Jenom sen

Autorka: Chuckyna

2.

9.část

Bellin pohled:

Nechala jsem se dál unášet proudem a užívala si ten klid.

A potom mě něco táhlo zpátky nahoru. Cítila jsem, jak mi buší  srdce, ale neměla jsem dostatek vzduchu. Chtěla jsem se nadechnout, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se to dělá. V dálce  jsem zaslechla Edwardův hlas a potom jsem se konečně nadechla. Srdce už mi bilo pravidelně.

Kolem mě byla jen tma, v dálce  jsem viděla světlo. Vydala jsem se za ním a cítila jsem, jak mě brní konečky prstů. Než jsem došla ke světlu, brnění se  rozneslo po celém těle. Udělala jsem krok a na chvíli jsem nic neviděla. Během těch pár vteřin slepoty se mi před očima  míhaly okamžiky mého života - já s Reneé na houpačkách, známé tváře ze školy, můj pokoj, Charlie a mnoho dalších.

Když jsem  se rozkoukala, zjistila jsem, že se nacházím na naší louce. Slunce mě pálilo na kůži a brnění mi procházelo celým tělem, bylo  to příjemné, skoro to lechtalo. Lehla jsem si do trávy a dívala se na koruny stromů. Cítila jsem se naprosto klidná, čas  plynul a já, místo abych se trápila, že tu Edward není se mnou, jsem se usmívala.

Tohle je nebe?

Postupem času brnění sílilo  a nohy a ruce mi ztuhly tak, že jsem se nemohla hýbat. Zavřela jsem oči a když jsem je otevřela, něco bylo jinak. Skláněl se  nade mnou můj anděl.

Je to nebe.

"Bello?" zašeptal nevěřícně a já se jen dál dívala neschopná slova. Byl krásnější, než jsem  si ho pamatovala. V tichosti jsem k němu natáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Už nebyla studená.

Opravdu byl skutečný.

"Ach,  Edwarde!" vykřikla jsem a posadila se, abych ho mohla obejmout. Jeho ruce mě pevně objaly, naše tváře se dotkly.

"Jsem v  nebi, věděla jsem to," vydechla jsem potichu, šťastným hlasem.  "Bello, prosím, odpusť mi to, musel jsem to udělat."  Odtáhla  jsem se od něj a všimla si, že v místnosti jsou i ostatní z Edwardovi rodiny. Všichni mě napnutě pozorovali, jako by čekali,  až zaútočím. Moje tělo bylo podivně lehké, nic mě nebolelo. Vyskočila jsem na nohy a dokonce jsem ani nezakopla. Emmett a  Jasper se nahrbili a ostražitě mě sledovali.

"Co se děje?" zeptala jsem se vyděšeným hlasem a pak jsem si uvědomila, že zní  trochu jinak. Podívala jsem se na svoje ruce a všimla si, že jsou ještě o něco bledší, než obvykle. "Bello, promiň. Chtěl  jsem tě zachránit." vydechl Edward zlomeným hlasem. Než jsem stihla začít přemýšlet nad tím, co mi to řekl, přišel ke mě  Carlisle.

"Ahoj Bello, jmenuju se Carlisle a-"   "Ale já vím, kdo jste - Carlisle, Esme, Emmett, Rosalie, Alice a Jasper."  přerušila jsem ho. Všichni strnuli a Alice mi vyběhla naproti. Než jsem to stihla zaregistrovat, mačkala mě v objetí. "Ach,  Bello, já to věděla!" vykřikla a pak se ode mě odtáhla.

"Můžete mi někdo konečně vysvětlit, co se to tady děje?" zeptala jsem  se zvědavě. Došlo mi totiž, že asi nejsem mrtvá. "Přeměnil jsem tě na jednoho z nás, umírala jsi." odpověděl mi potichu  Carlisle. Na chvíli jsem se zapřemýšlela. "Aha,tak tím se to vysvětluje." prohlásila jsem a tvář se mi rozjasnila.

"Jak se  cítíš?" promluvil konečně Edward.  "Skvěle, už mě nic nebolí." odpověděla jsem a zkusila jsem pohnout každou částí těla,  abych se o tom ujistila. Zaslechla jsem Emmettův smích. Jasper vystoupil z řady a pořád mě pozoroval.

"Nadechni se a řekni  mi, co cítíš." pověděl tichým hlasem. Zamračila jsem se, protože jsem nechápala, proč to mám udělat. Zhluboka jsem se  nadechla a ucítila tolik nových, neznámých vůní. Z okna ke mě zavál čerstvý vzduch a v krku mě začalo pálit. "Pálí mě v  krku." odpověděla jsem nejistě. "Myslím, že víš, čím se živí naše rodina," promluvil znovu Carlisle a pátravě se na mě  zadíval. Já jen kývla hlavou. "Budeš muset jít brzo na lov, vím, že to bude těžké, ale musíš odolat lidské krvi." pokračoval.  

"Ale já nechci jít lovit!" vykřikla jsem, když jsem si představila, že budu muset zabít nějakého živého tvora. Otočila jsem  se na Edwarda a doufala, že se mě nějak zastane, ale on na mě jen nevěřícně koukal.

"Bello, ty nemáš chuť zjistit, jak chutná   to, co cítíš?" vydechl překvapeně a přistoupil ke mě blíž, aby se mohl dotknout mojí tváře. Znovu jsem se nadechla a jeho  vůně mě znovu omámila. Už jsem ani necítila to pálení. "Ne, nemám," odpověděla jsem nejistě a zakručelo mi v břiše. Jestli  předtím nevěřícně koukali, teď přímo zírali.

Aha,takže je se mnou zase něco špatně.

"Zase jsem divná, co?" pochopila jsem.  Pár vteřin bylo ticho a pak se všichni rozesmáli. Super, smějí se mi. Zamračila jsem se na ně a oni se rozesmáli ještě víc.

Edwardův pohled:

Ležela u mě na pohovce a stále se usmívala. Její pokožka zbledla a ztvrdla. Její srdce bilo pravidelně. V domě byl podivný  klid, všichni čekali, až se Bella probudí. Carlisle neustále uvažoval nad tím, že by mohl tou drogou ulehčit přeměnu každému.  Jen nevěděl, co to bylo za látku, neznal ji.

Dva dny jsem se na ni již bez přestání díval a vdechoval její postupně se měnící  vůni. Bál jsem se, že až se probudí, začne mě nenávidět.

Odsoudil jsem ji k věčné temnotě.

Bella se za chvíli probere,  poslala mi Alice myšlenku.

Bellino tělo se napnulo a její srdce pomalu sláblo, až utichlo úplně. Celá má rodina vběhla do  pokoje a stála u dveří, připravená zabránit Belle, aby nás napadla nebo utekla. Konečně otevřela oči. Na chvíli jsem strnul,  měla je stále hnědé, jen na krajích krvavě červené. Dívala se na mě zmateným pohledem a potom natáhla ruku a dotkla se mé  tváře.

"Ach Edwarde!" vykřikla a objala mě. Pocítil jsem, jak se mi štěstí rozlévalo po celém těle. "Jsem v nebi, věděla jsem  to." promluvila tiše a moje štěstí zmizelo.

Myslí si, že je v nebi. Co udělá, až zjistí, že jsem jí zničil život?

"Bello,  prosím, odpusť mi to, musel jsem to udělat." hlas se mi zlomil, věděl jsem, že pro to není žádná omluva. Odtáhla se ode mě a  dívala se na mou rodinu. Rychle si stoupla a pozorovala nás nejistým pohledem.

Ach, chudáček. Esme ji soucitně pozorovala,  jako jediná se vůbec nebála, že se něco stane.

Vypadá zmateně, možná nás napadne. Měli jsme zavřít okno, pomyslel si Jasper a  mě to naštvalo.

"Co se děje?"

Ach, správná otázka.

Prohlížela si svoje nové tělo a mě zaplavila ještě větší panika.. "Bello,  promiň. Chtěl jsem tě zachránit."

Jsem sobec.

Carlisle se ji chtěl uklidnit.. "Ahoj Bello, jmenuju se Carlisle a-" "Ale já  vím, kdo jste - Carlisle, Esme, Emmett, Rosalie, Alice a Jasper." přerušila ho a na každého jmenovaného ukázala prstem.

Cože?  To nechápu, jak to, že nás zná? Rosaliiny myšlenky byly podobné těm ostatním. Nebyl to jenom sen!

Než kdokoliv stačil cokoliv říct, Alice ji  objala a nadšeně na ni mluvila.

Věděla jsem to Edwarde, prostě věděla! křičela na mě v myšlenkách.

"Můžete mi někdo konečně  vysvětlit, co se to tady děje?" zeptala se netrpělivě. Zadržel jsem dech, a snažil se připravit na její reakci. "Přeměnil  jsem tě na jednoho z nás, umírala jsi." začal vysvětlovat Carlisle a já ztuhnul. Vráska na čele jí zmizela a ona se zase  napůl usmála.

Cože? Zase další z jejích podivných reakcí.

"Aha,tak tím se to vysvětluje." pověděla klidným hlasem.

Jak to, že  není naštvaná, copak to nechápe?    "Jak se cítíš?" zeptal jsem se nejistě a nevěděl jsem, jestli se ptám spíš na fyzickou, než  psychickou stránku.

Možná jí to ještě nedošlo.   Její odpověď mě znovu zarazila. "Skvěle, už mě nic nebolí."

Ach, chudák, tolik  si toho vytrpěla. Měl jsem Esme rád, za to, jak byla soucitná.

Bella mezitím zkontrolovala každou část svého těla a to  rozesmálo Emmetta.

Bože, jí vůbec nezajímá,že z ní je teď upír, hlavně že jí nic nebolí. No to je gól.  Emmettova mysl byla  vždy zvláštně jednoduchá, příjemná.

Jasper pořád čekal, až zaútočí, nebo až začne vnímat vůni krve. "Nadechni se a řekni mi,  co cítíš." řekl a upřeně ji pozoroval. Bellina tvář se zamračila, ale potom se nadechla. Všichni se zase připravili k obraně,  ale nic se nestalo. "Pálí mě v krku," odpověděla nejistě. "Myslím, že víš, čím se živí naše rodina," promluvil znovu Carlisle  a pozorně ji sledoval. Kývla hlavou. "Budeš muset jít brzo na lov, vím, že to bude těžké, ale musíš odolat lidské krvi."  pokračoval jemným hlasem, aby ji nevystrašil. A ona zase reagovala úplně špatně.

"Ale já nechci jít lovit!" zakřičela a v  hlase se jí odrážela panika. Zadívala se na mě, jako by snad doufala, že jí nějak pomůžu. Vyměnil jsem si pohled s Carlislem  a znovu se na ní zadíval. "Bello, ty nemáš chuť zjistit, jak chutná  to, co cítíš?" zeptal jsem se znovu nevěřícně. Dotkl  jsem se její tváře, abych se ujistil, že se opravdu přeměnila.

Byla upír. Určitě. Ale jak to, že už nevyskočila ven z okna a  nezabila první, co najde?

"Ne, nemám," prohlásila.   A potom.. Jí zakručelo v břiše. Všichni jsme se zasekli a přestali jsme  dýchat.

Vždyť jí už nemá kručet v břiše.

Co se to sakra děje? Rosalie už začala být naštvaná.

Podívala se na nás ublíženým  pohledem a nadechla se, aby mohla promluvit.

"Zase jsem divná, co?" pronesla smutně. Všichni jsme šokovaně stáli a pak jsme  propukli v smích. Kdybych byl člověk, asi by mě to zabilo. Zamračila se na nás, na čele se jí objevila vráska a to nás  rozesmálo dvojnásobně. Když jsme se dosmáli, zadíval jsem se na Carlislea.

"Bello, ty vážně nemáš chuť se napít?" zeptal se  znovu pro jistotu. Zavrtěla hlavou a tvářila se přitom jako bůh pomsty. Viděl  jsem, že ji štvě, když se jí někdo směje, tak  jsem smích zadržel, ale Emmett a Alice se ještě pochechtávali.

"Ale co to pálení v krku?"  Na chvíli se zamyslela. "Už ho  skoro necítím."

Cože? Vždyť je novorozená, musí mít žízeň, každý z nás jí má. Jasper to nemohl pochopit ze všech nejvíc. 

"Ehm..Ale docela bych něco snědla," řekla nesměle a znovu se na mě nejistě podívala.

Má hlad?

Nikdo nic neřekl, jen Carlisle  vyběhl z msítnosti a za chvíli se vrátil s jablkem v ruce, naší každodenní rekvizitou. "Tady máš," řekl a pozoroval ji. Bella  si vděčně vzala jablko do ruky a kousla do něj. Rychle ho rozžvýkala a polkla. Všichni jsme očekávali, že se zatváří  zhnuseně, ale ona se usmála a kousla do něj znovu.

"Tak to nechápu." Alice nebyla jediná, kdo to nechápal. Slyšel jsem  všechny Carlisleovy teorie, některé byly úplně absurdní. Znovu jsem se na ni podíval, její oči se také nepřeměnily. "Myslím  si, že ta látka, co ti píchl ten muž, nějak zmutovala tvou přeměnu." přerušil ticho Carlisle a pokračoval: "Co jsi cítila,  když jsi se měnila?"  Bella se mírně usmála, jako by si vzpomněla na něco velmi příjemného  a pak přenesla váhu na druhou nohu a proplétala prsty na rukou. "Brnění." "A nic  tě nebolelo?" Jen zavrtěla hlavou a dívala se do země.

Už chápu, stydí se.

"Ehm, myslím, že je zbytečné nás představovat,  takže.." Chtěl jsem ji nějak zachránit, před zraky své rodiny, ale nemohl jsem vymyslet nějaký smysluplný důvod. Alice se  zasmála. "Tak už jděte vy hrdličky.." řekla a tím Bellu osvobodila. Chytla Jaspera za ruku a táhla ho pryč. "Vítej do rodiny  drahoušku." pověděla Esme a pevně Bellu objala. "Dě-děkuju." vydala ze sebe a dostala se ještě do větších rozpaků.

Konečně všichni odešli a nechali nás o samotě. Dál si prohlížela svoje tělo a já opět litoval toho, že nemůžu číst její myšlenky.

Zlobí se na mě? Nenávidí mě?

Bál jsem se k ní přijít blíž.

"Teď už nebudu zakopávat?" zeptala se nadšeně a celý dům se opět rozesmál. Usmál jsem se taky a konečně jsem se odvážil k ní přijít blíž. "Ne, už nebudeš." odpověděl jsem a uvěznil ji ve svém objetí.