Jenom sen

Autorka: Chuckyna

2.

6.část

Edwardův pohled:

Přestal jsem chodit do školy. K pohybu jsem se donutil,jen když mě žízeň spalovala tak, že jsem se nemohl ani nadechnout. Se  zbytkem rodiny jsem se moc nevídal, nikdo za mnou nechodil. Jejich myšlenky mi zůstaly utajeny, takže jsem si užíval ticha,  které se mi poprvé v  "životě"  naskytlo. Moje výčitky nebyly tak velké, když jsem neslyšel Esme, jak trpí nebo Rosalii, jak se  vzteká. Občas ke mě dolehla nějaká zbloudilá myšlenka, ale stalo se to málokdy.

V podobném duchu uběhla již nějaká doba a Bella pořád zaplňovala celou mou mysl. Věděl jsem, že někde existuje, ale co jsem  měl dělat? Přijet za ní a znovu se s ní seznámit? Dokázal bych ji získat tak snadno.. Hloupost.

Někde tam žije se svou  matkou, ale to je tak všechno. Vůbec nemusí být taková, jakou jsem ji znal já. Mohla být namyšlená a sobecká, jako většina  děvčat tady. Mohla být někdo úplně jiný.  A i kdyby byla stejná, jak bych ji mohl ohrožovat svou přítomností? Jak bych ji mohl  nutit být s netvorem jako jsem já?

"Edwarde,"  vyrušil mě z přemýšlení Alicin hlas. "Pojď prosím dolů a buď s námi alespoň jeden večer. Měla jsem zvláštní vizi."  Neochotně jsem se postavil na nohy a váhavě jsem přešel ke dveřím.

Jak se jim můžu teď podívat do očí?

Poté jsem opustil svůj  pokoj a vydal jsem se po schodech do haly, kde stála Alice. Jemně se na mě usmála a šla do obýváku. Vešel jsem do místnosti a  rozhlédl  se kolem.

Carlisle s Esme si společně četli knihu. Emmett a Jasper spolu hráli nějakou hru a Alice s Rosalií se  jako vždy dívali do katalogů s oblečením. Znovu jsem si připadal, jako bych sem vůbec nepatřil. Pocítil jsem nával úzkosti a  chtěl jsem zase rychle odejít, ale Esme vzhlédla a podívala se na mě pohledem tak smutným, že jsem se přinutil zůstat. Usadil  jsem se na pohovce a zapnul jsem televizi. Nepřítomně jsem se díval na obrazovku, a přemýšlel, jak dlouho tady budu muset  zůstat a kdy konečně někdo promluví.

A potom..

Potom se na obrazovce objevila Bellina tvář. Prudce jsem vyskočil na nohy a odhodil pohovku na konec místnosti. Být mé srdce  živé, asi by se mi rozskočilo. Všichni se na mě vyděšeně dívali. 

"..dnes v odpoledních hodinách si jeden ze sousedů všiml  otevřených domovních dveří a odhalil tento šokující zločin. Na tomto klidném předměstí někdo chladnokrevně zavraždil ženu s  manželem. Jejich dcera Isabella Swanová je nezvěstná a policie předpokládá, že byla unesena. Prosíme tímto všechny, o  jakékoliv zprávy o dívce. Naposledy byla viděna, když odcházela ze školy..."

Dál už jsem neposlouchal. Ochromil mě šok.

"Edwarde.." promluvil Carlisle. "NE! Musím ji najít! Musíme ji najít!" Vykřikl jsem, než stačil vůbec něco říct.

On se už dočista pomátl, chce jít hledat nějakou cizí dívku.

Esmin smutný hlas mě ještě víc rozrušil.   "Ne! Vy to nechápete!  To je Bella!" vykřikl jsem a pak jsem si uvědomil, že to, co jsem slyšel,  byla Esmina myšlenka.  Znovu ke mě doletěly  myšlenky každého z rodiny, ale byl jsem tak hysterický, že mi to splývalo v jeden tón.

Alice se vytřeštěně dívala do prázdna,  podíval jsem se na ni a napojil se na její vizi. Viděl jsem Bellu ležet v bezvědomí v nějaké tmavé místnosti, pak několik  útržků, krev a slyšel jsem křik. Ozvalo se zavrčení a šokovaně jsem si uvědomil, že jsem to byl já.

Moje Bella.

Nezajímalo mě,  že mě nezná, musel jsem ji zachránit za každou cenu.

"Carlisle, pojedu ji najít. Musím ji najít." vyhrkl jsem rozrušeně a myšlenky mi v hlavě divoce vířily.  Můj otec se na mě  zadíval. Dobře synu, pojedu s tebou.

"Nemusíš to dělat." odpověděl jsem. "    Ale chci, jen mi toho řekni víc.

Znovu jsem si  vybavil Alicinu vizi a vztek mě znovu zaplavil, měl jsem chuť ihned vyrazit. "Půjdu taky." prohlásila umanutě Alice a já  nemohl protestovat, stejně jsem ji tam potřeboval.

To si přece nenechám ujít.

"Taky jedu." ozval se Emmett.     "Dobře, Esme,  Rosalie, Jaspere, zůstanete tady, brzy se vrátíme." oznámil Carlisle nekompromisně a já uslyšel vlnu nesouhlasu, kterou si  ale každý nechal pro sebe.

Už jsem skoro vybíhal z domu, když mě zadržel "otec".   "Edwarde, nejdřív nám řekni, co víš." pověděl tichým hlasem. Nervózně  jsem přecházel po pokoji, člověk by asi zahlédl jen rozmazanou šmouhu. "Jmenuje se Bella Swanová, to je na tom to divné, ve  snu mi řekla, že její otec je náčelníkem policie ve Forks. Hned, jak jsem se probudil, jsem se tam šel podívat a byly tam  její fotky. Říkala mi také, že žije ve Phoenixu s matkou a ve zprávách říkali, že to bylo ve Phoenixu. Nechápu to, možná jsem  ji někde viděl, to je teď vedlejší. Poletíme do Phoenixu, najdeme jejich dům, a pak ji budeme stopovat."

"Edwarde, jsi si jistý, že to chceš udělat? Vůbec ji neznáš, může to pro tebe být zklamáním." poznamenal Carlisle.

"Ona je  teď celý můj život, nic jiného mě nezajímá." odpověděl jsem. Naléhavě jsem se po ostatních podíval. Alice i Emmett rychle  kývli hlavou na znamení, že s nimi mohu počítat. Mezitím seběhl Carlisle ze schodů a každému nám hodil doklady. Poté jsme  vyrazili směrem k letišti.

Bellin pohled:

Výjev, který se mi naskytl v domě mi naprosto vyrazil dech, dřív než mě stihla dostihnout záplava emocí, ucítila jsem tupou  ránu na hlavě a propadla jsem se do temnoty.

Kap..kap..kap..

Začala jsem rozeznávat zvuky kolem sebe. Někde v dálce byly slyšet auta a hodně blízko kapala voda. Pomalu  jsem otevřela oči, hlava mě bolela a celé tělo jsem měla ztuhlé. Chvíli jsem nevěděla, co se děje, myslela jsem, že jsem  konečně mrtvá.

A pak mě dostihly vzpomínky. Prudce jsem se nadechla, do nosu mě udeřil štiplavý vzduch smíchaný s krví.  Posadila jsem se, srdce jsem měla sevřené úzkostí větší, než jsem si kdy dokázala představit a to jsem si myslela, že hůř už  mi být nemůže. Zmateně jsem se rozhlédla kolem, byla moc velká tma na to, abych něco viděla. Dotkla jsem se vlasů a na  prstech jsem ucítila lepkavou, hustou tekutinu. Začalo mi hučet v uších. Snažila jsem se zaplašit vzpomínku na poslední  pohled do našeho domu. Uvědomila jsem si, že hystericky vzlykám a znovu jsem si lehla na studenou zem.

Když jsem se znovu probudila, vše bylo stejné jako předtím. Tma, vlhko, zima a smrad. Nevěděla jsem kde to jsem. Opatrně jsem  se postavila na ochablé nohy a začala prozkoumávat místnost. Pořád jsem narážela do zdí a zjistila jsem, že se nacházím v  prostoru tři metry na tři metry. Litovala jsem toho, že jsem se zvedala, teď jsem ještě ke všemu měla klaustrofobii. 

Nechápala jsem, co se to děje, ale tak nějak jsem tušila, že to nedopadne dobře.  Sesunula jsem se na zem a opřela se o mokrou  zeď. Olízla jsem si popraskané rty, měla jsem obrovskou žízeň a hlad. Znovu jsem si vybavila náš dům.

Rozbitý nábytek, krev  a.. A Renée s Philem. Stiskla jsem víčka k sobě, jako bych doufala, že mě to nějak vysvobodí od těchto výjevů, ale nešlo to.  Znovu jsem se rozvzlykala a přála si být už mrtvá. Bůhví, co se mnou bude.

Ach Edwarde. Znovu jsem si vybavila jeho tvář a kupodivu mě to trochu uklidnilo.

Kap..kap...kap.. neustálé kapaní vody ze stropu mě neuvěřitelně rozčilovalo. Po pár hodinách jsem měla  pocit, jako by můj žaludek začal požírat sám sebe, hlady jsem téměř nemohla dýchat. Znovu jsem si prošla místnost, ve které  jsem se nacházela a zjistila, že dveře jsou stále zamčené. Radši jsem do nich nebouchala, děsila mě představa, že vejde ten,  co to udělal.

"Mami," vzlykla jsem a znovu si sedla. Tohle bylo horší, než všechny noční můry, co se mi kdy zdály a ještě ke  všemu to nejspíš byla skutečnost.

Nebo jsem mrtvá a dostala jsem se do pekla? Ne, určitě žiju.

Co když chtěl jenom mě? Renée a Phil umřeli kvůli mě. Je to moje vina.

Kap..kap..kap.. Pevně jsem semknula víčka a znovu si  vybavila jeho tvář. Zaplavila mě iracionální vlna štěstí, alespoň na pár vteřin, ale realita ke mě znovu dolehla.

A potom se  otevřely dveře.