Jiný svět

Autorky: Ol... a Zuz

1.

Noc. Malicherný měsíc opět vyšel vstříc noční obloze. Děti noci to věděly a vyšly mu naproti.

„Dobré ránko, sestřičko!“ Prohodila s úsměvem Ol. Věděla moc dobře, že ona ani oslovená, už nikdy nebudou moct zavřít oči s vědomím, že usnou. Mladší se protáhla, pár kostí v těle jí zapraštělo.

„Jak já jsem se dobře vyspala!“ Zasmála se rudovláska vlastnímu vtipu.

„Zdály se ti nějaké zajímavé sny?“ Rýpla si hnědovlasá upírka do své mladší sestřičky, načež na ní konečně vzhlédla a vyprskla smíchy, jelikož obličej její sestry zdobily plátky čerstvě nastrouhané okurky a trocha bahenní masky.

„Myslíš, že ti to pomůže?“

„Mně nepomůže už vůbec nic.“ Přiznala s úsměvem a mrkla. Okurkové brýle udělaly zvláštní pohyb a spadly dolů. „Už je to lepší?“ Zeptala se hledíc na Zuz. Zašklebila se tak, že ti indiánské malování popadalo na zem.

„Tak abych řekla pravdu, nevím … jestli to je lepší teď, nebo bylo lepší to, jak jsi to měla předtím.“ Svíjela Zuz a rudovláska po ní na oplátku mrskla polštář, které měla vedle sebe. „No ták Ol, co budeme dneska dělat? Průzkum, nákupy, lov nebo všechno najednou?“ Po vyslovení otázky se v očích droboučké objevil děs.

„Všechno, jen ne nakupování! Jo, ale Zlatíčko, co takhle se učit? Pokud se dobře pamatuju, tak ti nešla chemie.“ Připomněla jí Ol s líbezným úsměvem. „Takže, ty si vytáhni učení a já si jdu na chvíli zaběhat. Je tam nádherně, mrholí.“ Poslala vzdušný polibek, vybíhajíc do spárů noci.

„Fajn, fajn, fajn. Takže tady máme propen, kyselinu mravenčí, trifenylamin. Ouvej, to zase bude. No, takže tohle by mohlo být tady, tohle tady…“ Klaply dveře. „Takže jak tak koukám na hodinky, dala sis dvakrát trasu kolem města. Zabralo ti to jen dvě minuty.“ Prohodila upírka házejíc ručník po své mokré sestře.

„Náhodou, skvěle jsem se protáhla.“ Prokřupala si Ol krční páteř. „A co ty? Jak jsi daleko s učením?“ Mrkla na sestru, utírajíc si čelo. „No já jdu do sprchy a pak ti pomůžu. Nechápu, co na tom nechápu, co na tom nemůžeš chápat.“ Zuz na svou sestru jen pohlédla a, se smíchem, se jí zeptala, jestli náhodou nedostala úpal, protože jí nerozuměla ani slovo.

„Aha, promiň. Vidíš, to mám z toho, že myslím na tisíc věcí najednou. A úpal jsem určitě dostala v tom dešti.“ Omluvně, ale i sarkasticky se usmála. „No, zkrátka, nechápu, co na té chemii nemůžeš chápat. Používáš jenom stejný systém.“ Pořád kroutila hlavou Ol, když odcházela do koupelny.

„Hele, ty Miss H2O, zavři se do svého „soukromého“ království a nedokučej. Navíc, já to ovládám, jen jsem si to chtěla ještě trochu zopáknout. Co je na tom špatného?“ Křičela Zuz na Ol, která si pustila sprchu a nebyla si tedy jistá, jestli jí její sestra slyší.

„Jo, kdybys to chápala, tak máš aspoň jakéž takéž známky.“ Mumlala si pod nosem Ol. „Jo a s tou Miss H2O, se pleteš! Já mám spíše ráda ohýnek!“ Poslední větu křikla do místnosti, ale pak už se nechala unášet teplým proudem. Zuz spolkla proud nadávek, který chtěla vychrlit na svou sestru a raději si řekla, že moudřejší ustoupí. Dala přednost ponoření do chemie a vypisování poznámek. Ol mezitím vylezla ze sprchy a už si zažehla svůj milovaný oheň v krbu.

„Je dobře, že jsme si vybraly tenhle baráček. Vlastní pokoj, možnost zapálení ohně. Kuchyně optimální velikosti, možnost lovu.“ Mladší se schoulila do křesla před krbem a nadechovala se, aby pokračovala ve výčtu kladů Heathfieldu. Ale najednou se zarazila, vyklonila se na Zuz a řekla. „Tak mě napadlo, máme už vyplněné papíry?“

„No abych pravdu řekla, ještě ne.“ Odpověděla Zuz s úšklebkem a hodila po Ol propisku. „Ale můžeme začít. Takže jméno matky a otce? Ehm, takže zapoj svou fantazii a vymysli nějaký jména. Hele, takže naši rodiče jsou v Evropě jo? Co dál?“

„Takže Martina a Frank. Frank je na služební cestě a máma s ním. Posílají nám peníze. Ty jako vždycky musíš mít zlatou kreditu. Mě stačí stříbrná. Dneska se jdeme poprvé ukázat do školy. Jo to mi připomíná, ještě nemáme příjmení. Takže uvažuj.“ Shrnula a začínala vytvářet vlastní příběh Ol.

„Mm, co takhle se prvně kouknout na kreditky, jak jsme se už jmenovaly? Takže tady máme Kahrenovi, Lukášovi, Zawišovi, Majlsovi,… Jejku, nemáme tady žádné na er, tak mě napadlo co třeba Reyncovy, hm? Zuz a Ol Reyncovy, to zní zajímavě. Tak co tady máme dál? Místo narození. Třeba napíšeme Arizona 1891, ať je sranda.“

„Střihla bych si to, ale hned první den? Ne počkej, až nás tu budou trochu znát. Ale Arizonu beru slečno Zuz Reyncová. To zase budeme muset papírovat kvůli kreditkám. Tss. Tak dál, vysvědčení z minulých let. Jelikož jsou naši v Evropě, tak je tam máme taky.“ Pokračovala Ol a listovala štosy papírů, zapisujíc všechny potřebné informace. „Jo a kdo falšuje podpisy rodičů tentokrát?“ Zeptala se rudovláska hledíc na sestru.

„Co třeba pro změnu já? Docela mi to jde.“ Ušklíbla se Zuz a dál probírala papíry. „Tak dál, pracovní pomůcky a učebnice. Tak přeci jen vyrazíme do ulic. No tak jdeme.“ Pobízela Ol, která se tvářila značně znechuceně, ale musela přiznat, že tam opravdu musí.

„Ty víš, že to je pro mě nutné zlo. Nemůžeme to nechat na zítřek? Možná budeme mít nějakou fešnou společnost.“ Zamyslela se maličká. „Jak myslíš, že nás budou brát? Přeci jen jsem tady nové, nebydlíme s rodiči. Máme dost peněz.“ Přemýšlela nahlas Ol. Zvedla se, sic neochotně a přihodila jedno velké poleno na vyhasínajícího krbu. Zoufale pohlédla na sestru a svalila se zpátky do houpacího křesla, které si sama vybrala.

„No, myslím že nás budou považovat za bohyně, když se nad tím zamyslíš. Jak si řekla, máme peníze, rodiče v Evropě a ještě něco, jsme krásné. Ne, že bych si nějak fandila, to ne, ale vem to i z tý druhý stránky listu. Měli bychom si vyrazit do města a alespoň poznat pár lidí dřív, než první den ve škole. Budeme zase ty supa holky, který nikdo neviděl přistěhovat se a nebo, ty úžasný, skvělý, boží holky, které někdo potkal ve městě. Hm?“ Ol udělala mučenlivý obličej.

„Ráda bych brala tu první variantu. Mě nikdo nemusí vidět, jak si první co udělám, chodím po obchodech, možná tak kvalitní knihkupectví, s tím bych si dala říct, ale nikam jinam! A stejně, jsou dvě hodiny ráno. Jsme v malým městečku a nejbližší, co stojí za to, je pár desítek kilometrů, jedině, kdybychom hned vyrazily, ale mám podmínku!“ Zvedla prst Ol.

„Ne, Ol, to ne! Zapomeň na to, chci abychom jely každá svým autem. Do tvého nesednu a ještě se nechat vozit? To ani náhodou! Nejsem blázen. Tvůj kabriolet budeš řídit ty a budeš tam sama“ Víš co je to za slovo Sama? To znamená, že se mnou nepočítej a že já pojedu hezky ve svým třídveřovým porchátku.“ Prohodila dotčeně brunetka a již se začala oblékat. „Nebo jestli chceš dát raději přednost našim Hondám, tak to se bránit nebudu, co ty na to?“ Mladší se ušklíbla.

„Jo, chtěla bych tě vidět, jak na motorkách vezeš náklad, hlavně ty. Jak tě znám, povezeš domů polovinu obchodu. Jinak. Jedeme ne?“ Zeptala se maličká a vyběhla do patra. Popadla svou mikinu a seběhla dolů. Vrhla poslední pohled na vyhasínající oheň a přikryla krb ochranným sklem. „Ségra, trvá ti to!“ Křikla ještě nahoru, ale brala si z věšáčku klíče od svého miláčka. Nečekala na Zuz a otevírala dveře do garáže. Zastavila se ve futrech, kochajíc se modrým autíčkem. Zuz už však byla ve svém černém porschi.

„Komu že ti trvá?“ Houkla na Ol. Dupáním na plyn jí povzbuzovala k rychlému nastoupení do auta. Rudovláska rychle naskočila, Zuz zařadila a už si to štrázovala po cestě směrem k velkoměstu. „Trvá ti to!“ Pomyslela si Zuz, když se koukla do zpětného zrcátka a viděla auto své sestry pozadu.

„To víš, já si to užívám! Jinak, kam jedeme?“ Poslala další zprávu Ol. Ještě polapila dálkové ovládání a vyslala signál ke dveřím garáže. Pohladila přístrojovou desku, posílajíc vzdušnou pusu.

„Hm, no nevím. Ale v prví řadě, bych si ráda zašla do knihkupectví. Sice naše knihovničky přetékají, ale když jí si nemůžu pomoct. Pak bych zašla do papírnictví, pro nějaké ty pomůcky, atd. A pak pokud by jsi souhlasila, mohly bychom zajít na nějaký ty hadříky. Jen ale pro něco do tohohle počasí a těchto podmínek. No, koukám, že tam ta chvíli budeme.“ Zvedla Zuz hlavu k velké směrovací tabuli, kterou zrovna míjela, s údaji o blížícím se velkoměstě.

„Zlatíčko, do obchodu s tebou nejdu. A nepovídej, že nemáš nic na sebe. Já mít tvůj šatník, tak se z toho zblázním. Ale s tím ostatním s tebou souhlasím. Potřebuju něco číst a ještě mi docházejí papíry v bloku a ještě k tomu dopisujou propisky s pentilkama.“ Myslela si Ol, ale pokračovala ve výčtu věcí.

„Takže opět budu muset nakupovat sama. To je k pomilování mít tě za sestru. Raději bych měla psa nebo kočku. To aspoň neodmlouvají.“ Řekla nasupeně Zuz a sešlápla plyn až k podlaze. Porsche sebou trochu trhlo, ale přešlo poslušně na rychlejší jízdu. „Zase ti to trvá. Vedle tvého auta i šnek vypadá rychlejší.“

„Hele, miláčku, já ti říkám, že si to užívám! A s těma zvířátkama ti můžu pomoct, ale běhat s nima asi nebudeš moct.“ Ušklíbla se v duchu, ale Zuz jí jasně viděla.

„Určitě se budu radši starat o zvířátko než o jednu ukvičenou mladší sestru. Neboj se, já chovala zvířátka dřív než ty jsi se vůbec narodila.“ Ukončila radikálně debatu Zuz. „Už jsme tady.“ Ol v duchu zuřila, ale „vypla“ vysílání, aby její starší se nepřišla nad čím uvažuje. Dívka v černém autě zajela do velkých podzemních garáží. Modré autíčko jí následovalo. Než Ol zastavila, Zuz už se opírala o svého miláčka. Rudovláska vynutila na své tváři úsměv a okusila sestřino potěšení z triumfu. Ol se zhluboka nadechla v duchu přikazujíc dobrou náladu, neboť je se svou sestrou prvně v novém městě a obchodě. Zuz s Ol okamžitě vyjely po schodech nahoru a už se rozhlížely po nejbližším knihkupectví.

„Wau.“ Pronesla Zuz, když najednou stály před nádherným patrovým obchodem, kterým zrovna projížděl výtah. Obě na sebe pohlédly a všechen sarkasmus a nevrlost šly stranou. Vřele se vrhly ke dveřím a každá se vydala na jinou stranu. Zuz ke svým milovaným hororům a fantazy příběhům. Ol pro změnu k červené knihovně i když jí nemohla ani vystát, ale ráda zabloudila i k fantazy a realistickým autorům.

„Segro, uvažovala jsem. Nikdy jsem si nekoupila Malého prince. Řekla bych, že je nejvyšší čas to napravit.“ Pomyslela si Ol a vyslala myšlenku Zuz. Mohla slyšet smích z prvního patra. Na rukou se jí už kupila pěkná hromádka knih. Nikdy se neuměla zastavit když měla čas a peníze. Zuz na tom byla podobně. Na její hromádce se tyčili názvy jako Nekroskop, Rebel, Dracula, Darren Shan a podobně. Když v tom do ní někdo vrazil a knihy, které byly ještě před chvílí pěkně na hromádce se teď nečinně povalovaly na zemi. Zuz se okamžitě sehla, aby je posbírala a v duchu nadávala dotyčnému do všeho možného.

"Moc se omlouvám" ozvalo se a k povalujícím se knížkám se sehnul další pár rukou. Zuz se otočila na dotyčného aby mu řekla, kam si tu omluvu má strčit, ale rázem oněmněla. Uviděla totiž asi ten nejkrásnější úsměv na světě, který patřil snědšímu hnědovlasému klukovi.

Mezitím, se Ol už vydala k pokladně. S povzdechem položila svou věžičku na pult a rozhlížela se všude kolem. Nikdo nepřicházel tak si nervozně poťukávala prsty o desku. Nechtěně se zamyslela a uviděla Zuz jak se seznamuje s nějakým klukem.

„Ta má ale pech.“ Proletělo jí hlavou, ale to už přicházel nádherný kluk. Jeho kůže světlejší než čerstvý sníh. Zlatavé oči a jak hezky voněl. V duchu zavrněla, ale pak už se věnovala jenom svým knížkám. Věděla co se jednou stane. Dotkne se ho, sebevíc a uslyší jeho myšlenky. Všechna tajemství.

„Dobrý den! Přejete si platit?“ Líbezně se usmál a Ol cítila, jak se jí podlamují kolena. V duchu se zase okřikla.

„Dobrý, ano ráda bych platila. Nebude vadit, že kartou?“ Oplatila neznámému úsměv a zašmátrala v tažce přes rameno.

„Ne nebude vadit.“ Prodavač obracel knížky a vždycky projel kodem. „Vy jste tady nová?“ Zeptal se, když bylo dlouho ticho.

„Ano, nedávno jsem se se sestrou přistěhovaly.“ Odpověděla nesměle rudovláska, nenápadně pokukujíc na neznámého.

„A kde to bydlíte?“ Zajímal se prodavač. Ol mohla vycítit jeho zvědavost, pro sebe se uchichtla.

„Z Heathfieldu. Máme tam malý domeček.“ Řekla po pravdě dívka. Na tváři se mladíkovi objevilo překvapení.

„Tak to je zajímavé, já bydlím nedaleko. Nevadilo by vám tykání? Přeci jen, jsme asi stejně staří.“  Navrhnul s jiskrou v očích.

„Dobře, takže já jsem Ol.“ Dívka natáhla ruku, s úsměvem, ale skrývaným děsem. Co je asi zač?

„Já jsem Alexandr, ale stačí Alex.“ Jejich ruce se střetly. Rudovlásce se před očima promítl, všechny zážitky, myšlenky, zkrátka všechno co Alex zažil. Úsměv jí z tváře vymizel a musela se přidržet stolu.

„Stalo se něco?“ Zeptal se starostlivě mladík. Ol jenom zvedla ruku na znamení pohody, rychle se narovnala a s tichým „Už musím.“ Skoro vyběhla z obchodu. Musela se soustředit na Zuz. Cítila jí o patro níž, pořád s tím klukem. Pro Ol už nebyl tak neznámý. Musela se sestrou mluvit dřív než se něco stane.