je může proti někomu využít, nikdy by tě nepotřeboval.“ Řekla výsměšně Zuz. Jane jen nevěřícně kroutila hlavou otírajíc se tak pomalu o jílec dýky.
 

„To je lež! Aro mě zbožňuje. A není to kvůli mým schopnostem.“ Ječela Jane a kdyby její obličej mohl rudnout zlostí, vypadala by teď jako rajče.
 

„Dobře Jane, brát ti to nebudu. Teď mě dobře poslouchej, ty jedna malá mrcho. Odejdu společně s Ol z Volterry. Daleko od tebe, daleko od všeho. A teď bych chtěla ještě jednu věc. Chci abys to neříkala otci. To je poslední věc, kterou po tobě chci Jane a v tvém vlastním zájmu bych ráda, abys to udělala. Ne, že by na mě totiž otec moc dal, ale taky bych ti dokázala neuposlechnutím znepříjemnit tvůj dlouhý odporný život. Dřív než stačíme odejít a ty to hned zajdeš vyslepičit otci, zamysli se. Bič by padl jen na tvou hlavu, Jane. Já bych nemlčela a otec by sám z mé mysli viděl, že jsi při mém plánovaném útěku byla taky jeho součástí a že jsi o něm věděla. Ještě bych mu možná pár věcí přikrášlila. Uvědom si taky, že čím dál my budeme, tím blíž ti pak bude Aro nakloněn. Získáš si pak jeho oblibu. Tak se nad tím ještě jednou zamysli. Více naším zmizením získáš, než ztratíš. Rozuměla jsi dobře, Jane?“ Zeptala se líbezně Zuz, stejně jako předtím mluvila Jane s ní.

Ta si jen tiše uvědomovala pravdivost jejich slov. Věděla, že jedinou překážkou mezi ní a Arem byla Zuz. Vždy to byla ona. Miloval ji více než Ol. Zuz byla jeho radostí, jelikož mu tolik připomínala jeho zemřelou ženu Zuzinu matku. Jane se tak usilovně vždy snažila být po jeho boku, ale byla jen Zuziným stínem. Teď, však mohla být tou prvotní. Tou jedinou v jeho životě. Zamýšlela se nad tím. Zamýšlela se nad tím dlouho, ale Zuz stejně věděla že ji nezbude nic jiného, než ji a Ol nechat odejít. Jílec dýky se pomalu začal vzdaloval od Janenina hrdla. Nakonec skončila zpět v pochvě. Zuz se otočila a již byla na odchodu.
 

„Počkej!“ Zavolala ještě za ni Jane. Zuz se jen zastavila ve dveřích, ale neotočila se.
 

„Děkuji“ Řekla Jane a v jejím hlase znělo vítězství. Zuz se jen uchechtla.
 

„Nemysli si, že jsi vyhrála Jane. Neodcházím kvůli tobě. Je více věcí, které mě nutí odejít než zůstat. Žij si tady dál svým odporným životem. Nedivila bych se, kdybych tě tady našla i za příštích 500 let. Stejně odpornou a oddanou. Víš Jane, kdybys nebyla upírem, mohl by s tebe být dobrý hlídací pes. Jsou stejně oddaní a poslušní na slovo.“
 

„Vypadni už!“ Zasyčela opět Jane a tentokrát byla Zuz ta, která se smála naposled.
 

„Sbohem Jane. Doufám, že tě již v životě neuvidím.“ Zabouchla za sebou dřevěné dveře. Jejich zadunění cítila až v kostech. Věděla, že si bude tento den pamatovat do konce života. Den, kdy se postavila Jane a dohnala ji k zuřivosti, aniž by použila jedinou ze svých schopností. Den, kdy odmítla Mária. Muže, kterého milovala, ale věděla, že to není ten pravý s kterým stráví zbytek života. Den, kdy konečně opustila Volterru. Svůj domov, kterým jí byla dlouhou dobu. A jistým způsobem také vězením. Když ji ještě tu noc opustila společně se značně vyčerpanou Ol cítila se konečně svobodná. Věděla, že teď už jsou obě v bezpečí. I když je svět plný nenávisti a utrpení byla s ní. Se svou sestrou a tak věděla, že na nic již nikdy nebude sama a to ji dodávalo sebedůvěru. Sebedůvěru, kterou měla aby ten krok konečně udělala. Krok vpřed a již nikdy zpět…