Jenom sen

Autorka: Chuckyna

2.

8.část

Edwardův pohled:

Vyrazili jsme z hotelu, směrem k Bellinu domu. Najít ho bylo snadné, ještě pořád u něj stála policejní auta a byl tam rozruch.  Nasál jsem vzduch do plic a její vůně mě na chvilku úplně omámila.

Co když nebudu schopný ji odolat tak, jako v mém snu?  

Vypudil jsem tyto myšlenky z hlavy a následoval její vůni, doprovázenou vůní někoho dalšího, jehož pach byl smíchaný  s alkoholem a nějakou drogou. Z hrdla se mi opět ozvalo zavrčení. Má rodina mě následovala temnými ulicemi.

Někde se její vůně  na chvilku ztratila, jinde byla cítit hodně. Nechápal jsem to, ale pak jsem si všiml, že na místech, kde byla cítit hodně,  bylo pár kapek její krve. "Zabiju ho." zasyčel jsem hlasem, který mi byl neznámý. Nikdo neodporoval, dokonce ani Carlisle nic  neřekl. Nekomunikovali jsme spolu, byli jsme na stejné vlně.

Plížili jsme se nočním městem, dokud jsme nedošli ke tmavé  uličce. Zašli jsme dál a ocitli jsme se u dveří. Zaposlouchali jsme se, slyšeli jsme bít dvě srdce. Jedno bylo velmi rychle,  druhé velmi pomalu.

A pak ticho protrhl výkřik, který by normální člověk neměl šanci zaslechnout. Na setinu vteřiny jsem  ztuhl, a pak, než mě někdo stihl zastavit, jsem se rozpřáhl a s výkřikem vzteku jsem vyrazil dveře.

Bellin pohled:

Ležela jsem tam dlouho, neschopná pohybu. Cítila jsem se slabě. Hlad mi svíral žaludek a žízní popraskané rty mě nepříjemně  pálily. Potřebovala jsem i trochu na záchod, ale to nebylo tak akutní.

Potom se znovu otevřely dveře a já se snažila rychle  sesbírat a odplazit se ke zdi. Lezla jsem po čtyřech, když mě jeho obrovská bota znovu nakopla do břicha a já upadla na  tvrdou zem. Na chvíli se mi zatmělo před očima, slyšela jsem, jak rozsvítil. Znovu se na mě díval, z jeho tváře se nedalo nic  vyčíst.

Byla jsem tak slabá, že jsem mu svoje rozbolavělé tělo nechala napospas, bez náznaku odporu. Když skončil, zůstal  stát nade mnou.

"Je mi to líto Bello, ale vypadáš tak příšerně, že už se tě nechci ani dotknout." zasyčel. Než jsem stačila  pochopit smysl věty, znovu do mě kopal a mlátil pěstmi. Staré rány se otvíraly a zároveň se tvořily nové. Své tělo už jsem už  skoro ani necítila, když jsem si uvědomila, že jsem se počůrala. On mě na chvíli přestal mlátit a nevěřícně koukal. Přála  jsem si být už mrtvá, nic horšího už se opravdu stát nemohlo. "Ty couro," vydechl hrubě, uštědřil mi poslední kopanec do  břicha a pak zůstal stát.

Proč už mě nedorazí? 

Jako by mi četl myšlenky, vytáhl z kapsy krabičku, otevřel ji a vyndal  obrovskou injekci. Mě se střídavě zatmívalo před očima  a objevovaly se mžitky. Chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem se  ani nadechnout. Přisedl si a prudce mi zapíchl jehlu do bolavého ramene. Z úst se mi prodral výkřik a pak se ozvala hlasitá  rána.

Začala jsem se cítit nějak divně, nechtělo se mi už nadechnout, jako bych to ani nepotřebovala.

Tak tohle je konec?

Oči  se mi začaly zavírat a moje mysl odplouvala pryč. Ozvalo se zavrčení a pak zvuk, který nedokážu identifikovat. Přiblížily se  ke mě něčí kroky a já se z posledních sil přikrčila, abych už nemusela snášet bolest. Ten někdo si ke mě přiklekl a jemně mě  chytil za obličej. Uniklo mi bolestivé zasyčení, ale už jsem to tolik necítila. Vyhledala jsem tvář, kterou jsem měla vidět  jako poslední.

Seděl tam on. Můj anděl. V očích měl výraz plný bolesti.

"Ed-edwarde," vydechla jsem z posledních sil. Za ním  stál ještě někdo, ale nemohla jsem to rozeznat, vše kromě jeho tváře se mi rozmazávalo.

"Bello, moje Bello, bude to v  pořádku." zašeptal.

Přišel mě odvést s sebou do nebe? Půjdu s ním.

Bylo těžké udržet oči otevřené a ještě těžší nadechnout  se. "Vydrž, prosím." Naléhavosti v jeho hlase se dalo těžko odolávat, ale já už neměla sílu.

"Carlisle!" zakřičel můj anděl. Ucítila jsem na sobě ledové ruce a zaostřila na další postavu, která se u mě skláněla. S každým dotekem se objevila další  vlna bolesti.

"Má vnitřní zranění, zlomená žebra a spoustu dalších kostí. Myslím, že jí píchl nějakou drogu. Nic dalšího  nemůžu říct." zaslechla jsem někde v dálce. "Né, Bello, prosím, neopouštěj mě. Bello!"

Jeho hlas i tvář se mi pomalu ztrácely  i když jsem se tomu bránila, chtěla jsem ho vidět. Víčka se mi zavřela a já se nechala unášet proudem. V mysli se mi  objevovaly tváře všech, co jsem milovala - Reneé, Phil, Charlie a pak Edward.

Byla jsem znovu na louce a dívala se na jeho  třpytivou pokožku. Občas jsem slyšela cizí hlasy, ale nevěnovala jsem jim pozornost, bylo mi krásně, s ním.

"Neudělám to.  Nemůžu." zlomený a zoufalý hlas mého anděla. Z posledních sil jsem promluvila: "Miluji tě, můj anděli." a pak mi zmizela i  louka.

Edwardův pohled:

Proběhl jsem tmavým domem a a ocitl jsem se ve sklepě. Výjev, který se mi naskytl v životě nevymažu ze své paměti. Ten netvor  se nakláněl nad pomlácenou Bellou.

Je to ještě větší netvor, než já. Zaslouží si zemřít.

Nepříčetně jsem zavrčel a než mě  stačil kdokoliv zastavit, skočil jsem po tom muži a ukončil jeho život. Měl štěstí, že si ani nestačil nic myslet. Zasloužil  by si dlouhou, bolestivou smrt, ale neměl jsem čas.

Rychle jsem přešel k Belle a ona se přikrčila, nejspíš ve strachu z další  bolesti. Všude byla cítit její sladká krev, pálila mě v hrdle, ale nemohl bych jí ublížit. Emmett s Alicí stáli přede dveřmi,  nemohli to snést. Podíval jsem se po jejím zohaveném nahém těle a pocítil jsem nesnesitelné zoufalství. Oči se jí zavíraly,  musel jsem ji udržet při vědomí. Jemně jsem ji chytil pod bradou a natočil obličej k tomu mému. Vydechla bolestí a podívala  se na mě.

"Ed-edwarde," zasípala a já si přál, abych mohl přijít dřív.   "Bello, moje Bello, bude to v pořádku." šeptal jsem  bezmocně a znovu jsem si přál, abych mohl plakat. Bolest, kterou jsem cítil teď, byla tisíckrát větší než bolest v hrdle.  Slyšel jsem, jak její srdce zpomaluje. "Vydrž, prosím. Carlisle!" zavolal jsem svého otce. Carlisle si přiklekl vedle mě a  začal jí prohmatávat tělo. Při každém jeho dotyku se jí objevil bolestný výraz ve tváři, skličovalo mě to a měl jsem chuť  vykřičet se.

Možná by to pomohlo, kdybych začal křičet.

"Má vnitřní zranění, zlomená žebra a spoustu dalších kostí. Myslím,  že jí píchl nějakou drogu. Nic dalšího nemůžu říct."  Věděl jsem, co to znamená.

Ona si mě pamatuje. Ví, kdo jsem, mohl bych  ji zachránit. Ale co když by mě za to nenáviděla?

"Né, Bello, prosím, neopouštěj mě. Bello!" Její srdce občas vynechalo úder  a přestávala i dýchat. Carlisle přikryl její tělo svým kabátem, aby zakryl její nahotu, i když jsme ji nikdo nepozoroval. A  potom zavřela oči.

"Bello, no tak. Prosím." Mým tělem otřásaly vzlyky, když jsem slyšel, jak její srdce ještě víc zpomalilo.  "Je mi líto, vážně nemůžu nic udělat. Je tu ještě jedna šance, synu." poznamenal potichu Carlisle a pátravě se mi zadíval do  obličeje.

Co když ke mě nic necítí? Co když jí tím ublížím? Bude lepší, aby zemřela?

"Neudělám to. Nemůžu." řekl jsem a hlas  se mi přitom zlomil. Její pohmožděný obličej teď vypadal tak klidně, jak z něj odeznívaly poslední doušky života. Přerývavě  se nadechla. "Miluji tě, můj anděli." vydechla a její srdce přestalo bít úplně.

Přestal jsem myslet, naklonil jsem se k ní a začal provádět masáž srdce.

"Kousni ji Carlisle!" vykřikl jsem.

Její budoucnost  zmizela, pomyslela si Alice.

"Edwarde, je -"  "Ne! Kousni jí!" přerušil jsem Carlislea a dál jsem udržoval její srdce v  chodu. Do plic jsem jí vdechoval vzduch a bylo mi jedno, že má všude krev. Byl jsem tak zděšený z toho, že by mohla odejít,  že jsem ani necítil bolest v hrdle. Carlisle se k ní sklonil a kousnul ji na několika místech. Nic se nedělo, ale já to pořád  nevzdával.

"Synu,-" "NE!".  Začal jsem znovu vzlykat.

A potom její srdce znovu naskočilo a ona sebou škubla. Téměř jsem se  zhroutil úlevou.

Dokázal jsem to.

"Děkuju. Děkuju tati." vzlykl jsem a objal ho. Alice i Emmett se nevěřícně dívali, ale já  je nebyl vůbec schopný vnímat. "Pojď synu, odneseme ji, než přeměna vypukne naplno." promluvil nakonec Carlisle a chtěl ji  vzít do náruče.

"Ne, já ji vezmu." řekl jsem pevným hlasem. Vzal jsem její křečovitě sevřené tělo do náruče a přitisknul ji k  sobě.

Museli jsme si objednat soukromé letadlo a zmizet z Phoenixu. Po celou dobu jsem pozoroval Bellu. Zmítal jsem se v  tolika pocitech, nikdy jsem se takhle necítil.

Radost, strach, vina, zmatek, naděje.

Všechno tohle a mnoho dalších emocí  najednou. "Carlisle, jsi si jistý, že se mění?" zeptal jsem se znovu a nevěřícně sledoval, jak klidně a tiše leží. Kdyby jí  nebilo srdce, myslel bych si, že je mrtvá.

"Myslím, že ano. Je to asi vinou té drogy, co jí dal. Možná to ani necítí, protože  je omámená." odvětil a já v to upřímně doufal. Znovu mě zaplavil vztek při vzpomínce na toho, kdo jí to způsobil.

Už ji znovu  vidím, Edwarde. Alice se mírně usmála.

Teda brácho, dneska si to zmáknul na jedničku.

"Kdybych to zmáknul na jedničku, ještě  by žila, Emmette." poznamenal jsem tiše a dál jsem sledoval, jak Belliny rány pomalu mizí. Museli jsme ji převléct a trochu  omýt, Emmett ani Alice nemohli snést její krev. "Nesmíš se z toho obviňovat, bez tebe by už neexistovala." utěšoval mě  Carlisle.

Nezničil jsem tím její existenci? Jsem sobecký, když jsem ji zachránil jen kvůli sobě?

Znovu jsem ji zkontroloval a  ztuhnul jsem šokem.

Ona se usmívala?

Emmett zachytil můj pohled a taky se podíval. "Tak to jsem ještě neviděl." zachechtal se  a mě se ulevilo, že alespoň necítí tu bolest.