Jenom sen

Autorka: Chuckyna

2.

5.část

Edwardův pohled:

Můj "život" byl najednou krásný. Nikomu jsem o tom skoro nic neřekl, nechtěl jsem vypadat jako blázen. Stačilo, že Jasper se  mi neustále lepil na paty a zkoumal mě, protože vycítil změnu mé nálady. A  Alice občas měla vizi o Belle a mě. Což mě také  přivedlo na ten nápad. Viděla mě a Bellu u nás v domě.

Stáli jsme u mě v pokoji. Jemně jsem ji políbil na rty, zaplavil mě nejúžasnější pocit, jaký jsem kdy zažil. Zůstali jsme v  objetí a já cítil její tep. V ústech jsem měl záplavu jedu, ale ignoroval jsem to, převýšil to pocit nejdokonalejšího štěstí,  které ale téměř hned skončilo. Nemohl jsem tomu nijak zabránit.

Má rodina se vrátila domů a stalo se něco neuvěřitelného. Zachytili v domě pach člověka. Bellin pach.

Mysleli to dobře a  ihned mě chtěli upozornit. Emmett mě probudil, v první chvíli jsem si myslel, že to byl jen velmi živý sen. Ale potom jsem se  nadechl.. A ucítil jsem ji taky. Očima jsem vyhledal místo, kde jsme spolu stáli, ale nebyla tam.

Stále sním?

"Bello!"  vykřikl jsem ve snaze ji najít. Její vůně mě obklopovala, jako by stála pár metrů od nás, všichni se dívali směrem, kde byla  v mém snu. V hlavě mi divoce vířily myšlenky, takže jsem v první chvíli nevěděl, na co kdo myslí. Jasper zavrčel.

Jsem stále  ve snu, ublíží Belle, pomyslel jsem si.

"Ne Jaspere! Bello, musíš odejít pryč z domu, rychle!" prosil jsem ji. Všichni se na  mě vyjeveně podívali. Začal jsem se cítit poněkud malátně, asi jsem se měl každou chvíli vzbudit. "Edwarde, co se to sakra  děje?" rozhlížel se Emmett nechápavě po pokoji, stejně jako i ostatní. Začínal jsem být zoufalý. Slíbil jsem jim vysvětlení a  znovu poprosil Bellu, aby odešla.

A potom mě zaplavila bolest, nohy se mi podlomily. Slyšel jsem, jak každý vykřikl mé jméno, měl jsem dojem, že jsem zaslechl  i Bellu.

Co je to za noční můru?

Moje tělo bylo v plamenech. Zatnul jsem zuby, abych nekřičel, myslel jsem jen na to, aby se  nebála. Ani jsem si nevšiml, že ke mě přišel Carlisle a položil mě na postel.

"Přeměna začala." oznámil potichu. Rychle jsem  střelil pohledem po místnosti, chvíli trvalo, než můj mozek zpracoval tuto informaci. "Bello, ne!" vypravil jsem ze sebe a  dál už jsem neměl sílu zadržovat křik. Nemohl jsem myslet na nic jiného, než na bolest, která mě spalovala. Ještě jsem  zaregistroval, že Bellina vůně zmizela a potom jsem se propadl do temnot. Nevím, jak dlouho jsem se svíjel v bolestech. Pak  to skončilo a já otevřel oči. Prudce jsem se posadil. U postele seděl Carlisle.

"Co se stalo?" zaptal jsem se zmateně a vyskočil jsem na nohy. Carlisle se usmál.

"Přeměna byla konečně dokončena, synu.  Musel jsi udělat něco, co-"  Zůstal jsem strnule stát, když jsem si uvědomil, co se to stalo. Carlisle přestal mluvit a  nechápavě se na mě díval. Klesl jsem na kolena a dál jsem se díval do prázdna.

Je pryč. Je pryč. Ztratil jsem ji.

Byl jsem v  šoku, nemohl jsem se ani pohnout. Už jsem nikdy neměl usnout a spatřit mou Bellu. Svalil jsem se na bok a zůstal jsem ležet s  tváří přitisknutou ke koberci.

"Emmette!" zavolal Carlisle a jmenovaný přiběhl do pokoje. Když mě uviděl, sehnul se ke mě a rychle mě zvedl a znovu položil  na postel.

Co se děje? Přeměna se znovu nepovedla? Emmett se na mě díval a v jeho očích jsem viděl soucit. Chudák, už  protrpěl druhou přeměnu a nic. 

"Ne, Emmette, přeměna se zdařila." zašeptal jsem a měl jsem pocit, jako by se moje mrtvé  srdce rozdrtilo v mém těle na tisíc kousků. "Už nikdy neuvidím Bellu." dopověděl jsem. "Zase ta Bella, kdo to sakra je?"   Vzpomínal, když tady byla cítit její vůně a jak potom hned zmizela. "Cože? To se doopravdy stalo?"  Pocit nesnesitelné  prázdnoty na chvíli zmírnil údiv.

Do pokoje vešli i ostatní členové rodiny. "To je dívka, o které Edward sní každou noc." pronesla Alice do ticha a znovu si  vybavila svoje vize. "Cože? Tys ji přivedl k nám domů?" Vykřikla rozzuřeně Rosalie. Mozek mi pracoval na plné obrátky, jak to  bylo možné?   

"Ne, nepřivedl, jen se mi zdál sen." odpověděl jsem a pak jsem jim převyprávěl celý můj sen. Všichni se na mě  dívali jako na blázna, jejich myšlenky jsem raději potlačil, nesnesl bych to.

Později v noci jsem o tom mluvil s Carlislem. On jediný s Alicí to bral vážně, nikdo jiný se tím nezabýval. "Myslím, že jsem  přišel na to, co spustilo tvou přeměnu." zadíval se na mě a pokračoval : "Když jsem tě kousl, bylo ti sedmnáct. Neměl jsi  šanci zažít tisíce věcí a pocitů. Tvoje tělo se tomu pravděpodobně vzepřelo a přeměna se nedokončila. A nyní jsi zažil něco,  co tělu dovolilo pokračovat." opět se na mě podíval a já si uvědomil, že se soucitně usmívá. "Myslím, že jsi se zamiloval a  to spustilo přeměnu." Zůstal jsem jen sedět a nemohl jsem promluvit. Utápěl jsem se v žalu a bál jsem se, že by mi selhal  hlas.

Miloval jsem Bellu. Zamiloval jsem se do člověka a tohle je můj trest. Složil jsem ruce do dlaní a povzdychl jsem si. 

"Chci být sám." zamumlal jsem a utekl. Záměrně jsem se vyhýbal louce, utíkal jsem na druhou stranu. Lehl jsem si do  mokré trávy, ale bylo mi to jedno, nic jsem necítil. Jen bolest a prázdnotu, která mě zcela zachvátila.

Byl jsem opravdu  blázen, jak jsem mohl dopustit, aby se to stalo? Jak to, že to zašlo tak daleko. Vypadala tak opravdově. Cítili jsme ji. Měl  jsem stovky otázek, ale ani jednu odpověď. Ležel jsem tam dlouho, když jsem nemohl spát, alespoň jsem si snažil vybavit její  tvář a vůni. Její zasněný výraz, když se dívala do dálky, to jak se červenala. Místo abych se snažil zapomenout, mučil jsem  se ještě víc.

Zasloužím si to. Je to poučení do budoucnosti. Nemůžu si nic začínat s lidmi.  Uchechtl jsem se. Do jaké  budoucnosti, žádnou nemám.

Nakonec mě žízeň, která mě nesnesitelně spalovala, donutila se zvednout. Ulovil jsem pár menších zvířat a pomalu jsem se  vydal k domovu. Otevřel jsem dveře a Esme se za mnou rozeběhla.

"To už mi nikdy nesmíš udělat!" vykřikla, pevně mě objala a  začala hlasitě vzlykat. Mezitím do haly přišel zbytek rodiny.

"Co se stalo?" zeptal jsem se zmateně.

"Edwarde, byl jsi dva  týdny pryč." poznamenala Alice, přistoupila ke mě o krok blíž a významně se na mě zadívala, jako to dělávala poměrně často.  Tentokrát jsem ale měl pocit, jako by mi utekla pointa. A po chvíli přemýšlení mi to došlo a udiveným tónem jsem oznámil svůj  poznatek, o kterém si nejsem jistý, zda je přínosem nebo mě to má děsit.

"Já vás neslyším."

Bellin pohled:

Ocitla jsem se v pekle.

Jako bych se zastavila v čase. Prvních pár dní jsem jen ležela, přežívala nekonečné dny a čekala na noc, pevně věříc, že se  objeví. Chtěla jsem se vrátit do jeho domu, ale pouze jsem bloudila v lese. Když jsem zjistila, že spánek pro mě není úleva,  ba naopak - že se budím ještě v horším stavu, než v jakém jsem usínala, pokoušela jsem se nespat. Vydržela jsem dva dny. Dva  nekonečné dny a noci jsem se snažila udržet otevřené oči. Renée si myslela, že jsem nemocná a pořád za mnou chodila. Nosila  mi jídlo a čaj, ale já to vyhazovala, neměla jsem chuť jíst, pít, dokonce ani žít. Neměla jsem kam utéct. Nemohla jsem  pochopit, proč si to dělám, proč se mi zdají takové sny. Co jsem udělala špatně.

Po nějakém čase jsem už musela začít chodit do školy. Celé tělo jsem měla ztuhlé a malátné, zakopávala jsem si o vlastní nohy  ještě víc než obvykle. V zrcadle jsem místo sebe viděla bledou dívku se splihlými vlasy a temně fialovými kruhy pod očima. 

Hodila bych se do Edwardovy rodiny. Bodlo mě u srdce a jemně jsem sebou trhla, jako vždy, když jsem na to pomyslela.

Lidi ve škole se mi vyhýbali stejně jako vždy, prospěch se mi rapidně zhoršil, protože jsem se nemohla na nic soustředit.  Uvnitř jsem byla úplně mrtvá. Renée se na mě starostlivě dívala a snažila se mě rozveselovat, kupovala mi dárky. Já je  většinou ani nerozbalila a snažila jsem se nemyslet na její zklamaný výraz. Každému ubližuji.

Už mě opouštěly síly, začínala jsem být paranoidní, měla jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval, ale když jsem se otočila,  nikdo tam nebyl. Mé sny se nezměnily a já už se přestala snažit. Objevila jsem se na louce, schoulila jsem se do klubíčka a  poddávala jsem se bolesti naplno. Tady mě nikdo neviděl. Byla jsem tu jen já.

A potom přišel den, který všechno změnil. Den, který mě bude pronásledovat až do konce života. Šla jsem ze školy pěšky. Bylo  příšerné horko, oblečení se mi lepilo na kůži.

Došla jsem k našemu domu a všimla jsem si, že dveře jsou pootevřené. V duchu  jsem se mírně pousmála nad tím, že Renée zase zapomněla zavřít, ale na obličeji se neobjevil žádný náznak úsměvu, nevzpomněla  jsem si, jak se to dělá. Vyšla jsem tři schůdky na verandu a zastavila jsem se uprostřed pohybu. Zhoupnul se mi žaludek a  znovu jsem se nadechla těžkého, horkého vzduchu, abych se ujistila, že se mi to jen nezdálo. Ucítila jsem něco jako rez a  sůl. Puch, ze kterého se mi dělá nanic. Krev.

Celé tělo mi ztuhlo, nemohla jsem ho přimět, aby se pohlo. Uběhlo několik nekonečných vteřin, já opatrně strčila nohou do  dveří a nakoukla jsem dovnitř. A pak jsem se nadechla k vyděšenému výkřiku.