Jiný svět

Autorky: Ol... a Zuz

10.

„Ale už bychom přeci měly jít. Už je pozdě.“ Podotkla ještě Ol.

„Ještě nechoďte.“ Poprosil Alex, hledíc s prosíkem na rodiče.

„Alexi, už je po třetí a Rose s Joshem se musí trochu prospat. Stejně se uvidíme za pár hodin.“ Řekla rudovláska a vstávala z pohovky. Zuz se začala zvedat taky, jelikož věděla, že rodičovské sezení ještě není tak docela u konce.

„Tak my už tedy půjdeme. Velmi mě těšilo Maxi, Rose. Bylo to opravdu neobyčejných pár hodin s Vámi dvěma a doufám, že si to někdy zopakujeme.“ Podotkla Zuz a již se odebírala směrem ke dveřím.

„Samozřejmě, budeme velmi rádi, když nás opět navštívíte. Co třeba o víkendu? Mohli bychom jít stanovat. Už dlouho jsme si nikam nevyrazili jako rodina a pokud by jste nás vy dvě poctily svou přítomností, myslím, že by se k nám připojili i chlapci.“ Otočila se Rose na Alexe a Joshe. Ti hned začali horlivě přikyvovat, jako pejsci, co jsou vystavení v autech a tak legračně pokyvují hlavami. „Takže myslím, že o kluky se nemusíme strachovat a co teda vy, děvčata půjdete?“ Josh s Alexem téměř nedýchali, očekávajíc jen tu odpověď. Zuz se koukla na Ol, která stála za ní a ta na ní kývla. Zuz se teda otočila zpátky na Rose.

„Bude nám velkým potěšením doprovázet vás. Musíme se ale připravit na nehostinné podmínky, jelikož bude menší bouřka. Takže bych doporučovala vzít lepší vybavení a připravit se na to.“ Podotkla Zuz a opět na sobě cítila víc než jeden pár očí. „Jen jsem se prostě chtěla ubezpečit, že nám nic nebude scházet a vše proběhne v pořádku.“ Řekla a přitom se podívala na Rose, které se na tváři vykouzlil zářivý úsměv.

„Maxi? Chtěla jsem se zeptat, jestli by jste na nás měl přes týden neudělal trochu času a nezabojoval by jste si s námi. Vím, že jste byl velmi dobrý major a měl jste za úkol vycvičit vojáky do boje. Co takhle si to vyzkoušet s námi? Máme jisté bojové znalosti a tak myslím, že by to šlo. Co myslíte?“ Zeptala se Zuz a tentokrát se oči všech vpíjely do tváře Maxe. Oslovený jen nechápavě hleděl.

„Tati, to je dobrý nápad. Dlouho už jsme necvičili.“ Začal vemlouvavě Alex. To Maxe trochu překvapilo.

„Tak tohle na vás platí? Když jsem s vámi chtěl cvičit, tak pánové neměli čas. Holky, moc vám děkuji, jak to vypadá, máte na naše syny blahodárný vliv.“ Pronesl výsměšně otec rodiny.

„Maxi, to se známe teprve necelý den.“ Zašklebila se Ol. „Ale odběhli jsme od tématu. Opravdu nejsme nováčci v boji. Ale mohlo by to být lepší. Podědily jsme po matce dýky. Zuz je ale trochu popředu, přeci jen měla čas se to naučit.“ Dodala rudovláska.

„Maxi, prosím!“ Začali sborově Josh s Alexem.

„Miláčku, když tak hezky prosí.“ Přitlačila i Rose, ale rychle vyhrkla. „Ale pak za mnou nechoďte, že jste zranění! Každý sám za sebe.“ Upozorňovala přísným hlasem.

„Rose, neboj s námi se klukům nic nestane.“ Uklidňovala maličká oslovenou.

„Vážně se nám nic nestane? Protože, mě se něco stalo už teď.“ Zašeptal Zuz do ucha Josh a přitom jí políbil na tvář. Zuz ho však vzala loktem jemně po břiše až se Josh prohnul.

„Nech si to na školu, tady jsme u tvých rodičů. Chovej se slušně!“ Pohrozila mu prstem Zuz, ale Josh se začal pochechtávat a políbil Zuze prst, kterým na něj hrozila. Ta na něj zavrčela, ale ruku, kterou ji nabídl neodmítla. „Takže se tedy už rozloučíme. Ještě jednou vám chci poděkovat za příjemné ráno a Maxi, určitě se ozvěte na ten souboj, rády přijdeme a alespoň se naučíme něco nového.“ Zuz si podala ruku jak s Rose, tak s Maxem a už se odebírala ke dveřím, když jí Josh zarazil cestu.

„Mami, Maxi ještě odvezeme holky domů. Nejsou tady autem a co kdyby náhodou zabloudily?“ Zeptal se Josh a upřel svůj psí pohled na Rose s Maxem.

„Ještě že máte to slušné vychování. Ano, odvezte holky, ale pak rychle domů!“ Upozornila Rose. Oba synové se rozzářili jako vánoční stromečky.

„Ano mami, budeme za chvíli zpátky.“ Rychle vyhrkl Alex a podával Ol bundu.

„Omlouvám se, ale nepodám vám ruku. Tuto schopnost mi trochu trvá zablokovat.“ Vymlouvala se maličká, oba rodičové jen přikývli.

„Takže rovnou domů!“ Upozornil Max.

„Jsme rádi, že jsme vás poznali. A jste u nás vždycky vítané.“ Loučila se Rose, její manžel jí chytil kolem pasu.

„Taky jsme vás rády poznaly a určitě se nevidíme naposledy.“ Přiznala Ol a nechala se odtáhnout k autu.

„Asi mi neprozradíš, jak dopadne ten souboj, že?“ Zeptal se Josh s nadějí v hlase. „Hele, to je ale moje místo, maličká. A dokonce i mé auto.“ Ušklíbl se Josh, ale stejně se posadil na místo spolujezdce.

„Sám dobře víš, že by jsi to stejně prohrál, takže se pohodlně usaď. Tuhle jízdu si tvoje autíčko užije. Jen mu trochu protáhnu nohy.“ Zasmála se Zuz a nastartovala. Ještě naposledy zamávala Maxovi s Rose a pak již dupla na plyn, až za ní zůstal hustý oblak prachu. Alex s Ol již také nasedli a vydali se za nimi.

„Nech chudinku Shelby trochu oddychnout. Málem jsi jí uhnala, doufám, že s ní vůbec dojedu domů. Ale v těch zatáčkách jsem měl vážně strach.“ Usmíval se Josh, když vystupoval z auta.

„Ale no ták, nepřeháněj. Nejela jsem přeci tak rychle.“

„To ne, ale ty zatáčky jsi hezky řezala.“ Podotkl Josh, když jí otvíral dveře od auta. Poté, co jí pomohl, si ji však přitáhl k sobě a zhluboka se jí zadíval do očí. Zuz se chtěla odvrátit, jelikož tohle neměla v lásce, ale nedokázala to. Vpíjeli se do sebe, jakoby měli být poslední co uvidí. Zuz pozvedla ruku a jemně mi začala bříšky prstů kreslit po tváři. Spočinula na jeho ústech. Obkreslovala každou jeho křivku. Josh zavřel oči a přitáhl si ji ještě blíž aby jí políbil. Zuz se mu zavěsila na krk a vdechovala jeho omamnou vůni. Pak opět přestal. Opřel si čelo o její a lapal po dechu. Zuz na tom byla podobně. Srdce jí tepalo asi třikrát rychleji než by mělo a hrozilo, že vypoví službu.

„Neboj, uvidíme se za pár hodin ve škole.“ Ubezpečovala ho.

„Pár hodin? Pche. Minuta bez tebe je věčnost. Kdybych mohl, byl bych u tebe každou noc.“ Zašeptal tiše Josh a přitom jí hladil po vlasech. Zuz ho pevně objala pažemi a přitiskla hlavu na jeho hruď. Věděla dobře co cítí. Cítila to také. Jeho pocity, obavy a starosti byli i jejími. Nechtěla ho teď opustit. Měl pravdu. I těch pár minut bez něj je věčnost. Nechápala nikdy lásko na první pohled, ale teď již pochopila. Bylo to něco jako očarování. Jako nalezení zbývajícího kousku skládačky. Konečně ten kousek našla a do její skládačky seděl jako ulitý.

„Co se děje, Zuz?“ Zeptal se Josh trochu zarputile, když viděl její zasmušilý výraz. Zuz jen zvedla hlavu aby na něj lépe viděla, ale ruce nechávala pořád pevně kolem něj.

„Nic se neděje. Vážně jen…pořád přemýšlím, jestli se mi jen nezdáš. Jsi až moc dokonalý na to, abys byl skutečný.“ Pronesla Zuz se zrakem upřeným na jeho tvář. Pořád čekala, že se jí začne rozplývat před očima, načež zazní Olin hlas s tím, aby se už konečně vyhrabala ze snění a pomůže jí raději s balením. Josh se jen usmál a tvář mi trochu znachověla. Vzal Zuz za ruku a zlehka jí štípl.

„Au, za co to bylo?“ Vyjekla na něj.

„To proto, abys se ubezpečila že nespíš. Já jsem skutečný, se svými klady i zápory a jsem tady pro tebe. Miluji tě Zuz a nikdy se jen tak nevypařím jako ten sen. Zůstanu tady a to po tvém boku. Nikdy už tě nenechám samotnou a už nikdy tě nenechám odejít, rozumíš mi Zuz? Ber to na vědomí. Prostě se mě už jen tak nezbavíš, tak se s tím smiř.“ Usmál se Josh a Zuz se na obličeji objevilo nadšení.

„Myslím, že to bych dokázala překousnout.“ Řekla Zuz a opět políbila Joshe. V tu chvíli je však oslepilo světlo reflektorů z auta, které se k nim blížilo. Byl to Alex s Ol, kteří se k nim plížili. Zuz se opět zavěsila o Joshova ramena a dlouze ho políbila na rozloučenou.

„Už teď je mi smutno.“

„Běž už prosím tě. Za pár hodin jdeme do školy a ty se potřebuješ vyspat.“ Řekla Zuz a ještě ho něžně líbla na rty.

„Ráno se pro tebe zastavím. Takže mě očekávej v 7:30.“

„V 7:30, není to nějak brzo?“

„Je, ale chci tu půlhodinu s tebou strávit sám. A neustále ti opakovat jak moc tě miluji.“ Pronesl Josh a měl se k odchodu.

„No ták, řekni to, řekni to ty motyko hloupá. Řekni mu ty krásné slůvka MILUJI TĚ, no ták.“ Odehrávalo se Zuz v hlavě malý boj. Josh už byl však v autě, nastartoval a odjížděl pryč. Zuz tam jen tak postávala na verandě, dívala se, jak jeho auto pomalu mizí. Nakonec se otočila a odpochodovala do domu, aby nechala Alexovi s Ol trochu soukromí.

„Tak jsme tady.“ Pronesla smutně rudovláska. Alexovi to chtě nechtě zalichotilo. Pohladil Ol po hřbetu ruky.

„Za pár hodin se uvidíme.“ Uklidňoval dívku řidič. Oba ještě seděli v autě. Maličká zavřela oči, aby nemusela ukázat své city. Ucítila jemný dotek na tváři. „Jsem strašně rád, že jsem tě potkal.“ Ol otevřela oči a hleděla do těch nejnádhernějších očí. Byly hnědé, ale přesto po stranách zorniček byly pomalu ztrácející červené okraje. Jako její sestra nerada pozorovala přímo jenom oči, spíše sledovala zemi.

„Nemyslím, že jsi to se mnou vyhrál. Až poznáš všechny mé zápory, tak se bojím, že…“ Dál se nedostala. Na rtech se jí ocitl Alexův prst.

„Pšš. Tohle jsou věci, které budeme řešit až přijdou.“ Utišoval jí.

„Žij přítomností, budoucnost je daleko.“ Pronesla obvyklý svůj citát. Nikdy se nebála věcí, které měly nastat. Musela si v duchu vynadat.

„Už bys měl jít. Děkuji za dnešní večer a vlastně za všechno dneska.“ Pípla maličká.

„Ještě bych chtěl něco udělat než odjedu.“ Pronesl Alex, Ol mu znovu pohlédla do očí. „Nikdy jsem toto nemyslel vážně. Změnila mi život a jsem ti za to vděčný.“ Pokračoval a pak ještě vřelejším hlasem dodal. „A proto tě miluji.“ Po vyslovení těchto slov jemně přitiskl své rty na Oliné. Dívce se zrychlil tep, měla problém popadnout dech, ale nevadilo jí to. Nikde jinde nechtěla být, jen tady se svým princem v béžovém BMW-čku.

„Děkuji za všechno.“ Zašeptala maličká po ukončení polibku. Ale ještě než otevřela dveře, tak zkoprnělému Alexi pohlédla do očí. „Mám tě strašně ráda, ale ty dva slůvka jsem nikomu ještě neřekla.“ Vyhrkla Ol, v řidičových očích mohla vidět pochopení. Měl jí až moc rád a vážil si její upřímnosti na to, aby po ní chtěl nějakou lež. Místo toho jí jen pohladil po tváři.

„Já si počkám.“ Šeptl zpátky Alex a tím dal Ol znamení k odchodu. Rudovláska cítila jeho pohled, když vcházela do domu. Svalila se do svého křesla, nechávajíc unášet se svými myšlenkami.

„Idiote, kreténe, debile, imbecile…. Sakra, sakra, sakra jsem tak pitomá. Je tak těžké říct ty dvě slůvka? Jo, asi je co? Prostě jsi to nikomu jinému než Dimitrimu neřekla a teď prostě nevíš. Prostě jen cítíš, že by jsi měla, ale ty to stejně neřekneš, ty poleno, motyko, motyko!“ Nadávala si Zuz, která teď pochodovala po pokoji sem tam jako lev v kleci. Byla to však pravda. Nikomu jinému než Dimitrimu miluji tě neřekla a teď se bála. Bála se, že ho ztratí. Že se něco stane a ona zase bude trpět, tak jako předtím. Milovala Dimitriho tak jako nikoho. Chtěli se dokonce vzít, tak moc ho milovala a on jí. A pak ho nechal její vlastní otec zavraždit. Nevydržela by další zklamání. Proto si ty dvě slůvka raději nechávala pro sebe i když cítila to samé co Josh k ní. Nemohla, bála se o něj. Chtěla ho tímto uchránit, ale také tím týrala sama sebe. Svalila se na postel a začala vzlykat. V tu chvíli přišla Ol do místnosti trochu psychicky podpořit svou sestru.

„Sestřičko! To bude dobré!“ Sedla si na postel k Zuz. Objala jí a snažila se jí uklidnit. „Josh tě miluje! Vidělas jak to skončilo v botanice. Na to, aby tě opustil, jenom protože mu nejsi schopná říct, že ho miluješ. Je v tom až po uši. Abys to řekla, musíš to myslet upřímně, ale pokud chceš nalhávat sobě nebo jemu, tak to prostě řekni.“ Blábolila maličká a podávala sestře balíček kapesníků. Snažila se neptat co se přesně stalo. Stejně se to dozví.

„Tak, kdy bude mít Max čas?“ Nadhodila jiné téma, doufajíc v Zuzinu lepší náladu.