Jiný svět

Autorky: Ol... a Zuz

Vsuvečka

„Pořád budeš odporovat?“ Ozval se výsměšný hlas. Maličká rudovláska klečela na kolenou, hlavu v dlaních, po tvářích se jí koulely slzy. V místnosti panovalo hrobové ticho.

„Na něco jsem se ptala!“ Připomínal dětský hlas. Ol cvakla zuby, aby nemusela vykřiknout bolestí a tím dát svou slabost.

„Ne, neudělám to! Nejsem taková zrůda!“ Zasyčela klečící dívka.

„To, že dávám volný průběh svým instinktům, tak nejsem zrůda.“ Pronesla Jane medově. „Tak co? Uděláš to?“ Než stihla Ol něco říct, nebo udělat, tak cítila rudovláska nesnesitelnou bolest. Přitiskla si ruce na spánky, ale nevydala ani hlásku.

„Na to zapomeň“ Radši umřu, než abych toho člověka zabila!“ Plivla tyto slova na Jane a i přes vědomí, že bude klečet o pár vteřin později na zemi, se vyškrábala na nohy.

„Tak ty neposlechneš?“ Líbezně pronesla mučitelka. Ol na ní plivla.

„Tak mě zabij! Muč mě až naposledy vydechnu!“ Křičela na oplátku rudovláska. Další nával bolesti, doprovázený šeptáním.

„Jak chceš. Dneska tě nechám, ale až přijdu zítra, tak už tě nenechám odporovat!“ Pak už jen ticho a Oliné těžké oddechování. Rudovláska se doplahočila ke svému nočnímu stolku. Vyndala svou stříbrnou dýku. Pohladila ostří a polohlasem si začala mumlat.

„Už ti nebudu dál dělat hračku.“ Ještě popadla kousek papíru a rychle napsala posledních pár slov.

„Promiň Zuz! Díky ti za všechno. Za to, co jsi pro mě udělala a za to, že jsi mě chránila. Děkuji ti sestřičko. Už nemůžu dál. Mám tě ráda sestřičko!“ Věnovala své práci poslední úsměv, ale přes řinoucí se slzy ho skoro neviděla. Přistoupila k maličkému oknu, hledíc na nebe.

„Konečně. Už mě matko čekej!“ Zašeptala a dýkou zajela do svého zápěstí. Byla tak zvyklá na bolest, že tuto ani necítila. Musela se ujistit, jestli opravdu udělala ten osvobozující čin. Svalila se úlevně na zem, konečně cítila úlevu.

Krev se řinula z jejího těla asi jako střípek života. Věnovala poslední myšlenku sestře a nechal se zakrýt tíživou mlhou.