Jiný svět

Autorky: Ol... a Zuz

12.

„Včera jsme nestihli pro ty knížky.“ Prohodil Alex, když přijížděli s Ol domů.

„Tak dobře, v kolik vyjíždíme?“ Ptala se maličká, ještě chytila dálkové ovládání a otevřela dveře garáže.

„Nevím. V kolik bys chtěla?“ Zeptal se Alex a koukal na řidičku.

„Potřebovala bych se trochu zkulturnit.“ Uvažovala rudovláska. „Jestli chce, ale taky jestli to nebude vadit Rose a Maxovi, tak pojď dál.“ Nabídla se Ol a prudce dupla na brzdu. Alex přikývl a rychle otvíral maličké dveře.

„Co kdybychom už rovnou jeli do knihkupectví?“ Optala se Zuz Joshe, který zrovna promačkával stanice na svém stereu.

„Ehm, cože? Co s knihkupectvím?“

„No, Ol s Alexem se teď dohodli na knihkupectví. Že si tam Ol zajde pro knihy, které tam zapomněla a že tam rovnou zůstanou. Co ty na to?“ Zeptala se Zuz a čekala co na to Josh. Ten se jen usmál a trochu mu zrůžověly líce.

„Takže my dva sami? Hm, to by se mi docela zamlouvalo. V prvním patře je takový koutek pro zaměstnance, tak bychom se tam mohli zašít. Co na to říkáš?“ Řekl Josh a teď na tom byli se Zuz stejně. Tváře ji jen hořely štěstím a nedočkavostí. V očích měla náhle takovou jiskru, že by s ní zapálila i les, kterým zrovna projížděli.

„Tak jo, jsem pro. Stavíme se jen k nám ještě pro nějaké věci a můžeme vyrazit. Už se moc těším. Jen ty, já a hromada knížek. To je přece ráj.“ Řekla Zuz a opět se pohodlně ponořila do koženého sedadla a vpíjela se očima do krajiny za oknem vozu.

„Tady už to znáš. Posaď se kam chceš. Já jsem za 10-15 minut zpátky. Jenom se trochu hodím do pohody.“ Řekla Ol a otevřela skříň.

„No nevím, nevím, jestli to tady vydržím.“ Škádlil jí Alex chytajíc kolem pasu.

„Ale pane! Já jsem cudná dívka.“ Rozesmála se maličká.

„Já jsem slušně vychovaný mladík.“ Odporoval jí upír.

„Tak mě pusťte mladíku!“ Škádlila teď Ol svého společníka. Ten jí pustil, ale ještě dívce věnoval polibek.

„Můžeš klidně zůstat v autě. Já se jen skočím převlíknout a vezmu si i tašku do školy. Dej mi tak dvě minuty. Vezmu to trochu hopem.“ Řekla Zuz a ještě před výstupem z auta líbla Joshe zlehka na rty. Pak se otočila aby již vtrhla do toho domu neřestí. Ol se akorát vynořila z koupelny. Vlasy pořád pod ručníkem. Alex seděl na její postel a ohromeně na ní hleděl. Maličká na sobě měla uplé bokové džíny vyhrnuté pod kolena k tomu ještě pestré podkolenky. Zrovna si oblékala mikinu. Zuz vtrhla do pokoje jako blesk. Chtěla to stihnout v co nejkratším čase. Když však viděla svou sestru, jak se teprve oblíká, trochu strnula. Nestávalo se moc často, že viděla svou sestru s klukem a už vůbec ne, že se teprve obléká. Proto se raději otočila zpět ke skříni, vytáhla nějaké věci, vtrhla do koupelny, během minuty se sprchovala, převlékla a pak opět rychle vyklidila pole. Když opouštěla pokoj, všimla si, že ti dva zůstali pořád ve stejné pozici v jaké je našla. Práskla tedy dveřmi. Cítila, že dotyční trochu nadskočili. Nastoupila do auta a společně s Joshem vyjeli do knihkupectví.

„Alexi?“ Zeptala se Ol svého kluka. Ten se na ní pořád koukal. „Země volá Alexe!“ Rozesmála se maličká a přisedla si k němu. Ten si jí před tím, než si sedla, přitáhl na klín. Ručník, který zakrýval Oliné vlas, dopadl na postel. Dívka si vlas rozhodila kolem hlavy. Alexovi se na tváři objevil úsměv. „Dej mi ještě minutku.“ Vyskočila maličká a směřovala ke koupelně.

„Hele, víš že ti to trvá hodně dlouho?“ Podotkl Alex, ale nevstával z postele.

„Jo, ale to je jenom proto, že jsi tady se mnou.“ Špitla, vykukujíc ze dveří. Oslovený se zasmála a zvedl se, pomalu přicházejíc k Ol.

„Hele, já ještě nejsem upravená na to, abys mě viděl!“ Okřikla ho maličká, ale o vteřinu později vyšla ven a hlavu jí zdobily dva malé culíčky, pevně stažené. Na rtech jí pohrával pobavený úsměv.

„Za chvíli budeme v obchodě tak.. co budeme kromě čtení dělat?“ Chtěla horlivě vědět Zuz. Nechtěla nahlížet do budoucnosti aby to zjistila. Chtěla být překvapená jeho originálností a smyslem pro humor. Nechtěla se smát vtipům, které už slyšela, jelikož to dělala pořád. Smála se vtipům, které už stejně slyšela. Plakala u nového velkofilmu i když věděla celý jeho průběh. Takhle to zkrátka už nechtěla. Věděla, že by to vůči Joshovi nebylo fér.

„Nech se překvapit. Jen doufám, že se ti to bude líbit. Dalo mi to docela práci.“ Prozradil záhadně Josh a jen se usmíval.

„Ol, tentokrát řídím já.“ Upozornil jí Alex, když vycházeli před dům. Maličká se zatvářila smutně. „Ne, toto na mě neplatí.“ Dodal, když se k němu začala rudovláska lísat.

„Opravdu tě nepřesvědčím?“ Ptala se maličká, ještě svého společníka políbila na líčko. Ten musel zakroutit hlavou, aby si trochu srovnal myšlenky.

„Ne, dneska mě nepřesvědčíš! Zkus to jindy, ale takové přemlouvání si nechám líbit.“ Usmál se, chytajíc maličkou kolem pasu aby mu neutekla. Ta jen pokrčila rameny a nechala se odvádět ke dveřím spolujezdce.

„Vypadá to tady tak jinak, když tu nikdo není. Víc tajemně a strašidelně. Ne, že by na tom knihkupectví a antikvariáty na začátku 20. století byly lépe, ale tady to vypadá pěkněji. Útulnější, žádná zima nebo krysy.“ Zuz se zahleděla do podlahy před sebou. Opět nevrátila někam daleko do minulosti. Když stála na špinavém stupínku do knihkupectví. Čepeček jí zakrýval její delší nepoddajné kadeře vlasů. Viděla se tak jasně, jako by to bylo včera. V ruce držela košík a na druhé se jí houpal plátěný pytlíček s penězi. Již od dveří cítila tu známou vůni kůže. Pamatovala si vše. Krásné mahagonové dveře, které se jí zdály jako by sahaly do nebe. Pikolík, který ji okamžitě otevřel a ocitla se v říši snů.

„Zuz? Copak se děje?“ Zeptal se Josh, vyrušíc tak Zuz ze vzpomínek.

„Nic, jen jsem trochu bloumala vzpomínkami…. Tak půjdeme nahoru. Už se moc těším na to překvapení.“

„Tak jaký byl tvůj vztah s tím tvým prvním?“ Vyhrkl Alex po chvíli ticha. Už seděli v autě. Alex řídil a Ol na něj koukala.

„Ty si asi myslíš, že to byl nějaký vztah na celou existenci, ale nebylo to tak. Ten upír byl vtipný. Já byla mladá a blbá. Dělali jsem různé blbosti. Vždycky, když jsem se vracela, na mě čekala Zuz s lékárničkou.“ Ušklíbla se maličká a pokračovala. „jednou mě dokonce vzal skákat z letadla. Jo, jenže ono se skákalo bez padáku.“ Rozesmála se už jen při té vzpomínce. Alex jenom hleděl. „Jsi v pohodě? Asi bys měl zastavit.“ Starala se Ol.

„To je, to je v pořádku. Jenom jsem rád, že jsi ještě naživu.“ Uklidňoval jí Alex.