Jenom sen

Autorka: Chuckyna

2.

4.část

Bellin pohled:

I Renée si všimla, že se něco změnilo. Cítila jsem se podivně klidná a šťastná. Nechtěla jsem si připouštět, že jsem nejspíš blázen. Dny se pro mě staly utrpením, byly nekonečné a většinou jsem ani nevěděla, co dělám a s kým mluvím. Večer jsem ulehla do postele s jistotou, že se objevím na naší louce, kde na mě čeká Edward.

Pokaždé, když jsem se objevila ve světě své fantazie, všechno bylo krásné. S ním bylo všechno krásné. Bylo mi jedno, že jsem se na všechny vykašlala, celý život jsem nechala za sebou. Seděli jsme na louce a povídali jsme si o všem. Každou noc jsem ztrácela všechny zábrany. Co se mohlo stát špatného, vždyť to byl můj sen. Vyprávěl mi o svém životě, o jeho rodině a já nadšeně poslouchala. Měla jsem ráda historky o Emmettovi, který si pořád ze všeho dělal legraci a o Alice, která byla posedlá nakupováním. O Rosalii, ztělesnění krásy. Měla jsem všechny Cullenovi ráda skoro jako Edwarda.

Vždy po probuzení jsem se uzavřela do své bubliny a čekala na setmění. Byla jsem nejlepší z ročníku, protože jsem odpoledne neměla co dělat a učila jsem se.

"Nechceš se podívat do našeho domu?" přerušil Edward moje myšlenky a já se na něj jen podívala. Usmíval se na mě tím dokonalým úsměvem a já nedokázala odporovat. Během vteřiny stál přede mnou s nataženou rukou. Už jsem si zvykla na to, jak je rychlý, takže mě to nijak nevyvedlo z míry. Jako už několikrát jsem mu vylezla na záda a pevně jsem se ho chytila. Kdyby to byla skutečnost, strachy bych se zbláznila. Tady jsem si jen opřela bradu o jeho rameno a on se rozeběhl. Studený vítr mě štípal v očích a trochu se mi houpal žaludek, když jsme se jen o malý kousek vyhnuli stromu. Nikdy jsme se nevzdálili moc daleko od louky.

"Doufám, že tam náš dům bude, ale všechno je tady stejné jako ve skutečnosti." poznamenal tichým hlasem. Neodpověděla jsem, bála jsem se totiž, že když otevřu pusu, tak se mi náporem větru  přetrhají svaly u čelisti. Po chvíli se před námi objevil obrovský, prostorný dům, tak jak mi o tom Edward vyprávěl. Slezla jsem mu ze zad a nohy mě neunesly. On, jako by to očekával, mě okamžitě zachytil. Věnovala jsem mu úsměv a nadšeně se hrnula k domu. Došli jsme až na verandu a on strnul uprostřed pohybu. Ztuhla jsem taky, protože jsem nevěděla, co se děje.

"Počkej chvíli," zašeptal a zmizel v domě. Během pár vteřin byl zpátky se zmateným výrazem, ale pozval mě dovnitř. Vešla jsem do obrovské, světle vymalované haly. Všude po domě byly různé vymoženosti, na které by moje mamka nikdy nevydělala a bylo uklizeno, jako by dům byl připraven na mojí návštěvu. Provedl mě po celém domě, ale u jednoho pokoje se zastavil. 

"Co tady je?" zeptala jsem se zvědavě. Odvrátil oči a přenesl váhu na druhou nohu. "Ehmm.. To je.. můj pokoj."  Dívala jsem se na něj se zdviženým obočím, takhle rozpačitého jsem ho nikdy neviděla.

"A co se děje?" Čekala jsem na jeho odpověď a on se na mě konečně podíval.

"No to právě sám nechápu." odvětil a otevřel dveře. Vešla jsem dovnitř. Pokoj byl moderně vybavený a bylo poměrně uklizeno, po zemi se válelo pár CD, zbytek byl narvaný v policích.

 A pak jsem si všimla toho, co mu přišlo divné. U stěny stála postel.. A v té posteli ležel on a klidně oddechoval. Otočila jsem se, abych se ujistila, že Edward za mnou stále je.

"Eh..To nechápu." vydechla jsem a pořád jsem se otáčela k posteli a zpátky. On se rozesmál, ale věděla jsem, že odpověď také nezná. Pomalu jsem přešla k posteli, abych se podívala na spícího Edwarda. Ach, ta moje fantazie. Pousmála jsem se a podívala se na Edwarda, který byl vzhůru. Pak jsem prstem šťouchla do toho spícího, ten zamlaskal a nespokojeně se přetočil na druhý bok. A zrovna v tu chvíli můj Edward zablikal a na chvíli zmizel.

Když se znovu objevil, ve tváři se mu zračilo pochopení smíšené ještě s něčím, co jsem neuměla pojmenovat. Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale on ke mě pomalu přešel. Srdce se mi rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí a on se opět pousmál. Zastavil se pár centimetrů ode mě a já se začervenala. Nikdy mi ještě nebyl tak blízko, když opominu běhání. Topila jsem se v jeho medových očích a nebyla jsem schopná slova.

"Ach Bello, proč to musí být jenom sen."  zašeptal zmučeným hlasem a pohladil mě po tváři. Než jsem stačila odpovědět, naklonil se ke mě a jemně mě políbil. Jeho rty byly chladné a tvrdé, ale přesto velmi příjemné. Pocit, který jsem měla se nedá popsat slovy, srdce se mi úplně splašilo, v břiše mi poletovali motýlci a do tváří se mi nahrnula krev. Opatrně mě objal  a pokračovali jsme v našem mlčení. Rozuměli jsme si spolu i beze slov.

A přesně tady můj krásný sen končí. Nadcházející události všechno změnily.

Stalo se několik věcí najednou, já je pochopila až mnohem později, než Edward.

Bouchly domovní dveře. Můj anděl ode mě odskočil a než se stihl nějak pohnout, do pokoje vběhl obrovský kluk s tmavými kudrnatými vlasy. Vůbec si nás nevšiml, proběhl asi centimetr vedle mě, ale nevěnoval mi jediný pohled.

"Emmette! Co to-" než Edward dopověděl tuto větu, kluk, kterému říkal Emmett drsně strčil do spícího Edwarda a přitom vydával zvuk podobný vrčení.

Mezitím do pokoje vběhla malá dívka podobná elfce - Alice, domyslela jsem si.

V tu samou chvíli můj Edward zablikal a zmizel, spící Edward se posadil na posteli a prudce se nadechl.

"Bože!" vykřikl a byl hned na nohách. Do pokoje přiběhli další - blonďatá dívka, nejkrásnější, jakou jsem kdy viděla, vysoký blonďatý chlapec, pohledný muž a  na první pohled příjemná paní.

Edwardovo rodina, pochopila jsem.

Nikdo si mě ani nevšiml.  "Bello!" vykřikl Edward a díval se na místo, kde jsme ještě před chvíli stáli, akorát trošku výš, než jsem měla oči.

Všichni se po něm zmateně podívali a pak se otočili mým směrem. Můj pud sebezáchovy opět selhal a já se k němu pomalu přiblížila. Blonďaty chlapec, tipovala bych Jasper děsivě zavrčel. 

"Ne Jaspere!" zakřičel Edward, "Bello, musíš odejít pryč z domu, rychle!" pokračoval naléhavým tónem. Já se nemohla ani pohnout, nohy mě neposlouchaly.

"Edwarde, co se to sakra děje?" zeptal se Emmett a rozhlížel se po pokoji.

"Já vám to vysvětlím, ale nejdřív musím dostat Bellu do bezpečí."

Udělal pár kroků mým směrem a nakonec mnou prošel, jako bych byla vzduch. Srdce mi divoce bilo, až jsem se bála, že mi vyskočí z hrudi. 

"Bello, jdi, uvidíme se zítra na louce." pošeptal.  

"Dobře," vydechla jsem, i když jsem věděla, že mě nejspíš neuslyší. Snažila jsem se ovládnout roztřesené nohy a ignorovat zmatené výrazy jeho rodiny.  Obličeje měli všichni křečovitě napjaté a já se jich opravdu bála. Najednou se ozval výkřik a já se rychle otočila. Edward se sesunul na zem a začal sebou škubat.

"Edwarde!" vykřikla jsem spolu se všemi ostatními, mě ale slyšet nemohl. Zase jsem zkameněla. Blonďatý muž, Carlisle, ho rychle přesunul na postel a díval se na Edwardův bolestivý výraz.

"Přeměna začala." řekl potichu. Postoje všech přítomných se trochu uvolnili.

"Bello, ne!" zasípal a potom už jen křičel bolestí.

"Edwarde!" vykřikla jsem vyděšeně.

Výkřik vzbudil celou mou rodinu. Seděla jsem u sebe v pokoji a třásla jsem se strachy.

Bylo to tak skutečné. Neuvěřitelné.

 Renée jsem řekla, že mi není dobře, abych nemusela do školy a dál jsem jen ležela v posteli. Takhle jsem přečkala celý den. Potřebovala jsem už usnout, abych se mohla Edwarda zeptat, co se to vlastně stalo.

Nepřišel. Ležela jsem uprostřed louky, ale on se neobjevil.

Neobjevil se ani další noc.  Čas, který jsem sama strávila na louce, začal být stejně nekonečný jako den. Když nepřišel ani třetí den, naplno jsem se oddala svým pocitům a zoufalství mě pohltilo.